Ve čtvrtek 5. listopadu se ve Velkém sále plzeňské Měšťanské besedy uskutečnil další z abonentních koncertů Plzeňské filharmonie řady Diamant. Pod taktovkou Jiřího Petrdlíka v programu nazvaném Orchestr vypráví zazněly melodramy z díla Josefa Bohuslava Foerstera, Edvarda Hagerupa Griega, Zdeňka Fibicha a Jiřího Bezděka. V Kavárně 1901 koncertu předcházela beseda s muzikoložkou Věrou Šustíkovou a hudebním skladatelem Jiřím Bezděkem vedená Pavlem Ryjáčkem.

Je melodram, tento specifický útvar spojující hudbu a mluvené slovo, schopný oslovit současného posluchače? Najdou se mezi našimi herci tací, kteří v době jisté ztráty prestiže recitačního umění budou ochotni podstoupit nesnadnou cestu hledání správné dikce, výrazu a součinnosti s hudební složkou, tedy cestu vyžadující trpělivou a náročnou přípravu? A pokud ano, může být tento útvar naplněn současnými tématy, jež nás znepokojují? Tyto pochybnosti si s sebou do Velkého sálu plzeňské Měšťanské besedy 5. 11. jistě přinesli posluchači, kteří se s melodramem v koncertní podobě dosud nesetkali. Odpovědí jím mohl být i závěrečný bouřlivý potlesk.  Mnozí si nakonec kladli otázky: Proč se melodramy neuvádějí? Proč ignorujeme nesmírné bohatství této kulturní tradice?

Problematiku melodramu, stav jeho současné tvorby a interpretační úrovně, to vše bylo tématem besedy předcházející čtvrtečnímu koncertu. Hosty Pavla Ryjáčka byla letošní držitelka Čestného ocenění České hudební rady a Ceny Master Prix udělované Nadací Život umělce Věra Šustíková, umělecká ředitelka Melodramfestu a Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha. V oblasti bádání o melodramu je zcela klíčovou postavou. Její zásluhou byl v Roce české hudby 2024 melodram zařazen jednak na program pravidelných foyer Divadla Josefa Kajetána Tyla (reflexe zde), jednak do programové nabídky plzeňských Smetanovských dnů (zde a zde). V křesle hosta usedl také Jiří Bezděk, který se melodramu věnuje coby teoretik i skladatel.

V rámci abonentní řady Diamant tak melodramy po dvou letech znovu zazněly ve velkém sále Měšťanské besedy, tentokrát v orchestrální verzi, přičemž dramaturgie večera obrátila pozornost k severoevropské oblasti. Tuto orientaci Věra Šustíková zmínila již v úvodní besedě, v níž se přiznala ke své fascinaci Griegovým dílem Bergliot, op. 42. Zároveň připomněla také dlouhodobý zájem českých umělců o tyto vzdálené, a přitom tolik přitažlivé končiny.

V úvodu večera zazněla pod taktovkou Jiřího Petrdlíka Norská balada, op. 40b Josefa Bohuslava Foerstera (1859–1951) vytvořená roku 1905, představující v rámci skladatelových šestadvaceti melodramů jistý unikát. Foerster se tentokrát nechal inspirovat Románem o věrném přátelství Amise a Amila Julia Zeyera (1841–1901) vycházejícím z keltské a skandinávské epiky. Významný česky píšící spisovatel zde zpracovává jednu z mnoha folklórních verzí o spojení člověka a vodní bytosti, kterou čeští čtenáři znají již z Erbenova zpracování v podobě balady Vodník.  Vyústění vztahů mezi ženou a vodníkem je však u Zeyera zcela opačné. Žena („Já neznám lásku a znát ji nebudu.“) vodníka opouští pod záminkou návštěvy svatebního veselí („Lhala lásku, až přišel pomsty den.“). Jakmile vodník zjistí, že byl podveden, že se mu žena dokonce v radovánkách vysmívá a nadobro ho opouští, rozpoutá sebe destruující bouři a žalem do rána zkamení. Foersterova hudba určená velkému orchestrálnímu obsazení ilustruje tento příběh zvukomalebnými prvky a působivým střídáním lyrických a dramatických ploch. Svůj hlas propůjčila melodramu Karolína Herzinová, finalistka Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů. Připomeňme, že na Melodramfestu nastudovala roli Hippodamie ve Fibichových Námluvách Pelopových a Axiochy ve Smíru Tantalově. Své zkušenosti, jež postupně získává s melodramem, mohla plně zúročit během plzeňského vystoupení.

