„Kým by skladatelé byli bez interpretů…“ Právě tato myšlenka se stala ústředním motivem závěrečného koncertu pátého ročníku koncertního cyklu Rok na 4 doby pořádaného na Mladoboleslavsku. V úterý 3. listopadu zavedli pořadatelé své příznivce na kosmonoský zámek, kam přijalo pozvání i duo Jitky Čechové a Jana Páleníčka. Klavíristka s violoncellistou, kteří jsou uměleckými i životními partnery, připomněli osobnost českého violoncellisty a hudebního pedagoga Saši Večtomova reprízou jeho oblíbeného programu stojícího na dvou pilířích. Tím prvním byly zásadní kusy Rachmaninova a Martinů, tím druhým pak vějíř přídavkových skladeb. Neokázalý večer připomínající Páleníčkova učitele zaujal dramaturgicky a nezklamal ani interpretačně.

Koncertní cyklus Rok na 4 doby završil v úterý 3. listopadu svůj pátý ročník. Pořádající spolek 4ART, v němž coby umělecký garant figuruje pianista Miroslav Sekera, u této příležitosti zvolil komorní program zasazený do Zrcadlového sálu zámku v Kosmonosích těsně sousedících s Mladou Boleslaví. Čtyřkřídlová stavba v původně renesančním slohu, která prošla barokní přestavbou pod vedením stavitele Alliprandiho, má dnes empírovou podobu a coby kulturní památka slouží nejen jako prostor pro základní školu, ale také jako místo pořádání kulturních akcí. Dvěma patry prostupující sál zdobený rokokovými zrcadly a bohatou figurální stropní malbou s mytologickou tematikou vyniká velmi dobrou akustikou, která pořádání komorních koncertů sluší a vhodně doplňuje portfolio koncertních míst, s nimiž má cyklus na Mladoboleslavsku možnost pracovat. První listopadové úterý tak dobře posloužil i duu klavíristky Jitky Čechové a violoncellisty Jana Páleníčka. Ti své vystoupení pojali uceleně jako vzpomínku na slavného českého violoncellistu a pedagoga Alexandra Večtomova, jelikož u něj Páleníček studoval. Tato skutečnost dala celému večeru punc neotřelosti, návštěvníkům se totiž dostalo možnosti zažít reprízu programu, který Večtomov s oblibou sám koncertně uváděl. 

Páleníček v úvodu večera nabídl úvahu nad tím, kým by vlastně velcí skladatelé byli, kdyby nebylo interpretů uvádějících jejich výtvory v život, a připomněl i zajímavé momenty z Večtomovova uměleckého života. Violoncellista, který měl na svém repertoáru snad všechny významné sólové koncerty světové violoncellové literatury, miloval Čajkovského a na svůj program rád zařazoval rovněž drobné skladby, jejichž koncertní život se tak trochu neprávem omezil na uvádění formou přídavků. Kromě toho se stal prvním violoncellistou, který zahrál Variace na slovenskou lidovou píseň od Bohuslava Martinů. A všechny tyto body se promítly i do programu představeného v Kosmonosích.

První polovinu večera načal Čajkovského Sentimentální valčík, poslední ze šesti klavírních skladeb nazvaných Six morceaux (Šest kusů), op. 51, vzniklých v roce 1882, v období, které bylo pro skladatele velmi obtížné. Nejistota ve vlastní tvůrčí schopnosti, kterou Čajkovskij pociťoval od sedmdesátých let, skladatele vedla k neklidnému způsobu života a propisovala se i do jeho tvorby. A tak i tato intimní miniatura nese jisté rysy melancholie a nostalgie, ač umně zaobalené do nonšalantního tanečního kabátku. Právě tak ji interpretovali i Páleníček s Čechovou, vyzrále a bez nadbytečného sentimentu. 

