„Klavírních partů se ujal jediný klavírista Miroslav Sekera.“ 

„V pojetí Zbigniewa Kaliny vyzněla Šrámkova protiválečná báseň jako naléhavá výpověď vojáka.“

„Hudba třiadvacetiletého Martinů posluchačům poskytla silný zážitek z jemné efemérní atmosféry.“

První české melodramy, uskutečněné jako další z komorních koncertů Smetanovských dnů 4. dubna v Domě hudby, plynule navázaly na pořad minulého týdne, na rozdíl od něj však nabídly retrospektivní pohled. Počínaje druhou polovinou 19. století až po první dekádu století následujícího zavedly posluchače do doby, kdy se melodram stal oblíbenou hudební formou jak českého, tak německého kulturního života. Jako fundovaná odbornice na melodram se průvodního slova opět ujala Věra Šustíková, předsedkyně Společnosti Zdeňka Fibicha a spoluorganizátorka Melodramfestu.

Jako dramaturgyně a režisérka pořadu hned v úvodu upozornila na skutečnost, že úvodní Smetanova kompozice Rybář není melodramem v pravém slova smyslu, nýbrž původně hudbou k živému obrazu, inscenovanému v roce 1869 v Prozatímním divadle. Při takových příležitostech bylo obvyklé recitovat známé básně. V tomto případě to byla Goetheho balada Rybář (1779), tematizující vztah člověka k vodnímu světu. S jistým přimhouřením oka ji lze považovat za protiklad k Erbenovu Vodníku. Překladatel této Goetheho básně Otakar Zich si později dovolil spojit tento text se Smetanovým klavírním partem. Melodram zazněl v podání Báry Štěpánové, která se zdařile pokusila evokovat archaičtější podobu dikce tak, jak ji známe z nejstarších nahrávek. Podobně jako v předešlém pořadu se klavírních partů ujal jediný klavírista, tentokrát Miroslav Sekera. 

Melodram Pěvec o generaci mladšího žitomirského rodáka Jindřicha Kàana z Albestů (1852–1925), výborného klavíristy a ředitele pražské konzervatoře, měl svoji premiéru v Praze roku 1875. Byl to zřejmě německý text (opět Goetheho), který zapříčinil minimální reflexi ze stran české kritiky. Tato kompozice navíc nikdy nevyšla tiskem, nemohlo tedy dojít k jejímu většímu rozšíření. V českém překladu Soni Červené a v úpravě Věry Šustíkové ji přednesl Zbigniew Kalina, který svým projevem dobře podtrhl význam Goetheho textu. Báseň z jedenácté kapitoly románu Viléma Meistera léta učednická (1783) přináší nový pohled na umění a postavení umělce ve společnosti – je oslavou svobody slova a umělecké nezávislosti. 

Ve stejný večer, kdy byl uveden Kàanův melodram, měl zaznít i Fibichův Štědrý den, op. 9. Jeho premiéra se musela oddálit, a to ze zcela prozaických důvodů – jeho interpretka Otýlie Sklenáčová-Malá musela toho večera dát přednost svým povinnostem v divadle. Kompozice na Erbenův text stojí na počátku skladatelovy melodramatické tvorby. Ivana Jirešová v dokonalé partnerské spolupráci s Miroslavem Sekerou citlivě odlišila charakter všech částí – expozici, scénu přástek, atmosféru tajemné noci, věštění budoucnosti, kontrast dvou dívčích osudů, opětný návrat mezi přadleny v následujícím roce, závěrem pak úvahu o koloběhu lidského života i marnosti a zbytečnosti poznat svůj osud.

Fibichův Hakon, op. 30 z roku 1888 naopak patří k vrcholům Fibichovy melodramatické tvorby. Skladatel ho vytvořil i pro orchestr, klavírní verze, kterou jsme slyšeli na tomto koncertě, se však v žádném případě neshoduje s klavírním výtahem. Melodram na slova Jaroslava Vrchlického (Nové básně epické, 1881), který se inspiroval nordickou látkou – střetem hrdiny, hájícího svobodu svého lidu, s bohem Ódinem –, představuje v hudební složce sofistikovanou motivickou práci. Působivý výkon zde odvedl jak Filip Sychra, tak Miroslav Sekera. 

Kultivovaný přednes Filipa Sychry zaujal i v následujícím melodramu Sníh, op. 162: č. 3. Jaroslav Vrchlický byl vyhledávaným autorem i pro Fibichova následovníka Josefa Bohuslava Foerstera, který tak u nás patří k neplodnějším tvůrcům melodramu. S Vrchlického námětem z doby pronásledování prvních křesťanů pak ostře kontrastovala kompozice Karla Kovařovice na slova Antonína Klášterského z roku 1896 Všichni svatí tancovali, v němž mohla naplno uplatnit svůj smysl pro humor Bára Štěpánová. Světské pojetí náboženského tématu je velmi časté v českém folkloru. Proniklo tudíž i do básně, v níž se Klášterský snaží posílit sebevědomí národa: „My z Čech se nedovedem podle každé noty točit.“ Kovařovic zde nápaditě využil rytmy českých národních tanců, včetně mateníku.

Raport Jaroslava Jeremiáše z roku 1913 na slova Fráni Šrámka (Modrý a rudý, 1906) patří v české poezii k nejpůsobivějším protiválečným textům. V pojetí Zbigniewa Kaliny, dobře respektujícího akcentovaný rytmus klavírního partu, vyzněla Šrámkova báseň jako naléhavá výpověď vojáka, který se ocitá v nesmyslné válečné mašinérii, ničící vše živé a nevinné. Zatímco Jeremiáš si Šrámkův text vybral v předvečer Velké války, básník si musel svůj úděl prožít v jejím pekle.

Večer Melodramů byl tentokrát večerem plným kontrastů jak tematických, tak formálních, což vyžadovalo zejména od klavíristy Miroslava Sekery vedle bravurní techniky i výrazovou flexibilitu, v neposlední řadě pak plné soustředění na své partnery. Večer byl zakončen poněkud netradičně, a to Třemi lyrickými melodramy Bohuslava Martinů z roku 1913. Mladý skladatel je komponoval na texty francouzského symbolistního básníka Alberta Samaina (Večer), Henriho d´Orange (Vážka) a anglického symbolisty a dekadenta Arthura Symonse (Tanečnice z Jávy). Překladem je opatřila Jitka Kňourková. Jednoznačně v nich převažovala hudba, text recitovaný Ivanou Jirešovou pouze dotvářel náladu skladby. Ve Večeru Martinů poprvé nepoužil klavír, ale nahradil ho harfou, čímž zde mimo jiné zdůraznil své zaujetí pro francouzský impresionismus. V harfovém partu zcela excelovala Bronislava Klablenová. Ve Vážce se k harfě přidal opět klavír, navíc pak v jemném tremolu i housle Pavly Tesařové. Ty pak byly v Tanečnici z Jávy vystřídány violou Daniela Macha. Hudba třiadvacetiletého Martinů posluchačům poskytla silný zážitek z jemné efemérní atmosféry, kterou se umělcům podařilo těmito skladbami vykouzlit.

Zařazení melodramů do programu Smetanovských dnů se osvědčilo. Snad se na ně mohou plzeňští diváci těšit i v příštím roce.

Foto: Smetanovské dny / Jan Kantor