Do Prahy přijíždí poprvé jako interpret, aby v bazilice sv. Jakuba prozkoumal možnosti tamních dvojích výrazně odlišných varhan. Americký varhaník Jens Korndörfer pro svůj český debut na festivalu Audite Organum, který se uskuteční 20. srpna, zvolil program propojující Bacha s Muffatem, britským autorem Thalben-Ballem a francouzským skladatelem Duruflém. Umělec v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mimo jiné připomíná, že varhany nejsou nástrojem určeným úzkému okruhu znalců, ale fascinujícím světem barev a možností, který má co nabídnout i mladému publiku.

Kontrast svatojakubských chórových a velkých varhan není jen praktickým dramaturgickým aspektem, ale také příležitostí ukázat široké zvukové možnosti prostoru i samotných nástrojů. V rozhovoru Korndörfer tak hovoří o tom, jak hledá charakter varhan, které poznává poprvé, dále přibližuje, proč považuje Bachovu hudbu za mnohem víc než jen povinnou položku a také jak se snaží hledat rovnováhu mezi respektem k tradici a otevřeností současnosti. 

Letos vystoupíte na festivalu Audite Organum v pražské bazilice sv. Jakuba. Půjde o váš první koncert v České republice. Čím je pro vás toto pozvání výjimečné? 

Vyrostl jsem v Norimberku, který leží vlastně jen kousek autem od Prahy. Když mi bylo něco málo přes deset, vyrazila moje rodina na výlet do Prahy a pamatuji si, jak mě toto krásné město s bohatou historií, úchvatným hradem, mosty a samozřejmě kostely naprosto okouzlilo. Ačkoli si už nevzpomínám, zda jsme při té návštěvě před desítkami let navštívili i baziliku sv. Jakuba, nemohu se dočkat, až se do Prahy vrátím, tentokrát ne jako turista, ale jako interpret! Miluji objevování různých kultur, lidí a varhan a je mi velkou ctí, že mohu vystoupit v rámci prestižního festivalu Audite Organum při svém debutu v České republice.

Vystupoval jste v řadě nejvýznamnějších evropských chrámů i koncertních sálů. Jaké místo podle vás zaujímá svatojakubský nástroj mezi významnými historickými varhanami Evropy?

Zatím jsem svatojakubské varhany osobně neslyšel ani neviděl, jen na internetu, což je úplně něco jiného, takže zatím nemohu vyjádřit žádný názor. Na základě toho, co jsem však na internetu našel, očekávám, že velké varhany budou nástrojem, který obsahuje doslova všechny barevné a zvukové kombinace, jaké si varhaník může přát, a který umožňuje hrát všechny druhy repertoáru věrně podle původního záměru skladatele. Chórové varhany byly naproti tomu navrženy pro konkrétní repertoár a očekávám, že v tomto účelu budou vynikat. Osobně miluji rozmanitost stylů, tvarů a velikostí varhan, myslím si, že bazilika sv. Jakuba ukrývá dvoje extrémně kontrastní varhany, které varhaníkovi umožňují prozkoumat protikladné konce varhanního repertoáru, a to je vlastně splněný sen!

Jak se připravujete na koncert na nástroji, ke kterému přicházíte poprvé? Kolik času potřebujete, abyste si s varhanami skutečně ‚porozuměl‘?

Na to, že hraju na varhany poprvé, jsem si už docela zvykl, takže se nijak zvlášť nepřipravuju. Jakmile se dostanu k nástroji, zvykám si na klaviaturu a pedálnici při nastavování registrací, ‚přizpůsobuji‘ své ruce a nohy velikosti kláves, uspořádání pedálů, šlapadel, pístů a tak dále, přičemž se ve skutečnosti soustředím na něco úplně jiného. Než dokončím registrace, obvykle se už u nástroje cítím docela pohodlně a mohu se soustředit na tvorbu hudby, což zahrnuje ‚naslouchání‘ v sále, i když varhaník obvykle sedí přímo pod varhanami, na nejhorším možném místě, to znamená vnímání dozvuku při uvolnění akordů, srozumitelnosti rychlých pasáží a tak dále.

