„Melodram je podle Jiřího Bezděka hudební forma, která spojuje mnohovýznamovost textu s mnohovýznamovostí hudby.“

„V kočičích úvahách z půvabné knihy Měl jsem psa a kočku se autorka nebála použít kombinaci se zpěvem.“

„Havlíčkovy epigramy herec přednesl naopak zcela civilně, čímž zdůraznil jejich aktuálnost.“

Letošní 45. ročník Smetanovských dnů vnesl do své programové skladby dva zcela nové aspekty. Vedle Smetanománie, provedení téměř celého Smetanova klavírního díla – odehraje se ve dnech 5. – 7. dubna v Domě hudby v Husově ulici –, nabídli organizátoři také dva večery melodramů. První z nich se odehrál 27. března v Domě hudby a přinesl ukázky z nejnovější tvorby hudební formy, kterou mnozí skeptici ještě nedávno pokládali za zcela neproduktivní. Režisérka Věra Šustíková a skladatel Jiří Bezděk se svými svěřenci předvedli, že je tomu právě naopak. 

Melodram je podle Jiřího Bezděka hudební forma, která „spojuje mnohovýznamovost textu s mnohovýznamovostí hudby“. Se soudobým melodramem se poprvé setkal u našich polských sousedů při příležitosti Varšavského podzimu. Byl zde mile překvapen novými trendy, zejména v použití textů různých funkčních stylů, publicistický a administrativní nevyjímaje. Do melodramu vstupovala jako jeho součást i jiná média včetně výtvarného umění. 

Odbornice na melodram Věra Šustíková, předsedkyně Společnosti Zdeňka Fibicha, a Jiří Bezděk, skladatel a pedagog, dokázali u nás podnítit novou tvorbu melodramu dvěma cestami, a sice anonymní skladatelskou soutěží, střídající se ob rok se soutěží interpretační. Obojí klání je propojeno, neboť soutěžící interpret musí jako povinnou skladbu přednést právě tu, která zvítězila v předcházejícím roce. Účastníci se pak mohou širšímu publiku představit prostřednictvím Melodramfestu, který má za sebou již šestadvacet ročníků. 

Díky melodramům z pera Zdeňka Zahradníka (*1936), tedy tvorbě v 60. – 70. letech v tomto ohledu zcela ojedinělé, jakož i v této linii pokračujícímu Josefu Markovi (*1948), posléze pak Jiřímu Bezděkovi (*1961), jeho skladatelské líhni a řadě dalších mladých autorů má muzikoložka a režisérka Věra Šustíková k dispozici na tři sta melodramů. Do programové skladby plzeňského večera bylo tedy co vybírat. Pět skladeb vyšlo z pera Jiřího Bezděka, čtyři patřily mladým autorům – Ondřeji Jírovému, Patriku Kotlárovi, Kateřině Trojanové a Michaele Augustinové. Na jejich provedení se podíleli zkušení interpreti – Dita Hořínková, Tereza Engelová, Petr Stach a Ondřej Novák. Celovečerní, technicky a výrazově náročný výkon podal klavírista Pavel Voráček, v průběhu večera pak příležitostně houslista Petr Maceček a violoncellista Bledar Zajmi. 

Až na jedinou výjimku byly melodramy komponovány na původní české texty, a to buď prozaické, nebo veršované, tyto pak psané ve verši vázaném (Karel Havlíček Borovský, Viktor Dyk, Vítězslav Nezval) či volném (Vladimír Holan, Karla Erbová). Ačkoliv má melodram dvě naprosto rovnocenné složky, výběr textu zůstává primárním krokem, od něhož se posléze odvíjí hudební zpracování. Mladým autorům byla evidentně bližší lyrika. Ať to byla Ústřičkova smutná smrt Ondřeje Jírového v podání Terezy Engelové na text Tima Burtona v překladu Richarda Podaného, Dykova V mrtvé zátoce v působivém, fónickou kvalitu českého verše zdůrazňujícím podání Ondřeje Nováka, básně, jíž se hudebně působivě chopil Patrik Kotlár, či Novákem naopak zcela civilně přednesená poezie Vladimíra Holana (Miluj – Podzim II . – Jednoho rána), kterou si pro svou kompozici Bolest vybrala Kateřina Trojanová. Laskavý humor Karla Čapka naopak inspiroval Michaelu Augustinovou k melodramu Z názorů kočky. V kočičích úvahách z půvabné knihy Měl jsem psa a kočku, přednesených Terezou Engelovou, se autorka nebála použít kombinaci se zpěvem. Klavírní part v této skladbě působil jako pohodová a uklidňující romantická ozvěna. 

Dramaturgickou kostru večera tvořily melodramy Jiřího Bezděka, který zde jako zralý autor předvedl námětovou pestrost a po hudební stránce vyspělou kompoziční práci. K působivému účinku mu podstatnou měrou přispěli jak Dita Hořínková, tak Petr Stach, herci disponující širokými výrazovými rejstříky. Obdivuhodné metamorfózy předvedla ve třech kompozicích Dita Hořínková – od naivní vesnické dívky, podléhající prvnímu milostnému okouzlení v Tančil jako ďábel na prozaický text Květy Legátové, přes Nezvalovou kantilénou zprvu okouzlenou, posléze pak hluboce lidsky raněnou svědkyni smutného příběhu v básníkově Neznámé ze Seiny až k intimní výpovědi stárnoucí ženy bilancující odeznělé vztahy k „mužům svého života“ v melodramu Nech otevřeny dveře na zahradu, má lásko Karly Erbové (1933–2024). Skladatel zde použitím zpěvního hlasu přesáhl formu melodramu, tuto skladbu proto nazval lyrickou kantátou pro hlas a klavírní trio. Dita Hořínková coby recitátorka i zpěvačka v ní mohla cele uplatnit šíři svého talentu, spolehlivými partnery jí byli houslista Petr Maceček, violoncellista Bledar Zajmi a průvodce celého večera klavírista Pavel Voráček. 

Verše významné české básnířky Karly Erbové, která nás opustila právě v těchto dnech (19. března), zněly i v podání Petra Stacha v melodramu Rada příštím sebevrahům. Báseň ze sbírky Mrtvému zimník přednesl zkušený recitátor v souladu s charakterem textu, a to naléhavějším tónem nežli Bezděkovy Evergreeny K. H. Borovského. (Uvedení spisovatele v programu tímto způsobem považuji za chybu tisku, příjmení Havlíček nelze zkracovat!) Havlíčkovy epigramy herec přednesl naopak zcela civilně, čímž zdůraznil jejich aktuálnost. 

Večer v Domě hudby ve středu 27. března byl svými interprety prezentován jako zcela produktivní hudební forma schopná oslovit současného diváka. V příštím týdnu (4. dubna) se návštěvníci této koncertní síně budou moci seznámit s melodramy Bedřicha Smetany, Jindřicha Káana, Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstera, Karla Kovařovice, Jaroslava Jeremiáše a Bohuslava Martinů.

Foto: Smetanovské dny / Jan Růžička