Ruský klavírista Nikolaj Medveděv v roce 2022 emigroval z osobních a politických důvodů do Německa, přestože měl v Rusku pevné umělecké zázemí včetně pedagogického místa na prestižní moskevské Gněsinově akademii. Dne 15. října vystoupí v pražském Sále Bohuslava Martinů, kde představí svou novou nahrávku Fusions věnovanou hudbě na pomezí klasiky a jazzu, která zároveň otevírá novou kapitolu jeho diskografie spojenou s působením v Berlíně.

Jak se po vaší emigraci změnil počet koncertů, které odehrajete?

Myslíte, kolik koncertů mám měsíčně? To je různé, ale řekl bych, že tak tři až osm.

Je to oproti dřívějšku nějaký rozdíl?

Dřív jsem byl velmi vytížený pedagogickou prací, protože jsem měl spoustu studentů. A koncertoval jsem mnohem méně než teď.

Aha, to mě trochu překvapuje. Stýská se vám po dřívějších poměrech, třeba právě po tom, že jste víc učil?

Teď už ne. Myslím, že první rok se mi stýskalo, protože jsem byl zvyklý pracovat se studenty a čtyřikrát týdně docházet na akademii. Ale ten pocit postupně vyprchal.

Řekl byste, že jste svědomitý, pracovitý pedagog? Je učení velkou součástí vaší identity?

Já učím rád, opravdu. Ale už si nejsem jistý, jestli je mým posláním být pedagogem. Ještě před čtyřmi nebo pěti lety jsem byl naprosto přesvědčený, že bych se měl věnovat především výuce a méně hrát. Jenže k takovému uvažování mě vedly určité okolnosti.

Moskevská filharmonie je v podstatě jedna velká mafie a já jsem do těchto kruhů nikdy pořádně nepatřil, až na několik výjimečných situací. Z Moskevské konzervatoře vede do filharmonie přímá cesta a hodně také záleží na tom, u kterého profesora jste studovali. Já jsem působil na Akademii Gněsiných. Nevím, jaká je situace dnes, ale tehdy tam byla spousta vynikajících klavíristů, kteří rozhodně nebyli horší než ti z konzervatoře. Přesto mám dojem, že akademie zůstávala do veliké míry přehlížená.

Kdo ji přehlížel?

Filharmonie. Mám na mysli především klavíristy, možná i sólové houslisty. U tradičních lidových nástrojů je to samozřejmě jinak. Moskevská konzervatoř nemá fakultu lidových nástrojů, zatímco Akademie Gněsiných má podle mě největší a nejlepší v celém Rusku. Ale to je zase na jiné povídání… Každopádně jsem býval přesvědčený, že pedagogika je mým posláním. Dnes už si tím tak jistý nejsem, mám to teď tak půl na půl. Tady v Berlíně jsem měl možnost vyučovat soukromě, ale nikdy neučím amatéry ani děti.

Děti jste nikdy neučil ani předtím?

Ne. Měl jsem jen dva dětské žáky, protože při akademii fungovala také hudební škola a někteří pedagogové působili na obou institucích.

Jak to ale vlastně funguje, když se ocitnete v nové zemi a začnete shánět koncertní příležitosti? Musíte se sám nabízet, navazovat kontakty, rozesílat e-maily?

Rozhodně! Myslím, že to teď tvoří největší část mojí práce. Jen psaní e-mailů, pořád dokola a dokola… Tenhle typ suché administrativy.

Jak do takové situace vstupuje rozměr hrdosti nebo ega? Jaké pocity to ve vás vyvolává?

Zpočátku jsem samozřejmě měl pocit, že když mi někdo neodpoví, znamená to, že musím být opravdu špatný. Ale dnes už to tak neberu. Lidé mají tisíc a jeden důvod, proč neodpovědět. Takže teď e-maily prostě rozešlu a vzápětí na ně zapomenu.

To zní trochu jako nějaká zkušenost z Tinderu.

Ano, něco takového! (smích)

Když teď žijete v Berlíně, jak byste srovnal tamní hudební prostředí s tím moskevským?