Program vašeho pražského vystoupení spojuje Georga Muffata, Johanna Sebastiana Bacha, George Thalbena-Balla a Maurice Duruflého. Co bylo hlavní dramaturgickou myšlenkou tohoto výběru? 

Mým prvořadým cílem je vždy co nejlépe využít dostupné nástroje a předvést jejich zvukové barvy. Chórové varhany se dokonale hodí k hudbě ‚světového cestovatele‘ Muffata ze sedmnáctého století a umožní mi v krátké skladbě předvést širokou škálu rejstříků. Hlavní varhany jsou ovlivněny různými školami varhanního stavitelství, což se odráží v mém výběru skladatelů. Barokní stránka se v celé své kráse projeví u Bacha, neoklasicistická u Duruflého a variace jsou mimo jiné ideální pro využití mnoha mutací. Kromě toho budou při tomto koncertu vidět moje nohy, což je neobvyklé. Pro publikum je vždy zvláštním zážitkem vidět varhaníka, jak používá nohy, nemluvě o tom, že zahraje celou skladbu pouze nohama!

Koncert začíná na chórových varhanách a pokračuje na hlavním nástroji. Je to pro vás pouze praktické využití možností baziliky, nebo tím posluchače zvete k určitému způsobu naslouchání?

Je tu samozřejmě logistický aspekt toho, že se během koncertu přesunu jen jednou, nicméně bych také řekl, že způsob, jakým se bazilika naplní zvukem, bude u menších chórových varhan a u mohutných hlavních varhan velmi odlišný, jde doslova o posun na úplně jinou úroveň, a doufám, že si to posluchači užijí…

Pojďme k programu trochu podrobněji. Je Bachova hudba podle vás pro dnešního interpreta především otázkou stylové kázně, nebo v ní stále nacházíte prostor pro osobní výpověď? Kde podle vás leží hranice mezi obojím?

Ačkoli se samozřejmě téměř očekává, že varhaník zařadí do programu skladbu od svatotomášského kantora, považuju Bachovu hudbu za mnohem víc než jen povinnou položku, kterou je třeba odškrtnout. Pro mě je jeho hudba hluboce dojemná a pronikavá a ve svých různých dílech vyjadřuje veškeré lidské emoce. BWV 548, skladba na pražském programu, je plná ‚velkolepého dramatu‘. Preludium charakterizují mocné úvodní akordy, výrazný hlavní motiv, triumfálně působící harmonické postupy vedené v rámci kvintového kruhu a nepřetržitý proud šestnáctinových not v levé ruce, který sestupuje až do nejhlubší polohy klaviatury… a výčet by mohl pokračovat dál a dál. Fuga naproti tomu střídá kontrapunktický rozvoj s pasážemi koncertantního charakteru, což je velmi neobvyklé a dokládá, že Bach neustále usiloval nejen o posouvání možností kontrapunktu až k jejich hranicím, ale také o rozvíjení a překračování tradiční fugové formy. V tomto ohledu připomíná Beethovena, který v závěru své Deváté symfonie prolomil hranice symfonické formy přidáním sboru. To vše daleko přesahuje rámec stylové disciplíny. Je to hudba, která v sobě obsáhne celý lidský život, zahalený do složitých kontrapunktických forem…

Duruflého Suita vznikla pro zcela jiný typ nástroje, než jaký najdeme ve svatojakubské bazilice. Nakolik se při interpretaci snažíte přiblížit francouzskému ideálu a nakolik necháváte promlouvat charakter konkrétních varhan?

Duruflé byl skladatelem ovlivněným gregoriánským chorálem a ‚koloristickou‘ paletou impresionistů, velmi podobně jako Tournemire. V tomto smyslu budou mnohé barevné možnosti, které nabízí varhany v kostele sv. Jakuba, pro tuto suitu ideální, zejména pro Sicilienne a poslední část Preludia. V každém případě se vždy snažím nechat varhany promlouvat způsobem, který tomuto nástroji nejlépe vyhovuje, což může vést k překvapivě odlišným řešením, která jsou však stejně platná.

