Co znamená být dobrým pedagogem a jak poznat, že má jeho práce skutečný smysl? Pětice pedagožek oceněných Stipendijní akademií MenART – Jarmila Kahánková, Dita Stromko, Hana Švajdová, Taťána Vejvodová a Vendulka Vaňková – mluví o důvěře mezi učitelem a žákem, odvaze překračovat zažité postupy i o tom, co si mohou předávat různé generace pedagogů. Shodují se, že vedle rozvoje talentu a cesty k profesionální kariéře je důležité především pomáhat dětem najít vlastní hlas, radost z hudby a vztah k umění, který přetrvá i dlouho po skončení výuky.

Po povídání s absolventy, mentory a pedagogy zapojenými do Stipendijní akademie MenART se následující rozhovor portálu KlasikaPlus.cz zaměřuje na pětici pedagogických osobností, které se staly nositelkami Ceny pro výjimečného pedagoga ZUŠ, kterou akademie v posledních letech oceňuje významný a inspirativní přínos pedagogů k rozvoji mladých talentů a formování prostředí uměleckého vzdělávání. V letošním roce cenu získaly Dita Stromko ze ZUŠ Říčany a ZUŠ Josefa Lady Velké Popovice v kategorii Hudební obor, Vendulka Vaňková ze ZUŠ Jana Hanuše v Praze 6 v kategorii Pedagog legenda a Jarmila Kahánková ze ZUŠ Jižní Město v Praze 4 v kategorii Pedagog nové generace. V loňském roce byla oceněna Taťána Vejvodová ze ZUŠ Ilji Hurníka v Praze a o rok dříve Hana Švajdová ze ZUŠ „Žerotín“ Olomouc. 

Cena pro výjimečného pedagoga ZUŠ udělovaná Akademií MenART je oceněním práce, která bývá z podstaty spíš nenápadná. Pedagog často stojí v pozadí úspěchu svého žáka. Změnilo samotné ocenění nějak váš pohled na vlastní práci nebo na to, co po sobě jako pedagožka zanecháváte?

Jarmila Kahánková (obor klavír): Myslím, že v tom podstatném ne. Samozřejmě mě ocenění moc potěšilo, ale spíš mi připomnělo, proč jsem vlastně kdysi začala učit. Už na začátku jsem přemýšlela, jakou učitelkou bych chtěla být. Přála jsem si, aby děti u klavíru jen neplnily zadané úkoly, ale aby se postupně naučily samy přemýšlet, ptát se, zkoušet různé možnosti a hledat vlastní odpovědi. A hlavně, aby jim hudba zůstala i mimo naši hodinu. Aby si třeba jednou samy našly skladbu, která se jim líbí, a naučily se ji prostě proto, že mají chuť.

Čekala jsem, že na to, jestli se mi něco takového daří, přijdu až po mnoha letech. Jenže ono to začalo mnohem dřív. Děti mi nosily skladbičky, které si samy našly a doma nacvičily, aniž bych jim cokoli zadala. Pamatuju si, jakou jsem z toho měla poprvé radost. Člověk si v takové chvíli řekne, že se možná vydal správnou cestou.

Pořád se ale učím. Každé dítě je jiné, s každým funguje něco trochu jiného a občas musím přehodnotit i postup, o kterém jsem byla přesvědčená, že je dobrý. Takže mě moje klavírní děti opravdu učí být lepší učitelkou. A cenu vnímám i jako připomínku, že nesmím usnout na vavřínech.

Mám radost ještě z jedné věci. Podobná ocenění si často spojujeme s pedagogy, kteří mají za sebou desítky let práce. Já jsem ho dostala poměrně mladá. Myslím, že je dobře, když se pozornost obrací i k mladší generaci učitelů. Znám spoustu kolegů, kteří po večerech, o víkendech nebo brzy ráno studují, připravují se a přemýšlejí, jak svým žákům co nejlépe pomoci. Navenek z toho mnoho vidět není.

Největší odměnou pro nás stejně zůstává to, co se daří dětem. Ale je příjemné vědět, že si té každodenní, často nenápadné práce všimne i někdo další. A zvlášť když je to Akademie MenART, jejíž práce si tolik vážím. Takové povzbuzení může člověk dostat v každém věku, nejen na konci kariéry.

