„V provedení Veldové dosáhla Lisztova Lenora požadovaného účinku, stejně tak i Averkiev plně využil všech výrazových nuancí, které zde nabízí klavírní part.“

„Martin Otava se Vrchlického textu ve Foersterových Třech jezdcích ujal s příkladnou dikcí a hudební erudicí.“

 „Sérii Rilkeho básní ve Foersterově melodramu Z třicetileté války vtiskl Pavel Pavlovský svůj osobitý projev.“

V rámci slavnostního koncertu 28. února věnovaného Roku české hudby se plzeňské divadlo kromě jiných žánrů vrátilo i k formě melodramu. Ve stejném duchu pokračovalo i v nadcházejícím nedělním matiné 3. března, které se odehrálo ve foyeru Velkého divadla. Tam má interpretace koncertního melodramu svou dlouholetou tradici, o níž se léta starají profesorky plzeňské konzervatoře Blanka Hejtmánková a Věra Müllerová. Ředitel divadla Martin Otava spolu se členy plzeňské činohry Apolenou Veldovou, Pavlem Pavlovským a klavíristou Maximem Averkievem nabídli jiný pohled, když tvorbu koncertního, ale i scénického melodramu zasadili do širšího kontextu německé a české tvorby.

Nedělná matiné bývají tradičně uváděna slovy dramaturga opery. Tentokrát se na vyzvání dramaturga Vojtěcha Franka ujala slova doc. PhDr. Věra Šustíková, Ph. D., která se melodramem zabývá dlouhodobě, a to nejen na vědeckém poli, ale spoluprací s herci a recitátory též v rovině interpretační. Stála zde i za výběrem skladeb. Posluchače seznámila se dvěma proudy německé tradice, Schumannovou na straně jedné a Lisztovou na straně druhé, upozornila na ojedinělý vklad Bedřicha Smetany do vývoje melodramu, poté podala charakteristiku melodramů z pera jejich největších tvůrců v oblasti české hudby – Zdeňka Fibicha a Josefa Bohuslava Foerstera. U každé skladby pak neopomněla uvést autora básní a jejich překladatele. Přednost byla dána melodramu koncertnímu provázenému klavírem, pouze dvě ukázky patřily melodramu scénickému.

V úvodu zazněl v podání někdejšího dlouholetého šéfa plzeňské činohry Pavla Pavlovského a klavíristy Maxima Averkieva Schumannův melodram Na útěku, op. 12: č. 2 (v německém překladu známý pod názvem Die Flüchtlinge). Text anglického romantického básníka Percy Shellyho (1792–1822) zde do češtiny přeložil Tomáš Vondrovic. Přestože Robert Schumann (1810–1856) vytvořil v tomto žánru pouze tři opusy, ve vývoji německého melodramu mu náleží zásadní místo. V jednom z dopisů (1853) o melodramu napsal: „Je to způsob skladby, který ještě plně neexistuje, tudíž jsme díkem zavázáni především básníkům, kteří nás často inspirovali k tomu, abychom se odvážili vykročit na novou cestu umění.“ Shellyho báseň plně odpovídala dobovým nárokům na kvalitní poezii a záliběv baladických námětech. Pavel Pavlovský uchopil její text spíše v civilnější poloze, což však plně korespondovalo s atmosférou Schumannovy hudby.

Tvorba Ference Liszta (1811–1886) byla zastoupena opusem, k jehož kompozici slavného novoromantika inspirovala jedna z nejznámějších balad německé romantické literatury – Bürgerova Lenora. V rámci matiné zazněla v překladu Jindřicha Pokorného, její interpretace se ve spolupráci s Maximem Averkievem ujala stávající šéfka plzeňské činohry Apolena Veldová. V atmosféře pochmurného děje převážně neseného dialogem mohli oba umělci plně rozvinout své interpretační schopnosti. V provedení Veldové balada dosáhla požadovaného účinku, stejně tak i Averkiev svým smyslem pro romantickou hudbu plně využil všech výrazových nuancí, které zde Lisztův part nabízí. Vzhledem k jeho virtuóznímu charakteru skladatel některé sloky buď ponechal samostatné deklamaci, anebo text pouze podmaloval drženými akordy. Není bez zajímavosti, že mistr klavíru ve skladbě z roku 1858 v jedné z pasáží předjímá impresionismus jako nacházející etapu hudebního vývoje.

Počátky českého melodramu 19. století zde zcela netradičně zastoupila ukázka ze Smetanových Dvou vdov, konkrétně dopis Milostivá paní Ladislava Podhajského, a to v podání ředitele divadla Martina Otavy. Ten zde plně zúročil své hudební vzdělání a divadelní praxi, když se v Züngelově textu s plným porozuměním pro Smetanovu hudbu citově napojil na skladatelovu vroucí kantilénu.

Pořad věnovaný českému melodramu si nelze představit bez tvorby Zdeňka Fibicha (1850–1900). V podání Apoleny Veldové zazněly v překladu Jaroslava Vrchlického verše Ferdinanda Freiligratha (1810–1876) Pomsta květin (v něm. originále Der Blumen Rache). Stejný text využil před Fibichem i Friedrich Adolf Ferdinand von Flotow (1812–1883). Jeho melodram vyšel v roce 1876, tedy v době, kdy se náš skladatelzačal tímto tématem zabývat, mohl tedy být jeho bezprostředním impulsem. Fibichovo pojetí spočívá v hlubokém pochopení básnického textu, což dává hereckému projevu interpreta jistou svobodu, a to včetně rytmického průběhu recitace. Toto vzájemné respektování obou složek je patrné i ve Fibichově scénickém díle – trilogii Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie, op. 33. Návštěvníci matiné nepřišli o ukázku ani z tohoto výjimečného díla – na samém konci se v působivém podání Apoleny Veldové dočkali monologu Hippodamie ze závěrečné části trilogie. Klavírního výtahu vytvořeného samotným skladatelem se opět se zkušeností korepetitora ujal Maxim Averkiev.

Prvenství co do počtu melodramů náleží v české hudební produkci Josefu Bohuslavu Foersterovi (1859–1951). Vytvořil jich šestadvacet, většinou ve druhé polovině svého dlouhého života. Hudební složka u něho našla vyjádření vždy v klavírních partech, nikoliv v orchestru. Ředitel divadla Martin Otava se s příkladnou dikcí a hudební erudicí ujal Vrchlického textu ve Třech jezdcích, op. 21, Pavel Pavlovský vtiskl svůj osobitý projev sérii básní pražského rodáka Reinera Marii Rilkeho (1875–1926) nazvané Z třicetileté války, op. 174 a do češtiny přeložené Milošem Karešem.

Matiné se zajímavou dramaturgií opět ukázalo, že melodram, který byl zejména v 19. a 20. století integrální součástí české kultury, zdaleka nemusí být uzavřenou kapitolou.

Foto: Marta Ulrychová, DJKT