Upřímně řečeno, už mě také dost unavovalo vídat na moskevských koncertních pódiích pořád ty samé tváře. Deset jmen stále dokola… dobře, možná patnáct. Deset klavírních koncertů, devět symfonií, z toho pětkrát Čajkovského Šestá. A s klavírním repertoárem to bylo podobné. Navrhoval jsem, že bych mohl zahrát nějaké méně uváděné klavírní koncerty, třeba od Scharwenky, Menottiho nebo Barbera, ale to bylo pro vedení úplně z jiné planety. Potřebují prodávat vstupenky a aby je prodali, mají pocit, že musí pořád dokola uvádět Druhý a Třetí koncert od Rachmaninova, Čajkovského První… Berlín je samozřejmě jednou ze světových hudebních metropolí a každý den tu můžete najít prakticky cokoliv. Pokud někdo v našem oboru dělá něco významného nebo novátorského na špičkové úrovni, nejspíš se to děje právě tady.

Jak důkladně promýšlíte vlastní repertoár? Co vás přivedlo k rozhodnutí natočit album na pomezí klasické hudby a jazzu?

Já jsem se prostě zamiloval do Kapustina, hlavně do některých jeho etud. Narazil jsem na ně, když jsem slyšel jsem Luganského hrát první nebo třetí etudu a nebylo to nic moc, tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit lépe!

Znal jste se s Kapustinem osobně?

Bohužel ne. Jedna moje kamarádka o Kapustinovi psala disertační práci, a tak se s ním několikrát setkala a něco mi o něm vyprávěla. Podle všeho to byl docela divný člověk! Podobný typ osobnosti jako Šostakovič.

Vždycky po výplatě si na stránkách Stretta Music objednávám nějaké noty, abych si měl doma co hrát z listu, a pokaždé tam mezi rozbalenými nebo použitými notami narážím na spoustu Kapustina. To pak skoro vypadá, že si jeho hudbu objednávají všichni.

Myslím, že hlavně Japonci si u Kapustina objednávali obrovské množství nových děl! Proto ostatně po roce 2000 napsal tolik skladeb, které jsou si dost podobné. Mám rád ten Stravinského výrok o Vivaldim: Kolikrát může člověk napsat pořád ten samý koncert?

Řekl bych, že většina lidí asi bude od Kapustina znát hlavně etudy, ale co byste řekl o těch ostatních skladbách? Jsou Variace, op. 41 tak obtížné, jak vypadají?

Variace jsou vlastně možná nejjednodušší skladbou na celém albu. Je ale dost těžké je přečíst a naučit se je. Je to podobné jako u Brahmse, kde je v podstatě nemožné sledovat zároveň noty i ruce. Musíte skladbu dokonale umět zpaměti a teprve potom začnete něco skutečně cítit. Když si oproti tomu přehráváte z listu nějakou Haydnovu sonátu nebo něco od Rachmaninova, všechno je tam přirozeně pod rukama. U Kapustina ale ne, tam je to polovina práce, ne-li víc. Jakmile už ale Variace dostanete na pódium, nejsou zdaleka tak obtížné jako třeba Druhá sonáta… Ježiši Kriste!

Když už jste zmínil Rachmaninova, vaše předchozí alba byla věnována Rachmaninovovi, Medtnerovi a Čajkovskému… Chtěl jste se od tohohle typu repertoáru odpoutat?

Potřeboval jsem pocítit určitou svobodu. A samozřejmě, že už od dětství jsem si skrytě přál hrát jazz. Rozhodně v tom nejsem výjimkou, myslím, že o tom sní spousta klasických klavíristů. Začal jsem několika Kapustinovými etudami a Variacemi. Potom jsem přes jednoho ze studentů mého profesora poznal Druhou sonátu. Měl ji někde hrát a potřeboval ode mě poradit, takže jsme na ní společně pracovali a já jsem se zamiloval osmi taktů z první věty. Ne víc! Ale ty mi už zůstaly v hlavě a dlouho mě pronásledovaly, až jsem si nakonec řekl, že bych měl zkusit doopravdy poznat celou skladbu.

Mně takhle kamarád kdysi doporučil jeho Druhý klavírní koncert a já z něj pak neposlouchal nic jiného než třetí větu… Dokázal byste si představit, že byste svůj zájem o jazz posunul ještě dál? Teď se třeba mezi spoustou klasických klavíristů rozmáhá móda hrát Tatumovu úpravu Tea for Two nebo Daniil Trifonov zase…

… Ne! To není nic pro mě! Bylo pro mě nesmírně důležité najít hranici mezi jazzem a klasickou hudbou. Kdybych se totiž snažil předvádět jazzové schopnosti, snadno by to mohlo sklouznout k nevkusu! A kdybych naopak tu hudbu hrál čistě klasickým způsobem, byla by strašně nudná. Najít mezi těmito přístupy rovnováhu vůbec není jednoduché, a právě proto se album jmenuje Fusions. U transkripcí Earla Wilda je to snazší.