Dita Stromko (obor zpěv): Samotné ocenění můj pohled na práci nezměnilo. Spíš mi ještě více připomnělo, jak velkou odpovědnost jako pedagog mám. Za největší smysl své práce považuji pomáhat dětem objevovat vlastní hlas, nejen ten pěvecký, ale také jejich osobitost, odvahu k vlastnímu vyjádření a radost z toho, co dělají. Zpěv je velký dar a podle toho bychom s ním měli zacházet. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, zda po sobě jako pedagožka něco zanechám. Když se nad tím ale zamyslím, přála bych si, aby si moji žáci odnesli především pocit, že jim někdo skutečně naslouchal, viděl, jací jsou, a pomohl jim uvěřit ve vlastní schopnosti.

Největší stopou pedagoga podle mě není počet žáků, které dovedl k dokonalému výkonu, ale počet dětí, kterým pomohl najít odvahu být samy sebou. V dnešní době se možná takové uvažování může zdát až příliš idealistické. Společnost často klade důraz na výkon, úspěch a známá jména. Přála bych si ale, aby se nezapomínalo ani na pedagogy, kteří svou práci dělají tiše, bez velké pozornosti, a přesto mohou zásadně ovlivnit životy svých žáků.

Hana Švajdová (obor klavír a skladba): Mým pedagogickým snem je, aby inspirace, kreativita a energie, které svým žákům předávám, v nich souzněly a rozvíjely je jak muzikantsky, tak lidsky. Takže cena pro pedagoga je nádherným pohlazením vlastně pro nás všechny – pro mě, mé žáky i jejich rodinné zázemí a samozřejmě také pro mou domovskou školu ZUŠ „Žerotín“ Olomouc, která mi dává veškeré potřebné zázemí. Protože dobrá práce vzniká ve vzájemně propojené harmonii, společně. A ocenění této týmové práce je zase skvělý motivační motor do dalšího úsilí pro nás všechny. 

Vendulka Vaňková (obor harfa): Samotné ocenění nijak nezměnilo můj pohled na vlastní práci, samozřejmě mě potěšilo a jsem přesvědčená, že se tím postavení harfy ještě zlepšilo a posílilo, což potvrzuje i rozhodnutí Akademie o začlenění harfy do systému uměleckých kurzů MenART roce 2027/28.

Táňa Vejvodová (obor klavír): Ocenění si samozřejmě velmi vážím a vnímám ho jako krásné povzbuzení. Nemyslím si ale, že by změnilo můj vztah k práci. Celý život ji dělám s plným nasazením, protože ji miluji, a hodlám v tom pokračovat i nadále. Největší smysl pro mě vždy měla samotná práce s žáky, jejich pokroky a radost z hudby. To je něco, co člověku žádné ocenění nenahradí.

Když se člověk dlouhodobě věnuje mladým talentům, může mít někdy pocit, že neučí jen děti, ale zároveň se učí i on sám. Co vás za poslední roky naučili vaši žáci, co byste bez nich možná neobjevila?

JK: Především trpělivosti! (smích) Ale vážně. Děti mě učí pokoře a také tomu, že neexistuje jeden správný způsob, jak něco vysvětlit. Někdy jednomu dítěti stačí pár vteřin a hned ví, co po něm chci. U jiného můžeme stejnou věc řešit několik týdnů. A není to tím, že by bylo méně šikovné. Jen potřebuje jinou cestu. Musím tedy přemýšlet, zkoušet, občas úplně změnit přístup. A také přijmout, že něco, co je naprosto jasné mně, nemusí být samozřejmé pro dítě.

Od začátku jsem měla představu, že výuka klavíru by neměla končit posledním tónem hodiny. Že by měla děti učit i přemýšlet, naslouchat, hledat řešení a postupně si věřit. Jenže teprve s konkrétními dětmi člověk poznává, kolika různými způsoby se toho dá dosáhnout. A asi je to dobře. Kdybych měla pocit, že už všechno vím a na každé dítě mám připravený návod, bylo by to se mnou jako s učitelkou dost špatné.

DS: Celý život se učím od svých žáků. Uvnitř jsem vlastně pořád malá holka, která chce s nimi blbnout, smát se a řádit. Možná to zní zvláštně, ale myslím, že právě díky tomu si dokážu uchovat blízkost k dětem a jejich světu. Co mě moji žáci naučili? Především více si věřit, být svobodnější a neztrácet radost z toho, co dělám. Učí mě dívat se na svět jejich očima, nebát se někdy vystupovat ze zaběhnutých představ a připomínají mi, že ne všechno se dá naplánovat nebo změřit výkonem. Mám ráda své žáky nablízku, zároveň ale vím, že je nemohu vést za ruku napořád. Chci jim pomáhat, aby postupně získávali vlastní jistotu, odvahu a důvěru sami v sebe. Aby se nebáli hledat vlastní cestu a zůstali sami sebou.