Vedle Bacha a Duruflého působí Thalben-Ball téměř jako dramaturgická odbočka. Jakou roli v programu hraje? Je to kontrast, odlehčení, nebo naopak skrytá spojnice mezi ostatními skladbami?

To všechno! Bach a Duruflé napsali úžasná mistrovská díla, kterých si velmi vážím, jsou však poněkud ‚těžká‘ a myslím, že pro posluchače bude příjemné vyslechnout si v těchto variacích i humornější stránku varhan.

Často říkáte, že každé varhany mají vlastní osobnost. Co se snažíte objevit jako první, když usednete k novému nástroji? 

Prostě jen naslouchám tomuto nástroji a snažím se rozpoznat, co mi chce sdělit, v čem spočívají jeho silné stránky, kde rejstříky opravdu zaznívají a tak podobně…

Je pro vás důležitější historická autenticita nástroje, nebo jeho schopnost nabídnout co nejširší zvukovou paletu? 

Obojí. Je důležité respektovat nástroj, tradice, z nichž vychází, i repertoár, který pro něj byl napsán, zároveň však člověk může být i příliš opatrný a někdy může být docela poučné posunout hranice. Například moderní hudba často zní na barokních nástrojích překvapivě dobře…

Vedl jste rozsáhlou rekonstrukci varhan Klais/Schlueter v Atlantě. Změnila tato zkušenost nějak váš pohled na interpretaci varhanní hudby? 

Myslím, že to bylo spíše naopak: moje zkušenosti interpreta ovlivnily rekonstrukci, zejména podobu konzole a nové intonování varhan. Zároveň jsem se však díky tomuto projektu mnoho naučil a dnes už jsou věci, které bych při další podobně rozsáhlé rekonstrukci udělal jinak. (smích)

Narodil jste se v Německu, studoval jste ve Francii, působil v Japonsku a dnes vyučujete ve Spojených státech. Jak se tyto různé hudební kultury promítají do vašeho způsobu hry? 

Nemyslím si, že by bylo možné oddělit charakter či osobnost člověka od umělce, nebo alespoň by se to nemělo dělat. Jsem nesmírně vděčný za úžasné příležitosti, které jsem měl k poznání těchto kultur, a všechny do jisté míry utvářejí to, čím a kým dnes jsem.

Vnímáte dnes rozdíl mezi evropskou a americkou varhanní školou? 

Řekl bych, že rozdíly se stále více stírají, protože lidé čím dál tím více cestují… Já například každé dva roky beru své studenty na studijní pobyt do Evropy, zjišťují, jak to funguje v jiných zemích, a pak to chtějí napodobit ve své vlastní zemi.

Kde podle vás dnes vznikají nejzajímavější nové koncertní varhany? 

Myslím, že po celém světě vznikají úžasné nové nástroje, včetně toho, který byl právě slavnostně uveden do provozu v katedrále sv. Víta! Líbí se mi rozmanitost toho, co se děje, a nemám žádné osobní preference.

Česká republika má bohatou varhanní tradici. Setkal jste se během studia nebo koncertní kariéry s českou varhanní hudbou? Objevují se někdy ve vašem repertoáru? 

Petr Eben je skladatel, o kterém se často mluvilo během mého studia, na soutěžích i při mé pedagogické činnosti. Musím přiznat, že o dalších varhanních skladatelích z vaší země nemám bohužel vůbec ponětí…

Ve vašem repertoáru vedle renesanční hudby zaznívají také premiéry současných skladeb nebo vlastní transkripce. Jak hledáte rovnováhu mezi tradicí a novou hudbou? 

