Ze zdánlivě běžného večera, který Filharmonie Hradec Králové naplánovala na poslední dubnový čtvrtek, učinili dirigent Petr Altrichter a hobojista Vilém Veverka událost, jež svým vyzněním důstojně předznamenala nadcházející sváteční dny. K vrcholnému výkonu se vzepjal celý orchestr. V Sále Soni Červené se hrála hudba Antonína Dvořáka, Richarda Strausse a Leoše Janáčka.

Možná jsem nebyl sám, koho před koncertem zaujalo při pohledu do programu, že celý večer je nazván „Janáček armádě“. K mému potěšení se mi dostalo patřičného vysvětlení, ale o tom až o tři odstavce níže.

Nejprve se musím se čtenáři podělit o své dojmy z dalšího setkání Filharmonie Hradec Králové s dirigentem Petrem Altrichterem. V reflexi toho posledního, k němuž došlo na stejném místě letos v lednu, jsem se pokusil vystihnout, v čem je přístup maestra jedinečný a proč pod jeho taktovkou členové orchestru viditelně dávají najevo radost ze vzájemné spolupráce. Měl bych teď snad příslušné řádky okopírovat a případně použít pár synonym, abych vyjádřil pocity úplně stejného pozitivního uhranutí, které jsem prožíval? Od chvíle, kdy Petr Altrichter předstoupil před těleso a po krátkém soustředění, s pro něj charakteristickým využitím opory stupínku, se sálem opět nesla atmosféra hmatatelného souznění a respektu. Takhle se k sobě chovají skuteční profesionálové a výsledek jejich společného úsilí slouží toliko posluchačům a hudbě samotné. Už vůbec není důležité, jak probíhaly zkoušky, teď se lze libým zvukem jen opájet. A skutečnost, že Antonín Dvořák si ve Vodníkovi, symfonické básni podle K. J. Erbena, op. 107 se zvukovými rovinami pohrál v míře vrchovaté, intenzitu zážitku ještě zvyšuje. Přesně to nastalo. Autorem geniálně vystižená temnota předlohy, kdy je gradace úseků plných napětí a úzkosti jen tu a tam střídána dočasným lyrickým uvolněním, dokonale prověřila všechny složky tělesa. Souhra, dynamika, přechody temp – s touhle svatou trojicí, na niž se hodnotitel vždy zaměří, fungovaly pod dirigentovým citlivým vedením s pomocí jeho typických výrazných gest bez jakéhokoli zaváhání.

Kdyby člověk zavřel oči, možná by se mu dostalo ještě barevnějšího vjemu, pozoruje-li však současně s poslechem Petra Altrichtera při jeho práci, stává se přímým svědkem vzniku prvotřídní a ve všech ohledech promyšlené interpretace. 

Působivost Koncertu pro hoboj a malý orchestr, TrV 292 Richarda Strausse netkví ve vnější okázalosti. Jeho melodičnost je zdrženlivá, až nenápadná, sólista jako by celou dobu se svým nástrojem vznášel nad doprovodným tělesem a tak trochu i nad vším ostatním na světě. Hráčská virtuozita se zde neprezentuje zvládnutím ozdůbek, ale především schopností udržet nepřetržitý tón. Vilém Veverka touto předností disponuje, a tak poslech jeho dechberoucího výkonu se stal další lahůdkou večera. Jeho brilantní podání obou kadencí, zejména zvládnutí pověstných recitativů v jedné z nich, jen potvrdilo, proč patří ve svém oboru k suverénní světové špičce. Při popisu provedení tohoto náročného kusu nemohu opomenout ani přímo na pódiu jednoznačně vyjádřenou snahu o maximální propojení všech interpretů. Sólista se totiž v jednom okamžiku obrátil na koncertního mistra a skupinu prvních houslí, jako by měl s plnou zodpovědností zastoupit dirigenta, jenž sám zase o pár taktů později sestoupil ze stupínku a zdůraznil vše tváří tvář hráčům z bezprostřední blízkosti. Něco takového se nevidí často, ale všichni si to viditelně užívali. A posluchači spolu s nimi. Však také potlesk a ovace nebraly po skončení skladby konce.

Po přestávce zbývala tedy z programu už jen položka, jež dala večeru název. Taras Bulba, rapsodie podle N. V. Gogola, JW VI/15 Leoše Janáčka vznikla v první verzi roce 1915, o tři roky později ji autor revidoval a vyškrtl přitom její přídomek „slovanská“. Společenský vývoj v Rusku ho pak vedl v roce 1923 k dedikaci skladby Československé armádě, což zdůvodnil slovy, že je to ona, kdo chrání „náš celý myšlenkový svět“. Pokud jste to dosud nevěděli (přiznám, že já rovněž ne), znovu se ukázalo, jak přínosným může být pozorné čtení programového letáku, v němž královéhradecký dramaturg Marek Hrubecký podstatnou okolnost, související s Janáčkovou kompozicí, zmiňuje. Člověk se stále učí…

Ale na prostoru, jenž je mi zde dán, je především zapotřebí znovu zdůraznit, jak moc se toho naučila v posledních letech královéhradecká filharmonie. Kromě programového listu ke čtvrtečnímu večeru jsem ještě, než koncert začal, zalistoval také čerstvě vydanou brožurou k příští sezoně. Bylo náhodou, že můj zrak padl na slova současného a brzy své osmileté působení v Hradci dovršujícího šéfdirigenta Kaspara Zehndera? „Ale budou se opakovaně objevovat momenty, kdy rozdíl mezi Filharmonií Hradec Králové a vídeňskými nebo berlínskými filharmoniky bude překvapivě malý,“ říká tam muž, který se tolik zasloužil o umělecký růst orchestru z východních Čech. Provedení Janáčkovy rapsodie mu plně dává za pravdu. Znovu se hluboce skláním před dirigentským mistrovstvím Petra Altrichtera, jehož nastudování zdůraznilo všechny kontrasty mezi dynamickou zběsilostí a osobitou jímavostí Janáčkových harmonií, leč domnívám se, že základním prvkem úspěchu se stal kolektiv hráčů, vládnoucích postupně se zvyšujícím sebevědomím a zároveň neopouštějících princip pokory a touhy stále se rozvíjet. Taras Bulba zněl v Hradci jedinečně, zcela famózně a bez jakéhokoli přehánění na světové úrovni. Po úchvatném povznášejícím závěru díla sál na chvilinku oněměl a pak dirigent, během stupňujícího se potlesku, jako by chtěl – poté co nejdříve ocenil výkon mladého pardubického varhaníka Adama Suka –vyvolat ze středu orchestru ke zvláštnímu poděkování snad všechny účinkující. Bravi!

Foto: Zdeněk Fabiánek

Facebook X E-mail WhatsApp