Aby naše společná práce fungovala, musíme být se žákem na stejné vlně. Potřebujeme vzájemnou důvěru a respekt. Učitel podle mě nemusí mít vždycky na všechno odpověď. Důležité je umět naslouchat, vnímat, co dítě potřebuje, a být ochoten učit se společně s ním. Možná právě to mě na pedagogické práci stále tolik baví, že ani po letech nepřestává být živá. Každý žák je jiný a každý mě něčím překvapí. A díky nim nezapomínám, že vedle zodpovědnosti a poctivé práce má v životě své místo také hravost, spontánnost a obyčejná radost.

HŠ: Můj žák, můj metodik – toto heslo mým dnům vládne už poměrně dlouho. Kvůli svým žákům, jedinečným kreativním duším, které nezapadaly tak zcela do standardní výuky ZUŠ, jsem zcela změnila svůj přístup klasické učitelky klavíru a začala se intenzivně věnovat alternativním oblastem hudby – improvizaci a autorské tvorbě. Kvůli nim hledám zcela nové přístupy výuky, sama zkouším to, co mě nikdy nenapadlo – tedy improvizovat a komponovat. Vlastně pro mě otevřeli zcela nový úžasný svět, ve kterém jsem doslova našla sama sebe. A tento obrovský dar se snažím rozvíjet a předávat zase dalším. Je to věčný koloběh, náročný, ale nádherný. 

VV: Neustále se mi potvrzuje, že talent nestačí, často píle a vytrvalost talent i předčí.

TV: Žáci mě učí sebeovládání, vzájemnému respektu a umění naslouchat jeden druhému. Díky nim si stále znovu uvědomuji, že výuka není jen jednostranné předávání znalostí, ale také týmová spolupráce. Každý žák je jiný, a právě to mě vede k trpělivosti, otevřenosti a hledání způsobů, jak si co nejlépe porozumět. V mnohém se učíme navzájem.

MenART staví na setkávání pedagogů s výraznými osobnostmi uměleckého světa. Co podle vás může zkušený umělec nebo pedagog nabídnout učiteli ZUŠ, co se nedá získat z učebnic, metodik ani běžného profesního vzdělávání?

JK: Metodiky jsou samozřejmě důležité. Ale umění se z nich člověk nenaučí celé. Já někdy přirovnávám metodiku ke kuchařce. Můžete mít doma sebelepší recept od michelinského šéfkuchaře, ale to ještě neznamená, že podle něj dokážete uvařit stejně jako on. Na osobních setkáních s velkými umělci je krásné právě to, že se můžete ptát. Nejen na to, co dělají, ale hlavně proč to dělají. Jak přemýšlejí o hudbě, co slyší, čeho si všímají. A někdy se dostanete k takovým detailům, které by vás samotné možná ani nenapadlo řešit.

Například na posledním setkání MenARTu jsme si s naším mentorem povídali o jedné věci, která mě už dlouho fascinuje na nahrávkách starých klavírních mistrů. Klavírní tón od okamžiku úhozu přirozeně slábne. A přesto někteří pianisté dokážou vytvořit dojem, jako by se tón nebo akord ještě dál rozvíjel, skoro jako by sílil. Jak toho vlastně dosáhnout? To jsou interpretační jemnosti, o kterých je nesmírně zajímavé mluvit s někým, kdo má za sebou desítky let zkušeností na velkých pódiích.

Snažím se, aby si hodnotu takových setkání uvědomovaly i děti. Vždycky jim předem vyprávím, koho potkají, co ten člověk dokázal a proč stojí za to pozorně poslouchat, co jim říká. Nechci, aby to braly jen jako další hodinu klavíru. A mám radost, že to tak opravdu nevnímají. MenART nám zkrátka umožňuje dostat se k lidem a zkušenostem, ke kterým bychom se jinak dostávali mnohem obtížněji. A to je pro učitele i žáky ohromně cenné.

DS: Setkávání s osobnostmi, které nám MenART nabízí, je pro mě něco naprosto výjimečného. Myslím, že si někdy vytváříme o výrazných uměleckých osobnostech určitou představu a máme před nimi přirozený respekt, možná až ostych. Já to tak rozhodně mám. Těchto lidí si nesmírně vážím a někdy je pro mě až neuvěřitelné, že s nimi mohu být v tak bezprostředním kontaktu. Možná je to i tím, že sama nejsem příliš průbojná a neumím se tolik prosazovat. O to víc si uvědomuji, jak vzácná jsou setkání, při kterých člověk může nahlédnout do světa těchto osobností, poznat jejich uvažování, zkušenosti i cestu, kterou musely ujít.