Těžiště první části programu a svým způsobem i celého večera leželo ve velké Sonátě g moll, op. 19 Sergeje Rachmaninova. Autor ji dokončil v roce 1901 a výsledkem jeho snažení se stalo kompozičně bohaté, rozměrné dílo uspořádané do čtyř vět, které vyrůstá z podobného osobnostního rozpoložení jako v případě Čajkovského. Sonáta v sobě nese nejen ozvuky jiných autorových děl, ale také duchovní motivy v podobě odkazu na gregoriánský chorál či ozvuku pravoslavných karilonů. Větší prostor pro prezentaci opus poskytl pianistce Čechové, jejíž úloha s ohledem na večtomovské ladění mohla být vnímána poněkud v doprovodné rovině. Rachmaninov však nepovažoval roli klavíru pouze za doprovod, ale za rovnocennou s violoncellem. Většinu témat v sonátě uvádí právě klavír, zatímco v partu violoncella jsou dále zdobena a rozvíjena. Čechová s Páleníčkem kompozici vystavěli na kontrastech dramatických výbuchů, lyrické vroucnosti a neokázalé virtuozitě. Úvodní Lento – Allegro moderato uvedla Čechová pomalým šestitónovým motivem, který se v různých podobách vrací v průběhu celé skladby. Po nástupu violoncella s vášnivou melodií následuje dramaticky se rozvíjející melancholičtější téma, které vrcholí energickou kodou. Druhé Allegro scherzando kontrastovalo v podání výborně sehraného páru neklidným, rytmicky výrazným pohybem s široce klenutou lyrickou melodií, evokující pomalé pasáže skladatelových klavírních koncertů. Třetí věta tempově označená jako Andante pak utvořila emocionální těžiště sonáty. Čechová se postarala o intimní úvod, k němuž se připojil Páleníček se svým temně znějícím violoncellem. Jejich dialog svižně vygradoval do mohutného vrcholu a následně elegantně dozněl v jemném závěru. Finální Allegro mosso staví na kontrastu energického tématu violoncella a výrazně zpěvnější melodické linie, jejichž rozvoj v samotném závěru symbolicky rámuje úvodní šestitónový motiv vpitý do brilantního finále. V podání Čechové s Páleníčkem, kteří jsou vedle společné komorní spolupráce letitými pilíři Smetanova tria, vyzněl Rachmaninovův opus jako promyšleně vyvážený dialog, v němž se snoubí zanícenost a hluboké porozumění s hráčskou jistotou a zkušeností. Ačkoli si Jitka Čechová musela v Kosmonosích vystačit s krátkým křídlem lipské značky Blüthner, jeho zvukové možnosti se ukázaly být vcelku nosné, snad jen ne zrovna střídmá pedalizace vedla k jistému splývání zvukových ploch. Svou barvou si však kosmonoský Blüthner s Páleníčkovým výtečně znějícím violoncellem docela dobře rozuměl. 

Po přestávce přišlo na řadu odlehčení v bloku věnovanému kratším skladbám, které svou úlohu často plní coby efektní přídavky. Večtomov, který byl po úspěšném koncertu schopen zahrát publiku za odměnu navíc dalších padesát kousků, považoval za vhodné snímat z drobných skladeb přídavkovou nálepku a umožnit jim plné vyznění v hlavní části svých programů. Nebylo proto s podivem, že vějíř několika romantických kusů tvořil podstatnou plochu jeho oblíbeného koncertního programu. 

Jako první zazněla pátá a nejslavnější skladba ze sbírky Doce danzas españolas (Dvanáct španělských tanců), op. 37, kterou zkomponoval španělský skladatel a pianista Enrique Granados původně pro sólový klavír. Značná obliba, kterou si kus záhy vysloužil, vedla ke vzniku dalších aranžmá včetně orchestrálního, ale i úpravy pro violoncello a klavír. Přerývavý rytmus flamenka udávaný klavírem a jímavá teskná melodie vyzpívaná violoncellem navodily v kosmonoském zámku podmanivou atmosféru sluncem zalité Andalusie. Jako druhý drobný drahokam zazněla Debussyho skladba Beau soir (Krásný večer), ortodoxně romantický kus hýřící impresionistickými barvami inspirovaný poetickými texty ze sbírky Les aveux (Zpovědi) od Paula Bourgeta, osobního přítele komponisty. Ty zachycují básníkovo přání být šťastný a užívat si života během nádherného večera, i když je smrt nevyhnutelná. Původně vokální opus, uvedený opět ve violoncellové úpravě s klavírním doprovodem, jako by stvrdil celkové vyznění večera, v němž zásadní roli hrála už Čajkovského valčíkem navozená melancholie symbolicky rezonující s právě probíhajícím dušičkovým obdobím. V působivé kantiléně ji neochvějně zhmotnil violoncellista Páleníček. 

