Letošní ročník Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara začíná už zítra 8. května. Předsedou poroty v klavírním oboru bude poprvé britský pianista Daniel Browell, který v rozhovoru nechává nahlédnout do zákulisí předvýběru, fungování poroty i proměny současné klavírní interpretace. Mluví také o tom, proč podle něj soutěže nemohou určit „nejlepšího pianistu“ a jak důležitou roli v nich hraje štěstí.

Co přesně obnáší být předsedou poroty?

Vzhledem k tomu, že jsem se na této soutěži nikdy předtím nijak nepodílel, tak je pro mě velmi vzrušující a zároveň veliká čest obdržet pozvání do této funkce. Myslím, že hlavní odpovědností předsedy je zajistit hladký průběh jednání poroty a dbát na to, aby byla dodržována pravidla. Festival Pražské jaro je dlouhodobě zavedenou institucí a podmínky soutěže jsou podle mě velmi pevně nastaveny. Jde tedy především o dohled nad férovostí a o to, aby porota dospěla k nějakému závěru. To se většinou daří, i když občas se samozřejmě rozdílné názory objeví.

Jak se člověk k takové roli vlastně dostane? Jste známý jako nějaký „specialista na dodržování pravidel“?

Ne, to vůbec ne! Ani si nejsem jistý, jak se to stalo. Možná proto, že jsem předsedou poroty Dudley International Piano Competition. A myslím, že je vlastně zdravé, když tuto roli zastává někdo, kdo s danou soutěží dosud neměl nic společného. Takže jsem zřejmě někdo mimo zavedený obvyklý okruh lidí.

Myslíte, že váš program tady bude úplně zaplněný soutěží, nebo doufáte i v trochu volného času?

Doufám! Program je samozřejmě trochu nejasný, protože zatím nevíme, kdo postoupí do dalších kol… Nikdy jsem ale v Praze nebyl, takže si snad najdu alespoň trochu času na prohlídku města. Těžištěm mého pobytu ale bude samozřejmě soutěž a poslech hudby.

Přestože je to vaše první zkušenost s členstvím v porotě této soutěže, byl jste s ní už dříve nějak obeznámen?

Ano, je to velmi respektovaná soutěž s dlouhou historií.

Opravdu? Nechci znít kriticky, ale myslíte si, že je skutečně tolik respektovaná i v mezinárodním kontextu? Má výsledek takovéto soutěže reálný význam?

To je velmi důležitá otázka, protože to samé můžete říct v podstatě o jakékoliv soutěži, včetně těch vůbec nejznámějších. Uvedu příklad: jednou z mých povinností jako předsedy poroty bylo podílet se na předvýběru do prvního kola. Měli jsme přibližně dvě stě uchazečů a rychle jsem si při poslechu uvědomil, že úroveň je mimořádně vysoká. Bylo to nesmírně obtížné rozhodování. Nakonec jsme do prvního vybrali dvaačtyřicet pianistů. A vím, že mezi těmi, kteří nepostoupili, byli vynikající umělci a skvělí hudebníci.

Myslím, že je také důležité si uvědomit limity soutěží obecně. Nemají žádné „vševědoucí oko“, které by dokázalo neomylně určit nejlepšího pianistu. Jedna porota může vybrat jednoho vítěze, jiná porota by zvolila někoho úplně jiného. To je prostě přirozená povaha soutěží. Zároveň je potřeba přijmout, že existuje spousta různých cest, jak budovat kariéru, a ty nemusí nutně vést přes vítězství ve velké mezinárodní soutěži. Není to jediná cesta a rozhodně to není „všechno, nebo nic“. To ale neznamená, že soutěže nemají smysl. Naopak, mohou být skvělým odrazovým můstkem pro začátek kariéry a zároveň představují výbornou příležitost pro mladé pianisty setkat se s kolegy, kteří se mohou stát jejich partnery v profesním životě.

Zmínil jste, že se do prvního kola nedostali někteří výborní klavíristé. Byl jsem náhodou krátce přítomen u části předvýběru a působilo to na mě velmi anonymně, čistě a férově. Nakolik ale může forma anonymních nahrávek skutečně eliminovat předsudky a zajistit absolutní spravedlnost? Má zároveň i své limity?

Byli jsme na to čtyři. Všichni jsme nahrávky hodnotili současně a nezávisle na sobě, bez jakékoliv diskuze. Soutěžící jsme neviděli a neměli jsme o nich vůbec žádné informace, jenom číslo. Hodnotili jsme v rozmezí od 0 do 25 bodů a jeden z kolegů z administrace soutěže pak všechny body sečetl. Tím jsme dospěli k finálním 42 účastníkům. Je naprosto zřejmé, že všichni z nich jsou opravdu vynikajícími klavíristy. Byli ale i takoví, na které se jednoduše nedostalo, přestože šlo o skvělé umělce.

Mohl byste říct, kdo byli další členové poroty?

V porotě jsem byl já, Katarzyna Popowa-Zydroń, Ivo Kahánek a Martin Kasík.

Znáte se osobně?

Ne, osobně ne, ale velmi si vážím jejich uměleckých a pedagogických výsledků.

Těch nahrávek bylo veliké množství a každý ze soutěžících hrál Bachovo preludium a fugu, jednu větu Mozartovy sonáty, Chopinovu etudu a mazurku. Kolik času vám to zabralo? Muselo být v podstatě nemožné to všechno naposlouchat celé.

