Na podvečer Modrého pondělí, druhého dne Pašijového týdne, připravila Filharmonie Hradec Králové Velikonoční koncert. Jeho program měl dvě položky: orchestrální verzi skladby Josepha Haydna Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži a Mši C dur Leopolda Koželuha. Dirigent Vojtěch Spurný obě nastudoval s příznačně maximální péčí. Podmanivý výkon podal ve druhé části večera Český chlapecký sbor Boni pueri.

„Dnes to bylo nějaké krátké,“ nechala se slyšet po skončení hodinu a čtvrt trvajícího koncertu jedna z návštěvnic, žena, jež nevynechá takřka žádnou hudební událost na východě Čech. „Krátké, ale krásné a působivé,“ dodala vzápětí. V kostce tak vyjádřila pocity nejen své, ale zajisté i mnoha dalších návštěvníků, kterých bylo v pondělí 30. března v Sále Soni Červené i přes začátek v nezvykle brzkých sedmnáct hodin poměrně dost, takže zaplnili téměř celou jeho kapacitu. S jejími slovy souzním, pokusím se o něco obšírněji vysvětlit proč.

Velikonoce už více než tři desítky let nejsou ani v Česku pouhou oslavou jara, jak se je snažil pojímat minulý režim. Člověk vůbec nemusí být věřícím, a přesto může rozumět jejich duchovnímu základu nebo se alespoň snažit jej pochopit. Pro křesťany jsou tajemství a poselství Velikonoc něčím nezpochybnitelným, ateistovi či agnostikovi se nabízejí minimálně jako téma k zamyšlení a meditaci. Abstraktní charakter hudby pomáhá těm i oněm a je na každém, jak se se zvukovou formou vyjádření ve svém nitru vypořádá.

Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži, Hob. XX:1A Josepha Haydna je v tomto ohledu (a samozřejmě nejen v něm) geniálním dílem. Je totiž opravdovou hudební meditací, nikoli pouze ilustrací obecně známé a historicky doložené události na Golgotě. Ježíšova poslední slova posloužila autorovi jako východisko sedmi sonát, dodnes uchvacujících rozvíjením čistě hudebních myšlenek a postupů. Každá z nich, a platí to i pro rozsáhlý úvod a rytmicky úchvatné vyvrcholení v podobě cody nazvanéIl Terremoto (Zemětřesení), působí na vnímavého posluchače díky Haydnovu kompozičnímu mistrovství sama o sobě, přesto jejich charakter ještě více a účinněji vynikne, je-li, jak to ostatně zamýšleli a provedli již na Velký pátek v roce 1786 (podle jiných pramenů o rok později) objednavatelé skladby z biskupství ve španělském Cádizu, uvozena za účelem obeznámení vnímajícího mluveným slovem. Spojení krátkých textů a ryze hudebních obrazů vytváří více než padesát minut trvající celek, jehož vnější ani vnitřní sílu nelze obejít.

Bylo proto dobře, že pondělní podvečer v Hradci Králové, živě přenášený Českým rozhlasem D-dur, nenabídl toliko orchestrální verzi díla, ale, odmyslíme-li český překlad, vlastně jeho původní podobu. Přednesu textů se ujal dirigent Vojtěch Spurný, jenž sice není profesionálním recitátorem ani liturgickým mluvčím, se svým úkolem se však vyrovnal důstojně a v některých pasážích i se svou přirozenou sugestivitou, byť bylo zřejmé, že se svůj mluvený projev snaží výrazově utlumit do jakési neutrální polohy, ve prospěch hudby. Na té jako by mu záleželo – a je to zcela pochopitelné – více. Spurného znalosti a poučenost jsou obrovské a způsob, jakým vedl členy Filharmonie Hradec Králové (orchestrální těleso bylo tentokrát složeno z třinácti hráčů na smyčce, dvanácti „dechařů“ a jednoho tympanisty) se stal dalším důkazem jeho dirigentské suverenity. V toku každé sonáty nebylo místa, jež by neuhlídal se svou pověstnou pečlivostí, přesné nástupy i souhry jsou pod jeho taktovkou samozřejmostí, stejně jako cit pro detail. Mohu uvést alespoň dva příklady? Zdálo se až neuvěřitelné, jak naléhavě a přitom tichounce zněly smyčce v části Sonata V: Sitio (Žízeň), jak nenápadně, leč ústrojně se na pódiu proměnily dynamika a barevnost obou nástrojových sekcí v následující větě Sonata VI: Consummatum est (Dokonáno jest). Vojtěch Spurný klade na hráče maximalistické nároky, jeho úsilí však přineslo i v tomto případě výsledek v podobě vybroušeného drahokamu nejvyšší kvality. 

V rozsáhlém odkazu Leopolda Koželuha (přes čtyři sta kompozic)nalezneme i dvě desítky duchovních skladeb. Dnes nepatří k často prováděným, hudební dramaturgy a interprety jako by odrazovala jejich prvoplánovost a povrchnost, kvůli nimž z historického pohledu ani neobstála v „souboji“ s mnohem promyšlenějšími či efektnějšími díly jeho četných současníků. Ani Koželuhova Mše C dur, Pos K. XXV:1 nepředstavuje nikterak průlomovou nebo jinak zásadní záležitost, na druhou stranu i ji můžeme považovat za výtvor, s nímž není na škodu se seznámit. Na zachování základního mešního ordinária autorovi postačilo necelých patnáct minut a obešel se i bez sólových hlasů; největší tíha leží při provedení na sboru. Možná i to rozhodlo pro zařazení této skladby do programu večera – proč ne? Zvláště, má-li v Hradci Králové svůj domicil Český chlapecký sbor Boni pueri, pod dlouholetým vedením sbormistra Pavla Horáka v daném oboru vypiplaný na úroveň pro jiná srovnatelná tělesa takřka nedosažitelnou. Interpretační umění Boni pueri tkví v naprosté vyrovnanosti všech sborových skupin, v prolínání ryzí bezprostřednosti mladých pěvců s jejich individuální i kolektivní kázní a smyslem pro společnou práci. Tihle chlapci zkrátka a dobře Koželuhovu Mši jen tak neodzpívali, oni se ji snažili jako všechno ostatní, co prochází jejich srdci, hlavami a ústy, prožít způsobem, odpovídajícím jejich věku. Z dirigenta Spurného vyzařovala ze setkání s nimi radost, což ovšem neznamená, že by jakkoli ulevoval sboru či orchestrálnímu tělesu (smyčce zůstaly, ubylo dechů a tympanistu vystřídal varhaník Pavel Kohout). Takže opět veskrze povedená spolupráce.

Jen pro zajímavost: Není to zase tak dlouho od chvíle, kdy Boni pueri excelovali v jiném Koželuhově díle. Šlo o jeho světskou Vánoční kantátu a stalo se tak na konci roku 2022 ve druhém východočeském krajském městě vzdáleném jen dvacet kilometrů od Hradce. 

A ještě k té působivosti večera, zmíněné v úvodu. Určitě k ní přispěl i nástup chlapeckého sboru vedený z obou stran hudební síně. Než přišli na svá místa na stupních za orchestrem, zapěli hoši chorál a Pavel Kohout pak drobně zaimprovizoval. Kdo byl režisérem této situace, netuším, ale vymyslel to dobře. 

Foto: studenti SŠSOG

Facebook X E-mail WhatsApp