Melodram Edvarda Hagerupa Griega Bergliot, op. 42, vznikl v 70. letech 19. století v poměrně klidném období skladatelova života za jeho pobytu v Troldhaugenu. Grieg zde sáhl po textu svého přítele Bjørnstjerna Bjørnsona (1832–1910), pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu. Norskému spisovateli a dramatikovi se stala předlohou historická událost z 11. století, kdy se král Harald dopustil vraždy svého rivala Einara a jeho syna. Melodram je srdceryvným nářkem Einarovy ženy Bergliot nad jejich mrtvými těly. Bjørnsenův text přebásnil Tomáš Vondrovic, na koncertě jeho překlad zazněl s drobnými úpravami Věry Šustíkové. Po pompézním fanfárovém úvodu se hudba a recitace v tomto melodramu střídají v poměrně rychlých sekvencích, ve vypjatých momentech se pak vzájemně spojují v  jediný celek. Ve smutečním pochodu hudba dosáhne monumentálního vrcholu, po něm se působivým pianissimem přizpůsobí tiché rezignaci opuštěné vdovy. Tragika této události včetně přemítání nad Boží vůlí („Odina vzývat už nesmím“ … „Nový Bůh v nebi, ten mi vše vzal“), oprávněností pomsty náležející pouze Bohu („On se v ní vyzná“) a ztrátou milovaných bytostí dává recitátorovi velkou šanci uplatnit mnoho rejstříků výrazových poloh. Vynikající Dita Hořínková svým strhujícím výkonem opřeným o dokonalou deklamaci textu a letitou zkušenost s tvorbou melodramů tuto možnost nepromarnila.

Po přestávce se prostor Velkého sálu naplnil hudbou Zdeňka Fibicha (1850–1900), jednoho z našich nejvýznamnějších tvůrců melodramu. Hakon z roku 1888 na slova Jaroslava Vrchlického ze sbírky Nové básně epické (1881) představuje jakýsi předstupeň k trilogii Hippodamie, která v historii evropské hudby představuje jistý unikát.  Severský rek Hakon se obrací k Odinovi a nabízí mu svůj život, osvobodí-li jeho lid od nepřátel. Svede vítězný boj, ale Odin si za něj vybere krutou daň – Hakonovu nevěstu. Hrdina se v zoufalství vrhá do hořící hranice. Citlivé vnímání básnického slova, akcentace klíčových slov, neomylné paralelní vnímání hudebních frází, silné vnitřní zaujetí a dramatický vznět – to vše jsou přednosti recitátora Filipa Sychry. Z Vrchlického textu vykřesal nádherný klenot, který se s hudbou spojil v působivý celek. Neméně dokonale se interpretace Fibichovy partitury zhostil i orchestr. Škoda, že s podmanivou a kompozičně dokonale propracovanou hudbou tohoto českého skladatele se posluchači na plzeňských koncertních pódiích nesetkávají častěji.

Česká premiéra orchestrální symfonické verze Neznámé ze Seiny plzeňského rodáka Jiřího Bezděka znamenala jediné vybočení ze světa severských ság a legend. Textem Vítězslava Nezvala přenesla posluchače do Francie přelomu 19. a 20. století. Jedna z částí sbírky Básně noci byla inspirována skutečnou událostí – nalezením mrtvého těla utonulé neznámé dívky a úsměvu, který se zračil v její tváři. Neobvyklý jev inspiroval ve své době ve Francii mnoho umělců. Nezval se ve formově přísně komponované básni (každá z jedenácti slok obsahuje deset převážně jedenáctislabičných veršů) v rozbujelých trsech metafor zamýšlí nad podstatou života a smrti. Jiří Bezděk ve své úsporně komponované složce respektoval silnou fónickou kvalitu Nezvalových veršů, a ačkoliv i on použil početný orchestrální aparát, neotřelými nástrojovými kombinacemi vytvořil básníkovu textu zajímavý pandán. Posluchači opět mohli ocenit výkon Dity Hořínkové, která se zde představila ve zcela jiné výrazové poloze.

Koncert byl posluchači kvitován se zjevnými sympatiemi jako jedna z výjimečných událostí dramaturgicky vybočujících z programové nabídky abonentních řad Plzeňské filharmonie.

Foto: Dominik Beránek

Facebook X E-mail WhatsApp