Kdysi jsem měl učitele, který říkal: „Nelze hrát skladby Oliviera Messiaena, aniž by člověk znal Nicolase de Grignyho – ale nelze hrát ani de Grignyho, aniž by člověk znal Messiaena!“ Zatímco s prvním tvrzením by všichni bez váhání souhlasili, domnívám se, že vzhledem k časové ose by mnozí s druhou částí nesouhlasili, jde však o to, že nežijeme ve vakuu, ale všechny naše zkušenosti ovlivňují to, jak hudbu interpretujeme nebo posloucháme. Zachování tradic je skvělá a cenná věc a domnívám se, že je nezbytné předávat dál to, co víme o historických interpretačních tradicích, zároveň však musíme být otevření i jiným vlivům naší doby, abychom i nadále zůstali relevantní.

Myslíte si, že dnešní publikum očekává od varhanních koncertů něco jiného než třeba před dvaceti lety? 

Skvělá otázka, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel… Nemyslím si, že by lidé nutně měli odlišná očekávání, ale způsob, jakým kultura funguje, se díky internetu a sociálním médiím drasticky změnil. Díky YouTube si může kdokoli poslechnout téměř cokoli, kdykoli a kdekoli a někteří lidé to ve světě varhan rozhodně dělají!

Jak lze podle vás přivést na varhanní koncerty mladé posluchače? 

Zůstaňme v kontaktu s dobou a nebuďme elitářští! Existuje spousta hudby, která se mi osobně nelíbí, ať už v klasické hudbě, nebo mimo ni, ale to mi nedává právo o ní mluvit hanlivě. Vzpomínám si, že když jsem působil jako rezidenční varhaník v Japonsku, den po svém debutovém recitálu jsem v metru zahlédl dvě dívky, jakmile mě uviděly, začaly se chichotat a jedna z nich pak z kabelky vytáhla program mého recitálu, a přitom byly zjevně oblečené na večer v klubu… Nikdy by mě nenapadlo, že teenageři, kteří se tak zajímají o popkulturu, by se mohli zajímat i o varhanní koncert… Klíčová je také rozmanitost repertoáru, stejně jako plné využití daných varhan. Je to tak zábavný nástroj, tak se postarejme o to, aby lidé slyšeli, co všechno dokáže!

Na Baylor University jste založil Národní středoškolskou varhanní soutěž i letní varhanní akademii. Co považujete za největší výzvu při výchově nové generace varhaníků? 

Myslím si, že výzvy ve vzdělávání jsou stejné jako v době, kdy jsem byl studentem. Rozdíl spočívá v tom, že trh práce se stal ještě více konkurenčním, a mnoho uchazečů a jejich rodičů se mě ptá na pracovní vyhlídky a mají k tomu plné právo… Proto se se svými studenty také hodně věnuju relevantním profesním dovednostem, které přímo nesouvisí s hrou na nástroj, jako nácvik pohovorů, prezentace a vystupování na veřejnosti, sestavování rozpočtu, plánování koncertních řad a tak dále – tedy všem věcem, které ve skutečnosti rozhodnou o tom, zda práci získají a udrží si ji, nebo ne!

Ve vašich rozhovorech se objevuje myšlenka, že varhany dokážou uchvátit i člověka, který je slyší úplně poprvé. Pamatujete si ještě svůj první podobný zážitek jako posluchač? 

Ano! Chodil jsem na hodiny varhan pár měsíců, ale s tímto nástrojem jsem se nějak nedokázal sžít… Tak mě můj učitel vzal na koncert, kde zazněly všechny čtyři Bachovy toccaty. Toccata d moll, BWV 565, byla první na programu a okamžitě mě uchvátila. Řekl jsem učiteli, že se chci naučit právě tuto skladbu, on souhlasil a já jsem začal cvičit jako o život. Zbytek už je historie…

A na závěr, až pražský koncert skončí, s jakým pocitem byste si přál, aby posluchači odcházeli z baziliky sv. Jakuba? 

Měli by se chtít vrátit, aby si poslechli další hudbu psanou pro varhany!

Foto: Julia Dokter, web Jense Korndörfera

Facebook X E-mail WhatsApp