Hodina detailní interpretace, hodina soustředěného poslechu. Takový byl koncertní epilog festivalu Lípa Musica, který v Liberci obstarali 2. listopadu členové proslulého belgického souboru Collegium Vocale Gent z vlámské provincie Východní Flandry. Den před stejným pražským vystoupením zpívali hudbu spojenou s odkazem Josquina Desprez, mistra renesanční polyfonie.  

Setmělý liberecký kostel Nalezení sv. Kříže nabídl druhý listopadový večer, v den, který je v katolické lidové tradici nazýván Dušičkami, program sugestivně nazvaný Bolest jako žádná jiná. Podtitul Requiem za Josquina vypovídalo o něco víc: program ukázal, jakým způsobem, odpovídajícím době přelomu 15. a 16. století, reagoval franko-vlámský skladatel Jean Richafort na svého slavného předchůdce Josquina Desprez. V Česku se takto poprvé jako možná (a patrně už faktická) nástupkyně Philippa Herreweghe, uměleckého vedoucího Collegia Vocale Gent, prezentovala Barbora Kabátková.  Známá je především jako umělecká vedoucí Tiburtina Ensemble, ale s Collegiem Vocale Gent jako zpěvačka spolupracující už celé desetiletí. A od minulého roku jí Herreweghe svěřuje přípravu a prezentaci vybraných projektů se sólisty souboru, který založil v roce 1970 a od té doby vede. 

Takovým byl i liberecký koncert, který důstojně završil program podzimního hudebního festivalu Lípa Musica, slavícího letos 25 let. Do Česka přijelo osm zpěváků. Barbora Kabátková nestála před nimi. Byla jedním z nich, jen navíc vedla provedení střídmými gesty.

Dramaturgie večera byla sofistikovaná, promyšlená. Od Josquina Desprez zazněly krátké světské skladby, od francko-vlámského hudebníka Jeana Richaforta duchovní kompozice, ve kterých využil v možnostech dobové kompoziční praxe Josquinovy melodie nebo jejich motivy (které zase často vycházejí z liturgických zpěvů) jako jeden z hlasů polyfonního přediva. Podobné základy je ovšem v hutné polyfonii téměř nemožné vystopovat. Rozklíčovat kompoziční strukturu? Intelektuálně či dokonce emocionálně si užít důmyslnost skladatelské práce, případně vnitřní, hudbou danou souvztažnost původních a nových textů? Povšimnout si a ocenit, jak může převzatá hudba v novém kontextu získat na závažnosti, kterou v původním užití, neměla? Jak světské melodie fungují v duchovním repertoáru…? Ve vnímání znějící hudby jde pouze o hypotetickou možnost. Ve výsledku běžný posluchač – tím spíše, že nemá v potemnělé kostelní lodi kontakt s latinským textem a nemá ani k dispozici jeho český překlad, navíc nemá možnost vidět partituru – může na sebe jen nechat působit krásu souzvuků.

Během večera zazněly nejen polyfonní kompozice, ale pro kontrast a pro kontext také jednohlasé antifony, římskokatolický liturgický zpěv z hodinek za zemřelé. Od Josquina publikum slyšelo v úvodu chanson o nymfách a na závěr osmihlasou parafrázi světské písně Fortuna desperáta. Odkaz Jeana Richaforta poskytl ve třech vstupech pro postupné zaznění jednotlivé části jeho šestihlasé mše za zemřelé, Missy Pro defunctis, ve struktuře prostoupené odkazy k Josquinovým skladbám, a to nejen melodiemi, ale i celými vícehlasými modely. 

Interpretace pod vedením Barbory Kabátkové měla jeden neměnný základní rys: setrvalou pozornost dynamice. Pečlivě propracovanou v každém z hlasů i v souzvuku v delších frázích. Pomáhá to členění jinak poměrně pocitově statického hudebního proudu, čelí se tak možnému stereotypu, zdůrazňují se některá slova či okamžiky, z celku vystupují jednotlivé hlasy, aby vzápětí uvolnily pomyslný prostor zase jinému… Hudba má plastičnost, je zajímavá. Ve výsledku jde nicméně i o trochu mechanickou záležitost: téměř každá slabika či věta měla v každém z hlasů někde uprostřed dynamické vyboulení. Neustálé vlnění v horizontále i ve vertikále. S krásně ztišenými konci frází. 

Osm sólistů z jinak většího Collegia Vocale Gent bylo skutečně osmi jednotlivými hlasy, které se, patrně vědomě, nepojily do vyváženého kompaktního zvuku, ale přinášely, spíše jako výhodu, svou jedinečnou charakterističnost v barvě i dikci. Spolu se zmíněným dynamickým rozvlněním jinak poměrně stále stejně koncipovaných souzvuků další moment, který ozřejmoval strukturu, spoluvytvářel výraz a napomáhal posluchačské pozornosti. 

Svou zvukovou monotematičností a minimálním kontaktem interpretů s auditoriem vcelku náročný koncert se dvěma možnými přístupy ze strany početného publika: jednou možností byla snaha zachytit intelektuální podněty, druhou možností bylo nechat se unášet atmosférou. Hodina detailní interpretace, hodina soustředěného poslechu.

Foto: Martin Špelda

Facebook X E-mail WhatsApp