Poetičnost nepostrádala ani kompozice Gabriela Faurého Après un rêve, op. 7/1, která je zhudebněním anonymní básně v překladu Romaina Bussina vyprávějící o snovém, nadpozemském setkání milenců a jejich touze vrátit se po probuzení do lůna tajemné noci. Dojemná, expresivní píseň vynikla v podání manželského dua zasněnou malátností. Kvarteto miniatur, uvážlivě a bez patosu představených Páleníčkem s Čechovou, uzavřela skladba Sicilienne připisovaná nevidomé klavírní virtuosce působící v 18. století Marii-Theresii von Paradis. Pozdější výzkumy ukázaly, že jejím autorem je patrně houslista Samuel Dushkin, který dílo upravil pro housle s klavírním doprovodem. To však neubírá na popularitě opusu oplývajícího velkorysou, ladně vyklenutou melodickou linkou podepřenou kolébajícím se klavírním doprovodem. Violoncellový život Sicilienne vdechla zejména respektovaná hráčka Jacqueline du Pré, s nenucenou grácií dílko uvedli Čechová s Páleníčkem. 

V samotném závěru večera došlo na jedinou ukázku z české hudební literatury, a to na Variace na slovenskou lidovou píseň pocházející z dílny Bohuslava Martinů. I k tomuto dílu měl Saša Večtomov zásadní vztah, jelikož to byl on, kdo ji 17. října roku 1959 v Praze premiéroval spolu s klavíristou Vladimírem Topinkou. Martinů Variace zkomponoval na samém sklonku života a první provedení se uskutečnilo necelé dva měsíce po autorově smrti. Zvláštní vztah mají Variace jistě i pro Jana Páleníčka, který je jako jediné za celý večer interpretoval zpaměti a zřetelně i s větší uvolněností. Kompozice se odvíjí od lidové písně Keby ja vedela, kterou si Martinů zvolil ze sbírky vydané dvojicí Figuš–Bystry. Jistým svorníkem prolínajícím se celou skladbou je interval zvětšené kvarty odvozený z písňového podkladu, k tomu však Martinů přidal řadu pasáží odlišujících se od původní tóniny, rytmu i melodie, které balancují mezi durovým a mollovým tónorodem a tím i oběma póly emocionálního spektra. Interpretace představená ve finále letošního mladoboleslavského cyklu měla kýžený švih, energii i kultivovanost. 

Jan Páleníček s Jitkou Čechovou jsou ostřílenými matadory, jejichž komorní dialog vyniká niterným souzněním, myšlenkovou vyzrálostí i střídmostí gest. Kouzlo tkví ve společném dechu, v přirozenosti pramenící ze společné životní cesty obou interpretů. Posluchače „Smetanovo duo“ neláká na laciný efekt, ale nabízí technickou spolehlivost, hluboký ponor i prostor pro zamyšlení a inspiraci, což na kosmonoském koncertu naplnilo beze zbytku. 

Vřele aplaudující publikum si vysloužilo jeden přídavek, který dobře zapadl do koncepce večera. Stal se jím Pièce en forme de Habanera Maurice Ravela, kompozice inspirovaná pomalým, smyslným španělským tancem. Škoda snad jen, že koncertní program, který pořadatelé připravují ve velice úsporné verzi, nenabídl podrobnější informace k zajímavě zvolené dramaturgii ani k umělcům samotným. Publikum by to napříště jistě ocenilo… 

Foto: archiv pořadatele

Facebook X E-mail WhatsApp