Aha, chápu. Řekl byste tedy, že Wildovy transkripce jsou z programu, který budete hrát v Praze, klasické hudbě nejbližší?

Jde o koncertní úpravy nesmírně zkušeného a brilantního klavíristy, který dokonale věděl, co na pódiu funguje. Samozřejmě je to náročná, virtuózní hudba, musíte ji pořádně cvičit a tak dále, ale pianisticky je dost pohodlná a na pódiu mnohem vděčnější než Kapustin. Hrát Kapustina na pódiu je vlastně jako hrát Beethovena. Žádná odezva! Celou dobu tvrdě dřete a možná, mooožná, se občas dostaví chvilička, kdy pocítíte něco jako svobodu. Třeba to jednou přijde, ale každé provedení je pro mě výzva. A přitom to musí znít, jako bych improvizoval, teď a tady.

Jak je to u takové hudby s hraním zpaměti, zvlášť u Kapustina?

Těžké. Kapustin opakuje stejné motivy, ale pokaždé je trochu změní… A zapamatovat si všechny ty drobné rozdíly je velmi obtížné. Musíte se je prostě naučit nazpaměť.

Zatímco Wildovy transkripce jsou v tomhle ohledu pro klavíristu přístupnější?

Oproti Kapustinovi je to ráj!

Já znám od Wilda spíš transkripce Rachmaninova a připadá mi, že všech deset prstů klavíristy v nich má neustále strašně hodně práce.

Co se týče těchhle transkripcí, některé mám rád, ale občas je tam prostě příliš hodně not! U jeho úprav Gershwina to tak není.

Co si vlastně myslíte o Earlu Wildovi jako klavíristovi? Nezastínilo jeho fenomenální transkripční umění možná trochu neprávem jeho pověst seriózního koncertního umělce?

Přitom hrál dokonce Medtnera a další velmi závažnou hudbu. Miluju jeho nahrávku Scharwenkova Prvního klavírního koncertu a taky Menottiho koncertu. Byl úplnou legendou amerických pódií. V Evropě nebyl zdaleka tak známý, přestože tu hodně vystupoval, ale v Americe to byl takový Liberace klasické koncertní scény.

Je nějaká oblast repertoáru, které byste se rád věnoval, ale dosud jste k tomu neměl příležitost?

Moje příští album bude věnované výhradně Mendelssohnovi. Naprosto ho zbožňuju a nechápu, proč většina klavíristů hraje jen tři nebo čtyři jeho skladby – Rondo capriccioso, Vážné variace, Fantazii, Píseň přadleny…

A které z těch méně známých Mendelssohnových skladeb tedy hrajete?

Například některé skladby z opusu 33 nebo Tři fantazie, op. 16. A také tři Preludia a fugy, to jsou naprostá mistrovská díla, o tom není pochyb. Hraju z nich e moll, h moll a f moll. Mendelssohn mimochodem psal fugy a preludia odděleně, preludia vznikla až později. Fugy psal pod vlivem Johanna Sebastiana Bacha, přibližně v době, kdy se zabýval Matoušovými pašijemi. A pak k nim postupně dodělal ještě preludia.

Máte rád i jeho klavírní koncerty? Mně mezi jeho ostatními skladbami připadají spíš slabší.

Ale jsou dobré! Tenhle styl je mi velmi blízký, z pianistického hlediska se mi hraje nesmírně pohodlně. Dokonce jsem porovnával tvar svých rukou s Mendelssohnovýma a zjistil jsem, že je máme skoro stejné. Až mě překvapovalo, jak přirozeně mi v téhle hudbě všechno jde do prstů.

Na začátku 20. století hrál Mendelssohna skoro každý, včetně těch skladeb, které jste zmínil. Stejně to bylo třeba s Weberovými klavírními sonátami…

Je to podobné jako s Meyerbeerem. Ten byl ve své době opravdu slavný a napsal obrovské množství pětiaktových oper – jde o hudbu velmi vysoké úrovně. Zvlášť árie. Jsou napsané mistrně, s nádhernými sóly orchestrálních nástrojů a skvělými tutti. Ve své době to byla úžasná hudba. Slyšet ji dnes na koncertním pódiu je vzácnost, jenom taková delikatesa.

Foto: archiv Nikolaje Medveděva

Facebook X E-mail WhatsApp