„Pavla Tesařová a Lukáš Klánský se ve Fantazii na českou lidovou píseň Sil jsem proso blýskli zcela mimořádnými výkony.“

„Dvořákovým Mazurkem pro housle a klavír e moll Pavla Tesařová opět potvrdila, že na naší koncertní scéně vyrůstá výrazná osobnost.“

„Lahodně znějící, barvitý mezzosoprán Sylvy Čmugrové je pro Dvořákovu písňovou tvorbu mimořádně disponovaný.“

Komorní koncerty plzeňských Smetanovských dnů pokračovaly 3. dubna v Domě hudby s programem, v němž zazněly převážně kompozice, k jejichž zrodu přispěli významnou měrou podporovatelé jednoho ze dvou skladatelů – buď Bedřicha Smetany, anebo Antonína Dvořáka. Na otázky Jakou úlohu hrálo mecenášství v umění? Jací byli podporovatelé našich klasiků? Byli kosmopolity, anebo vlastenci? střídavě odpovídali oba průvodci večera Pavel Ryjáček a Zdeněk Hazdra. Zazněla zde jména Alexandera Thurn-Taxise, v souvislosti s Dvořákem pak pražského obchodníka Jana Neffa, hraběte Václava Kounice i stavitele Josefa Hlávky, majitele lužanského panství.

První půle večera byla věnována převážně Smetanovi. Dvě dua Z domoviny, skladba Smetanova zralého období, dedikovaná roku 1880 majiteli loučenského panství Alexanderovi Thurn-Taxisovi (1851–1939), zazněla v podání mladé houslistky Pavly Tesařové a klavíristy Lukáše Klánského. Oba interpreti ji přednesli s pokorou a úctou k tradici, s náležitou citovou vřelostí, po technické stránce zcela suverénně. 

Následná Smetanova Koncertní fantazie na české národní písně je obvyklou prověrkou smetanovských klavírních soutěží. Také zde dostal šanci mladý interpret, žák Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy Matěj Pinkas, který studuje pod vedením Lukáše Klánského. Ve skladbě vzniklé v 60. letech se výrazně odráží Smetanovy ambice jak kompoziční, tak interpretační. Volbou témat, jež tvoří čtyři písně ze sbírky Erbena / Martinovského Nápěvy písní národních v Čechách (Letěla husička – Měla jsem chlapce, nemám nic – Váša slouhů, ten má troubu – Slyšel jsem, viděl jsem koníčky řehtati) se Smetana v souladu s nastalou společenskou atmosférou 60. let proklamativně přihlásil k oživenému národnímu životu. Mladý interpret, před nímž se dráha úspěšného klavíristy teprve nadějně otevírá, zaujal technickou vyspělostí, kultivovaným úhozem a celkovým pojetím této z hlediska motivicko-tematického materiálu výrazně české kompozice. 

Fantazie na českou lidovou píseň „Sil jsem proso“ jaksi vymizela z koncertních pódií. Důvod je nasnadě. Jedná se o mimořádně obtížnou kompozici mladého Smetany (1843), psanou pro vynikajícího českého houslistu, žijícího posléze v Rusku, Arnošta Nesvadbu (1817–1887). Doprovazečem byl sám skladatel. Populární píseň, připisovaná rakouskému důstojníkovi a zároveň i nadanému básníkovi, Milotovi Zdiradu Polákovi (1788–1856) byla v první polovině 19. století mezi českými vlastenci nesmírně populární. Není proto divu, že po ní sáhl i mladý Smetana, v oné době čerstvý absolvent plzeňského gymnázia. Spolu s ranými klavírními skladbami je právě tato fantazie signifikantní pro plzeňské měšťanské prostředí, které zanechalo ve vývoji Smetanovy osobnosti nesmazatelnou stopu. Téma písně nastupuje až po poměrně dlouhé fantazijní introdukci, poté je zpracováno v šesti variacích. Obtížnost partů obou nástrojů je zcela vyrovnaná a nutno dodat, že Pavla Tesařová a Lukáš Klánský se zde blýskli zcela mimořádnými výkony.

Stejnou interpretační úroveň bohužel nedokázala svým výkonem podržet sopranistka Lucie Vagenknechtová v árii Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém, která ještě v první části večera předznamenala jeho následující dvořákovskou část. Mladá umělkyně se nedokázala dynamicky vyrovnat s prostředím Domu hudby, což je pro velkooperní hlasy sice pochopitelné, nicméně její dramatičtější projev bych si lépe dokázala představit v partii Cizí kněžny. I když jí nelze upřít čistou intonaci, zřetelně utrpěla česká výslovnost. Také následující árie Terinky Ach bože, božínku z opery Jakobín, která uvedla druhou část koncertu, mohla být po výrazové stránce prostší. 

Dvořákovým Mazurkem pro housle a klavír e moll, op. 49 Pavla Tesařová opět potvrdila, že na naší koncertní scéně vyrůstá výrazná osobnost. Houslistka je technicky „nad věcí“, má plný, zpěvný tón, do hudby vkládá potřebnou míru temperamentu. Výborným partnerem jí byl opět Lukáš Klánský, který se po celý večer osvědčil jako skvělý doprovazeč jak instrumentálních, tak vokálních partů. 

Do Dvořákova osudu pozitivně zasáhli nejen mecenáši, ale i lidé, kteří dokázali v jeho případě otočit kola osudu. Vzpomeňme jen na zlonického učitele Antonína Liehmanna (1808–1879), který Dvořákova otce přesvědčil o výrazném talentu syna a doporučil poslat ho do Prahy na varhanickou školu, spisovatele a skladatele Václava Judu Novotného (1845–1922), jenž poprvé v pražském tisku upozornil na tvorbu mladého skladatele, či Johannesa Brahmse (1833–1897), člena komise posuzující žádosti o stipendia.

 Podobně jako Mazurek e moll komponovaný v roce 1879 i následující skladby z roku 1886 vznikly na podnět Dvořákova berlínského nakladatele Simrocka. Jedná se o cyklus čtyř písní V národním tónu, op. 73 psaných na texty slovenských lidových písní, z nichž si posluchači v podání Sylvy Čmugrové vyslechli tři: Žalo dievče, žalo trávu – Ach, není, není tu – Ej, mám já koňa faku. Lahodně znějící, barvitý mezzosoprán sólistky Národního divadla je pro Dvořákovu písňovou tvorbu mimořádně disponovaný, zpěvačka umí vyvážit výrazové polohy, navíc se dobře orientuje v akustickém prostředí. Její spojení s hlasem Lucie Vagenknechtové se ukázalo být jako velmi šťastné i v následujícím výběru z Moravských dvojzpěvů, op. 32. Nezazněly zde náhodou, neboť jejich vznik motivoval další mecenáš – pražský obchodník Jan Born, v jehož rodině Dvořák vyučoval klavír a jako interpret se účastnil salónních setkávání pražské vlastenecké společnosti. V podání obou pěvkyň, opět za klavírního doprovodu Lukáše Klánského, zazněly A já ti uplynu, Voda a pláč, Skromná, Šípek a Prsten. Drobné kompozice na texty Sušilovy sbírky, interpretačně přístupné, ale přitom nic neslevující ze skladatelovy melodické invence a modulační práce tak vytvořily milou tečku za velmi zdařilým večerem. Atmosféru plzeňských měšťanských salónů dotvořilo kulinářské umění Milana Svobody a jeho týmu, kteří pro návštěvníky připravili někdejší pochoutku – citronový šampaňský sorbet s bergamotem.

Foto: Smetanovské dny / Jan Kantor