To, co mentor může učiteli ZUŠ předat, je osobní zkušenost profesionála, který se dlouhodobě pohybuje v uměleckém prostředí a zná jeho zákonitosti, nároky i úskalí. My na ZUŠ děti především provázíme jejich uměleckým růstem, rozvíjíme jejich talent a pomáháme jim hledat vlastní cestu. Setkání s mentorem nám umožňuje podívat se na tuto práci z jiného úhlu, získat nový pohled a třeba i odvahu vykročit ze svého zaběhnutého způsobu uvažování. A právě to považuji za nesmírně cenné.

HŠ: Výrazné mentorské osobnosti MenARTu dávají nám pedagogům ZUŠ neocenitelnou podporu, a to přesah. Učitel ZUŠ ve své každodenní práci bojuje většinou se základními metodickými problémy. Je nesmírně důležité najít sílu prozkoumat svět mimo uzavřený prostor své třídy. Najít odvahu objevovat, nechat se i zhodnotit a ustát konstruktivní kritiku. Metodické semináře, workshopy a konzultace jsou jednou možnou cestou, ale většinou jsou to nárazové záležitosti. MenART je jedinečný svým dlouhodobým vlivem, soustavnou roční spoluprací mezi mentorem, žákem a jeho kmenovým pedagogem. A to je mimořádný vklad, který má obrovský dopad na budoucnost žáka i zkušenosti pedagoga. Navíc to mohou prožívat společně, jako pARTneři, a tak jejich vzájemná dynamika jen roste. Moc ráda na to všechno vzpomínám. 

VV: Výkonný umělec, pohybující se na domácích i světových pódiích, skvěle zvládá veškeré problémy s tím spojené, mě osobně nejvíc zajímá ovládání stresu, trémy, únavy z cestování a podobně.

TV: Především zkušenost člověka, který se hudbě věnuje profesionálně a dokázal propojit teorii s praxí. Takový člověk může předat nejen znalosti, ale i svůj způsob uvažování o hudbě a konkrétní zkušenosti z umělecké práce. Osobní setkání, možnost ptát se a vidět, jak někdo přistupuje k hudbě i k výuce, je nenahraditelná inspirace. To se z učebnic jednoduše vyčíst nedá.

Cena upozorňuje na individuální přístup k žákům. Kde ale podle vás leží hranice mezi podporou individuality a situací, kdy už pedagog musí říct: „Tudy cesta nevede.“? Jak těžké je být někdy pro žáka právě tím člověkem, který mu nastaví hranici?

JK: Musím říct, že s tím většinou velký problém nemám. Mám štěstí na děti i jejich rodiče a za ty roky jsme si vybudovali velmi blízké vztahy. Hodně spolu mluvíme a děti vědí, že když na něčem trvám, má to nějaký důvod. Stejně tak ale vědí, že jejich názor chci slyšet. V hudbě navíc některé hranice vycházejí přímo ze skladby a ze stylu, ve kterém vznikla. Děti od malička vedu k tomu, aby rozuměly všemu, co hrají. Aby věděly něco o skladateli, o době, ve které žil, i o tom, proč určitá hudba zní právě tak, jak zní.

Když například zahrajeme Bacha s romantickým výrazem a pedálem jako Chopina, může to být na první poslech moc hezké. Jenže tím zároveň přijdeme o něco, co je pro barokní hudbu typické. A já chci, aby děti postupně dokázaly slyšet krásu a zvláštnosti jednotlivých stylů. Pak už některé věci samy poznají a nemusím jim je připomínat. To ale vůbec neznamená, že bych chtěla všechny vést k jednomu způsobu hraní. Naopak. Když dítě přijde s nějakým neobvyklým nápadem, často mě to moc zajímá. Ptám se ho, proč to chce zahrát právě takhle. A chci, aby o tom dokázalo přemýšlet a svůj nápad obhájit. Někdy mu dám větší prostor k experimentování, třeba při běžném školním vystoupení. Když ale připravujeme důležitý koncert nebo soutěž, musíme být v některých věcech přesnější a důslednější. Podle mě není problém dětem hranice nastavit. Důležité je, aby věděly, proč tam jsou. Nechci po nich, aby něco dělaly jen proto, že jsem to řekla já. Chci, aby tomu postupně rozuměly samy.

