Osmačtyřicátý ročník festivalu Pardubické hudební jaro pokračoval v úterý 5. května vystoupením Zemlinského kvarteta, s nímž se představil slovinský klarinetista Darko Brlek. Podtitul koncertu Díla zralých mistrů by se dal doplnit slovy „v provedení zralých interpretů“, neboť posluchači byli svědky vysoce profesionálních výkonů členů komorního uskupení i jejich milého hosta. Souhra vynikala i v každém detailu…

Poněkud mě překvapilo, když jsem se minutu před zahájením koncertu rozhlédl kolem sebe, kolik tentokrát zůstalo v Hudebním sále pardubické radnice volných míst. Vždy si v takových situacích kladu otázku, v čem tkví příčina. Do města přijíždí renomované těleso, program je sestaven z lákavých a ověřených skladeb, večer se má odehrát v tradičním a pro účinkující i posluchače přívětivém prostoru (až na nešťastné projekční plátno na čelní stěně), vstupné odpovídá místnímu standardu – a přesto je kapacita nevelké koncertní síně naplněna maximálně ze dvou třetin. Je to důsledek jakési přesycenosti pardubického publika, k níž dochází v polovině dvouměsíčního jarního festivalového maratonu, nebo je to dáno souběhem s jinými akcemi ve městě, či v tom snad sehrávají svou roli okolnosti daleko prozaičtější, například nutnost postarat se o jarní práce na zahrádkách a kolem příbytků? Netuším a vůbec nezávidím lidem, již mají na starosti festivalový marketing – odhadnout předem, který koncert by měl být z jejich pohledu více podpořen, je velmi ošidné. Každopádně ti, co nepřišli, mohou jen litovat. Šlo o výjimečný večer.

Zdůrazňovat, že Zemlinského kvarteto ve složení František Souček (první housle), Petr Střížek (druhé housle), Petr Holman (viola) a Vladimír Fortin (violoncello) patří ve svém oboru k české i evropské špičce, je asi zbytečné. V čem především spočívá síla, s níž toto uskupení bezprostředně působí na posluchače a zasahuje je tak mocně, že pojem času se během jeho hry stává nedůležitým? Pokud se snad někdo v hledišti na chviličku dokáže vytrhnout ze soustředěného vnímání hudby, určitě je ohromen, jak mohutný je tok energie proudící z pódia. Všichni členové kvarteta se svému úkolu oddávají zcela naplno, každý z nich se koncentruje na předepsaný part, ale zároveň mu záleží na výsledném tvaru vznikajícím z přesné souhry. Vzájemná podpora a respekt, absence jakéhokoliv manýrismu a bezvýhradné podřízení se zájmům celku jsou klíčovými předpoklady působivého výsledku. O suverénní technice provázené neokázalým projevem, což ovšem neznamená ztrátu hráčského sebevědomí, ba právě naopak, netřeba psát. To ani o detailní znalosti partitur jednotlivých skladeb… Spíše by se dalo hovořit o tom, že každou z nich je asi možno cizelovat do nekonečna. Hodně asi též záleží na atmosféře v sále. Ale i tu pozitivně navodilo Zemlinského kvarteto svým profesionálním nasazením hned od prvních tónů.

Smyčcový kvartet č. 2 d moll, JB 1:124 Bedřicha Smetany, jímž byl pardubický večer otevřen, podléhá samozřejmě řadě výkladů, na jednom se však všichni shodnou: vrcholný český romantik jeho prostřednictvím pootevřel vrátka k hudbě mnohem pozdějších období. To dílo bez nadsázky patří až někam do 20. století. Členové Zemlinského kvarteta se zřetelně opájejí pasážemi, vycházejícími ještě ze Smetanových tradičních postupů, mnohem podstatnější ale je, že přesně čtou postupně se objevující odvážné autorovy výboje, energické i tíživě posmutnělé. Na poměrně malé ploše vystupuje jejich interpretační mistrovství v možná pro někoho překvapivém, jakoby smířlivost vyjadřujícím klidu, ale mně bylo jejich pojetí, zaměřené mnohem víc na pochopení nelehkého vnitřního stavu skladatele než na „burácivý“ vnější efekt, velmi sympatické. Spatřil jsem v něm nezanedbatelný projev zralosti.

Totéž platilo pro provedení Klarinetového kvintetu A dur, K. 581 Wolfganga Amadea Mozarta, k němuž byl na pódium přizván slovinský interpret Darko Brlek. Letos jednašedesátiletý umělec má za sebou zajímavou kariéru, během níž byl svého času i historicky nejmladším ředitelem Lublaňské opery, řadu let působí též coby zdatný organizátor četných akcí spojených se světem hudby. V Pardubicích se představil jako brilantní hráč, ovládající klarinet na úrovni, jež zasahuje posluchače přímo na komoře. Jeho schopnost dlouhého a naprosto bezchybného držení tónu, přecházejícího zcela přirozeně v oddechové a půvab nepostrádající štěbetání, odpovídajícím způsobem vyjádřila náladu Mozartovy vrcholné kompozice, v níž se geniálně střídá zralá melancholie s dozvuky zvolna se vytrácející radosti. Dialogy klarinetu s prvními houslemi v první větě Allegro jsou esencí toho nejkrásnějšího a nejjímavějšího, co kdy bylo v hudbě napsáno, a spolupráce Františka Součka s hostem ze Slovinska patřila k nejvroucnějším nastudováním, která jsem kdy slyšel. Stejně tak smekám před zdánlivě nenápadnými tahy violoncellisty Vladimíra Fortina. I v tomto případě zkrátka a dobře sehrála vyzrálost interpretů podstatnou roli. Darko Brlek má navíc dar navázat okamžitě kontakt s publikem, sledovat jeho vystoupení bylo vskutku zážitkem.

Totálně se s radostí ponořit do skladby, ani na chvíli nevydechnout a dostat ze sebe to nejlepší… Tak bych charakterizoval všechny členy Zemlinského kvarteta, mám-li reflektovat jejich uchopení Smyčcového kvartetu č. 12 F dur, op. 96 „Amerického“ Antonína Dvořáka. Jen co se poprvé hned na začátku ozve viola Petra Holmana, je to jasné. I zralí muži mohou prožívat štěstí. A dávat stav blaženosti najevo nejen soustředěným projevem, ale třeba i obdivuhodně vitálními fyzickými gesty, jak se to hned několikrát perfektně povedlo v samém závěru druhému houslistovi Petru Střížkovi. Nejen jemu, ostatní pánové si ale přece jen zachovali jistou vnější uměřenost.

Tu ovšem všichni odhodili během přídavku a Skočná Bedřicha Smetany z operyProdaná nevěsta přivedla k varu i publikum. Hodnotný, skvělý koncert se zařadil k vrcholům letošního Pardubického hudebního jara…

Foto: František Renza, archiv Komorní filharmonie Pardubice

Facebook X E-mail WhatsApp