Ano, trvalo to velmi dlouho a vlastně je opravdu nemožné si poslechnout úplně všechno. Snažili jsme se ale najít co nejférovější způsob – poslouchali jsme srovnatelné úseky, nebo alespoň podobné množství hudby od každého kandidáta. Jedna věc byla naprosto zřejmá, a sice, že všechny Chopinovy etudy byly zahrány dokonale. Možná se tedy dalo věnovat víc pozornosti například mazurce než etudě, protože ta mohla být v konečném důsledku výmluvnější.

Jedna otázka se nabízí a možná je trochu ožehavá: Mezi vybranými klavíristy totiž byla jedna Češka a jeden Němec, jinak ale žádní Evropané ani Američané. Jaký na to máte pohled?

Myslím, že tohle dnes vidíme na soutěžích po celém světě. Úroveň uchazečů z Dálného východu je skutečně mimořádně vysoká. Nejsem si jistý, jestli dokážu úplně vysvětlit proč. Co ale mohu říct z vlastní zkušenosti, je to, že v posledních deseti letech jsem nějaký čas působil pedagogicky v Číně a pracoval jsem tam se studenty převážně středních škol. Jejich úroveň je neuvěřitelná, nejen co se týče schopnosti velmi čistě zvládat technicky náročný repertoár, ale i z hlediska hudebního výrazu, který se obrovsky rozvinul. Takže svým způsobem mě to překvapilo – a zároveň nepřekvapilo.

Tak to byla ta choulostivější otázka.

(smích) Snad jsem to uhrál dobře!

Všímáte si na soutěžích nějakých trendů nebo tendencí, ať už v interpretaci, stylu nebo třeba ve volbě repertoáru?

Nejsem si jistý, jestli na to dokážu úplně odpovědět. Myslím, že věci se neustále vyvíjejí. Jedním z výrazných trendů je, že historicky poučená interpretace stále víc ovlivňuje způsob, jakým lidé hrají.

Promítalo se to nějak i do vašeho hodnocení?

Snažil jsem se k tomu hlavně přistupovat s otevřenou myslí. Je zřejmé, že interpretace mnoha soutěžících je dnes ovlivněna velikou mírou studia a výzkumu. Už jen nepřijímají konkrétní edici jako danou, a můžete tak od nich slyšet třeba úplně jiné posuvky nebo interpretační odchylky od toho, co bylo běžné před padesáti lety, například v Chopinových etudách. Roy Howat nechal spoustu práce na novém vydání Chopinových etud a představuje v něm pozoruhodné a promyšlené alternativy k tradičnímu pojetí. Je inspirativní slyšet, když se soutěžící s těmito podněty aktivně vyrovnávají a promítají je do své hry – interpretace se stále vyvíjí a proměňuje.

Ať už je to dobře nebo špatně, asi lze říct, že ohledně repertoáru má soutěž Pražského jara podmínky velmi „utáhnuté“. Pokud si dobře vzpomínám, tak na soutěži v Dublinu nemívali repertoárová omezení v podstatě žádná, stejně jako na Cliburnovi. Tady je ale například na výběr jenom ze tří Rachmaninovových etud. Jak se na to díváte?

Myslím, že je to dobře, protože to podle mě není omezující v tom smyslu, že jde přece jenom o zásadní díla klasického kánonu. Jsou to skladby, které by pianista stejně chtěl mít ve svém repertoáru v průběhu kariéry.

Na druhou stranu, možná tím spíš, že to jsou tak zásadní díla, pak může být škoda, když se z nich stane prostředek ke srovnávání.

Rozumím. Přesto si myslím, že variabilita je dostatečná na to, aby nešlo jen o porovnávání totožných provedení těch samých skladeb.

A co čtyři klavírní koncerty ve finále? To není moc velký výběr.

Ano, ale jde o skutečně skvělá díla, takže jsou to dobré možnosti k výběru.

Jaký máte vztah ke klavírnímu koncertu Antonína Dvořáka? Znáte ho dobře?

Přiznávám, že až tolik ne. O to víc se těším, jestli si ho někdo vybere.

Zmínil jste, že soutěže nejsou jedinou cestou, jak budovat kariéru. Napadají vás nějaké konkrétní alternativy?

Těch cest je celá řada. Můžete se například soustředit na specializovanější soutěže, pokud chcete jako pianista rozvíjet určitý hudební směr. Já se osobně hodně zabývám soudobou hudbou a ještě jako student jsem se zúčastnil soutěže Park Lane. Měl jsem štěstí a uspěl jsem tam, což pomohlo mojí kariéře právě v oblasti soudobé hudby.

Důležitý je také networking, tedy budování koncertních příležitostí společně s přáteli a kolegy, které potkáváte. A také ochota vést různorodou kariéru, která může zahrnovat sólovou hru, komorní hudbu i pedagogickou činnost. Výuka je koneckonců součástí práce téměř každého hudebníka.

Je něco, co byste chtěl vzkázat soutěžícím, kteří tentokrát neuspěli, případně těm, co nepostoupí do dalších kol?

Řekl bych jediné: Vytrvejte. Na soutěžích musíte mít velkou dávku štěstí. Samozřejmě je nutné tvrdě pracovat a mít vysokou uměleckou úroveň, ale zároveň existuje tolik skvělých pianistů, že štěstí hraje nevyhnutelně svou roli. Pokud budete pokračovat a nevzdáte se, dříve či později se okolnosti mohou sejít ve váš prospěch, dostanete příležitost postoupit dál a třeba i uspět.

Foto: archiv Daniela Browella

Facebook X E-mail WhatsApp