„Zukal při své interpretaci použil místy mírně ostřejší zvuk.“

„Jiraského snaha maximálně srozumitelně přiblížit posluchačům hrané dílo, může být pro ostatní jen příkladem.“

„Samozřejmostí byl Jiraského typický nadhled.“

Jedním z dalších koncertů projektu Smetanománie v Plzni, tedy souborného provedení klavírního díla Bedřicha Smetany, byl společný recitál dvou klavíristů. Těžko bychom hledali, co mají společného, každý patří do jiné věkové skupiny, přesto měla jejich interpretace mnohé styčné body. Na programu byla mj. zřídka uváděná Smetanova Sonáta g moll.

Večer zahájil mladý, ale již zkušený klavírista Matouš Zukal. Bylo mu svěřeno nastudování čtyřvěté Sonáty g moll. Přestože je Zukal ve svých šestadvaceti letech teprve na začátku své kariéry, dovedl od prvních tónů monumentálního Smetanova díla, které vyplnilo celou první polovinu recitálu, vystihnout závažnost tématu první věty, jež mimochodem použil jako Idée fixe svých Šesti charakteristických skladeb, op. 1. Zukal při své interpretaci použil místy mírně ostřejší zvuk, ale možná právě to je ta skutečnost, která oba interprety vzdáleně sblížila. Oba se ukázali jako umělci, kteří mistrně využívají bohatou paletu dynamik zejména od střední polohy k té nejvyšší. Samozřejmě při zachování kultury tónu. Tato skutečnost dovolila Zukalovi nádherně vystavět druhou část Sonáty Adagio. Ve třetí části Scherzo. Vivace potěšil střízlivou pedalizací a vystižením charakteru věty. Čtvrtá věta, jejíž téma později použil pro finále svého Klavírního tria g moll, byla stejně jako ostatní podána svrchovaným způsobem. Vzhledem k rozsáhlosti díla Zukal zvolil hru z tabletu. Zajímavostí je, že Smetana sám skladbu pravděpodobně neprovedl, nezahrnul ji do soupisu svých skladeb a tím, že její témata použil v jiných svých dílech, ji bral jen jako dílo studijní.

Druhé poloviny recitálu se zhostil Jan Jiraský. Pianista mimořádných kvalit, patřící jakoby do staré dobré školy, hraje neomylně vše zpaměti a s nadhledem. Při tom zůstává neobyčejně skromným umělcem (ke klavíru chodil za ním, nikoli před ním). Byla mu svěřena interpretace známých Smetanových cyklů, obou sešitů Črtů, poetického cyklu Pokladu melodií a závažného Macbetha a čarodějnice. V úvodním Preludiu prvního sešitu Črtů op. 4 jsem byl mírně překvapen, že hlavní melodii, ukrytou ve středním hlase, kterou hraje levá ruka, Jiraský neupřednostnil hned od začátku před poněkud jednotvárnou linií vrchního hlasu v pravé ruce. Vynikajícím způsobem bez zbytečných manýrů zazněla třetí část cyklu Vzpomínka. Na začátku další části Vytrvalé snahy ukázal svými gesty Jiraský, že by mohl být i schopným dirigentem. Jeho snaha maximálně srozumitelně přiblížit posluchačům hrané dílo, může být pro ostatní jen příkladem. V další části, patřící již do dalšího opusu, Scherzo polce použil Jiraský vtipnou pedalizaci, v části Zádumčivost zaujal obrovskou prací s časem.

Dalším provedeným cyklem Jiraského bylo virtuózní podání instruktivně zaměřeného Pokladu melodií. Všichni posluchači ale očekávali, jak se zhostí umělec posledního cyklu Macbeth a čarodějnice. Cyklu, který zůstal za Smetanova života neproveden a nevydán, ale patří k jeho nejzávažnějším, přestože jej napsal teprve jako pětatřicetiletý. Jiraský cyklus opravdově prožil, včetně jeho místy obsažené grotesknosti. Měl důkladně promyšlené změny napětí v akordických sledech a samozřejmostí byl jeho typický nadhled.

Přestože Jiraský slovně uvedl před oběma přídavky, že na společném koncertě se nepřidává, zazněla skladba V Čechách a Útěcha, čímž došlo sice k duplicitnímu provedení dotyčných děl, ale třeba pro mnohé pravidelné návštěníky Smetanománie v Plzni i ke skvělé možnosti interpretačního srovnání…

Foto: Smetanovské dny / Jan Růžička