„Plzeňská filharmonie se výrazněji uplatnila v Pražském karnevalu, v němž skladatel předjímá další etapu hudebního vývoje.“

„Intonačně jistý barevný témbr Richarda Samka se naplno rozezněl v árii Lukáše z Hubičky.“ 

„Letošní 44. ročník zakončila Česká píseň, kantáta pro smíšený sbor a orchestr, oslava někdejší pospolité české zpěvnosti v oblasti duchovní, intimní i společenské.“ 

Do posledního místa zaplněný Velký sál plzeňské Měšťanské besedy ve čtvrtek 11. dubna opět potvrdil nezvratitelný fakt, že závěrečný koncert největšího plzeňského hudebního festivalu je domácími návštěvníky chápán jako slavnost, které „se sluší“ zúčastnit. Do nádherné secesní budovy tak směřovali nejen věrní abonenti Plzeňské filharmonie, ale mnohem širší publikum. Letošní slavnostní atmosféru umocnila i vkusná květinová výzdoba pódia.

Zatímco na stejně početně navštíveném úvodním koncertu 7. března zazněla již tradičně Smetanova Má vlast, tento v pořadí druhý ze symfonických koncertů nabídl průřez Smetanovou tvorbou, kde vedle populárních skladeb (árie z oper, polka Našim děvám aj.) zazněly i kompozice známé jen úzkému okruhu odborníků (církevní sbory). Tento žánrově pestrý výběr zároveň demonstroval různé fáze skladatelova života, počínaje rokem 1847, přinášejícím plody studia u Josefa Proksche, až po nostalgickou fázi posledního roku života zcela vyčerpaného a nemocného skladatele (Pražský karneval). I když zde bylo opomenuto švédské období, většina skladeb připomněla první Smetanovy úspěchy u pražského publika, jeho boje o pojetí národní opery (Prodaná nevěsta, Dalibor), s nimi pak spojené oživení národních snah v průběhu 60. let (kantáta Česká píseň, Slavnostní předehra C dur) i následná kompozičně plodná léta sedmdesátá (Libuše, Hubička, Tajemství). 

Pod taktovkou hostujícího Jaroslava Kyzlinka koncert zahájila kompozičně mistrovsky pojatá předehra k předposlední dokončené skladatelově opeře Tajemství. Scéna Mařenky a Jeníka z prvního dějství Prodané nevěsty v podání Alžběty Poláčkové a Richarda Samka Kdybych se cos takového o tobě dozvěděla…Věrné milování byl milým připomenutím komické opery, k níž se Smetana vracel v několika úpravách. Sluší se podotknout, že její první mimopražská premiéra se uskutečnila právě v Plzni (1869). Díky skvrňanskému rodáku, intendantu Národního divadla Jakubu Škardovi byla oblečena do plzeňských krojů, což na dlouhou dobu ovlivnilo její kostýmní výtvarnou podobu. 

Polka Našim děvám z let 1862–1863 evokovala Smetanovu zálibu v tanci, jemuž se mladý skladatel intenzivně věnoval právě v Plzni v době svých studentských let (1840–1843). „Společnost, kde se tančí a Smetana chybí, nic neznamená“. To jsou slova, která si coby student gymnázia sebevědomě poznamenal do svého deníku. 

Následovaly dva interpretačně náročné „lyrické“ skvosty Smetanovy operní tvorby, byť vyňaté z komické opery. První vyjadřuje sílu lásky (árie Jeníka Až uzříš… Jak možná věřit), druhá hluboké rozčarování (árie Mařenky Ó jaký žal…Ten lásky sen). Přesvědčivější nežli interpretace Alžběty Poláčkové bylo pojetí Richarda Samka. Jeho intonačně jistý barevný témbr se poté naplno rozezněl i v následující árii Lukáše z Hubičky (Já nešťastník… Kdybych věděl, jak svou vinu smýt). Známá árie Vendulky Hajej můj andílku… Letěla bělounká holubička byla sopranistkou přednesena s citem a tentokrát i větší intonační jistotou. Bohužel koncertní provedení operních árií má svá akustická úskalí, což v případě Velkého sálu Besedy místy vedlo ke zbytečnému překrývání pěvců. Plzeňská filharmonie se jako symfonické těleso naplno uplatnila v Pražském karnevalu (1883), skladbě překvapivých harmonických proměn, v nichž Smetana již předjímá další etapu hudebního vývoje. 

Vystoupení hostujícího smíšeného sboru Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy, vedeného sbormistrem Jakubem Zichou, jež zahájilo druhou část koncertu, posluchače navrátilo o mnoho let zpět do doby Smetanových intenzivních studií u Josefa Proksche. Skladby jsou dokladem toho, jaké úkoly museli plnit někdejší adepti kompozice, počínaje palestrinovskou polyfonií (a cappellový dvojsbor Heilig ist der Herr Zebaoth), přes bachovsky a händelovsky pojatá offertoria pro sbor a komorní orchestr (Scapulis suis obumbrabit tibi Dominus a Meditabitur in mandatis tuis). Uvážíme-li, že se nejedná o obvyklý repertoár smíšených sborů, ale jistou dramaturgickou raritu, těleso se ujalo svého úkolu na výbornou. Zejména soprány, jak později zazněly i v následujících skladbách, se ujaly svých vysoko položených tónů s jistotou. 

Plzeňská filharmonie se opět v plném obsazení rozezněla ve Slavnostní předehře C dur k položení základního kamene Národního divadla. V následující árii Libuše Bohové věční ze Smetanovy slavnostní opery musela Alžběta Poláčková bohužel překročit hranice svého oboru. Árie Dalibora Slyšels to příteli v podání Richarda Samka opět potvrdila, že na svého Dalibora, hostujícího v této roli na několika našich scénách, může být současná plzeňská opera, jejímž je členem, právem hrdá. 

Jako slavnostní tečka za 44. ročníkem Smetanovských dnů byla vybrána Česká píseň, kantáta pro smíšený sbor a orchestr (1878), skladatelova oslava někdejší pospolité české zpěvnosti v oblasti duchovní, intimní i společenské. Z hlediska návaznosti na plzeňský region připomínám, že byla psána na text vlasteneckého kněze Jana Jindřicha Marka (1803–1853), píšícího pod pseudonymem Jan z Hvězdy. Rodák z Liblína, absolvent plzeňského gymnázia, působil v nedalekých Plasích, Kozojedech a Kralovicích. Letošní ročník přinesl nové projekty včetně prezentace melodramů (reflexe čtěte ZDE a ZDE) a kompletního provedení Smetanova klavírního díla (reflexe ZDE a ZDE), jehož se účastnili i studenti plzeňské konzervatoře. Škoda jen, že jsme kromě nich a žáků 1. ZUŠ Bedřicha Smetany na festivalu neslyšeli žádného dalšího plzeňského sólistu, komorní soubor či pěvecký sbor.

Foto: Dominik Beránek