DS: Protože učím individuálně, mám možnost přistupovat ke každému žákovi podle jeho osobnosti, možností a potřeb. Podpora individuality je pro mě přirozenou součástí výuky. Někdy ale přijdou chvíle, kdy jako pedagog cítím, že cesta, kterou jsme se vydali, nevede k cíli, který jsme si stanovili. A právě tehdy je velmi těžké rozhodnout, zda ještě hledat jiné možnosti, nebo si přiznat, že tudy cesta opravdu nevede.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak důležité je, aby dítě mělo o zpěv skutečný zájem a chtělo na sobě pracovat. Pokud ho zpěv nebaví, rodiče ho do něj tlačí nebo jeho předpoklady neodpovídají zvolenému cíli, může se výuka stát vzájemným trápením. Neznamená to, že takové dítě nemá své místo v hudbě. Znamená to, že někdy musíme společně hledat jinou cestu, která pro něj bude smysluplnější. Pedagog by měl umět rozpoznat nejen talent, ale také motivaci, možnosti a hranice konkrétního žáka.

Náročná je i komunikace s rodiči a někdy také s kolegy. Zpěv je velmi osobní a citlivá oblast a každý na něj má svůj pohled. Rodiče často chtějí pro své děti to nejlepší, ale někdy mají vlastní představu o tom, jak by měly zpívat, co by se měly učit a kam by měly směřovat. Občas je pak těžké vysvětlit, že pěvecký rozvoj má své zákonitosti a že cesta k výsledku může být úplně jiná, než si představují.

Také mezi pedagogy se názory na hlas, repertoár i způsob výuky mohou výrazně lišit. Myslím, že je důležité umět si za svou prací stát, ale zároveň zůstat otevřený jinému pohledu. Nejtěžší je pro mě asi právě to, že člověk musí někdy obhajovat svá pedagogická rozhodnutí, přestože za nimi stojí roky zkušeností a práce.

Hranici tedy nevnímám jako odmítnutí dítěte. Vnímám ji jako schopnost být k němu i k jeho rodičům upřímná. Naším úkolem není za každou cenu naplnit něčí očekávání, ale pomoci žákovi najít cestu, na které může skutečně růst. A někdy je právě to nejtěžší, ale zároveň nejzodpovědnější rozhodnutí, které jako pedagog musíme udělat.

HŠ: Pedagogika je vždy o propojení tradice a individuálního přístupu. Vždy říkám, že se snažím pro každého ze svých žáků najít ten „jeho“ úspěch. Je to o hledání cesty, vzájemné toleranci, podpoře, umění vnímat a naslouchat, komunikaci – to vše by mělo vést ke společné harmonii a shodě. V oblasti improvizace a autorské tvorby, která poslední roky dominuje mé výuce, je to ještě náročnější, protože pracujeme s nejniternějšími osobními pocity žáka v reálném čase, doslova přeléváme emoce a tvoříme hudbu na místě. A to jde někdy hladce a někdy se prostě nedaří. Pokud navážeme s žákem vztah vzájemné důvěry, dají se i tyto situace zvládnout ve vzájemné shodě a respektu. 

VV: Vždy se snažím věnovat se každému žákovi maximálně, s velkým nasazením, dát mu najevo, že jsem tu pětačtyřicet minut jen a jen pro něho/ní, proto věřím, že i nepříjemná slova ode mne přijmou s pochopením….

TV: Nastavování hranic považuji za nezbytnou součást pedagogické práce. Je ovšem velmi důležité najít tu správnou míru a ta může být u každého žáka trochu jiná. Pokud jsou hranice příliš těsné, žák nemá dostatek prostoru pro vlastní nápady, fantazii a kreativitu. Hra na nástroj se pak může stát pouhým plněním pokynů a dítě postupně ztrácí radost z hudby i chuť dál hrát. Na druhou stranu, pokud jsou hranice příliš volné, chybí potřebný řád a důslednost. Pokroky přicházejí pomaleji a ani taková cesta žáka dlouhodobě neuspokojuje. Každý totiž potřebuje zažívat také pocit, že se mu něco podařilo a že se posouvá dál. 

V mnohém je to podobné jako s výchovou vlastních dětí. I tam musíme neustále hledat rovnováhu mezi svobodou a odpovědností, mezi podporou a důsledností. Říct někdy „tudy cesta nevede“ nemusí být snadné, ale je to součást naší odpovědnosti. Důležité je, aby žák chápal, proč určité hranice existují, a nevnímal je jako překážku, ale jako pomoc na cestě k vlastnímu rozvoji. Jsem přesvědčená, že dobrý pedagog by měl dokázat žáka vést, aniž by potlačoval jeho osobnost. Právě v hledání této rovnováhy spočívá velká část našeho pedagogického umění.

***

Ohlédnutí za letošním zahájením akademie a předáváním cen portál KlasikaPlus.cz nabídl ZDE.

Foto: archiv pedagožek

Facebook X E-mail WhatsApp