V nádherném a akusticky velmi vhodném Mázhausu, jednom ze tří Rytířských sálů pardubického renesančního zámku, se ve čtvrtek 23. dubna uskutečnil další koncert festivalu Pardubické hudební jaro. Sešli se na něm fagotista Berlínských filharmoniků Václav Vonášek a komorní soubor Barocco sempre giovane, v programu byl dán prostor i mladé hráčce na kontrabas Emě Světlíkové.

Už jen zvoleným místem konání dostal čtvrteční koncert punc jisté výjimečnosti. Večery zasvěcené hudbě se zde totiž nyní, na rozdíl od minulých let, pořádají velmi zřídka; hlavním důvodem je omezování počtu návštěvníků kvůli ochraně vzácných renesančních maleb na zdech sálu. Pro pardubický komorní soubor Barocco sempre giovane působící již více než dvacet let pod uměleckým vedením Josefa Krečmera přitom šlo dlouhé roky o místo, kde se setkával na pravidelných abonentních koncertech se svými posluchači a jeho členové zde prožívali svůj interpretační růst. Do Mázhausu, kam je nutno vystoupat po poměrně příkrých dřevěných schodech, vždy jezdili rádi také sólisté, kteří s tímto orchestrem účinkovali. Patřil k nim i fagotista Václav Vonášek, jenž tyto okolnosti sám na koncertě připomněl. S tělesem vzniklým původně z absolventů pardubické konzervatoře si poprvé zahrál v roce 2006 na festivalu Mladé pódium a velkým impulsem pro další spolupráci se stalo jeho druhé vítězství v soutěži Pražského jara o tři roky později, kdy jej Barocco sempre giovane doprovázelo. Na pardubickém zámku poprvé společně společně vystoupili v roce 2010, následovaly koncerty v tuzemsku a v Německu a rovněž natočení CD pro prestižní vydavatelství Supraphon. Josef Krečmer tím vlastně uváděl v život i poslání, s nímž založil Barocco sempre giovane jako obecně prospěšnou společnost. Podpora mladých talentů a vítězů interpretačních soutěží vždy patřila k jejím cílům a spolupráce s Václavem Vonáškem může sloužit coby vzorový příklad jejich naplňování.

Umělecký šéf věčně mladých „barokáčů“ (jak kouzelně nazývá soubor houslový virtuos Václav Hudeček) dostal od pořadatelů Pardubického hudebního jara příležitost sestavit program festivalového večera s Václavem Vonáškem v roli sólisty podle svého uvážení. Opřel ho zcela pochopitelně o tvorbu Antonia Vivaldiho a vybral dva z devětatřiceti fagotových koncertů italského barokního mistra, přičemž sáhl po jiných než po těch, které se objevily na zmíněné supraphonské nahrávce. Než však předstoupil Václav Vonášek před publikum, představil se orchestr v dalších pro něj charakteristických polohách. Takže pěkně po pořádku.

Zcela na úvod zaznělo Vivaldiho Concerto di Parigi F dur, RV 136, ne více než šestiminutová skladba pro smyčce, komponovaná autorem v rámci souboru dvanácti koncertů na počest francouzského krále Ludvíka XV. Drobnost, ale virtuózně velmi náročná. Pro hráče orchestru posloužila jako nejlepší možné zahájení, žádné rozkoukávání se, jelo se hned naplno, s energickým nasazením. Posluchači se díky tomu bezprostředně přenesli do dobové atmosféry, dostavily se první libé pocity. A první houslistka Iva Kramperová dokázala, že má vše, co je na pódiu produkováno, plně pod kontrolou, i když se vedle hlídání přesné kolektivní souhry soustředí především na svůj bezchybný výkon. Koncerty souboru jsou často zahajovány takovýmto způsobem a jeho příznivci to vždy oceňují. Nebylo tomu jinak ani tentokrát.

Poté před návštěvníky předstoupila velmi mladá dáma s kontrabasem. Ema Světlíková studuje na Konzervatoři Pardubice, jejíž kontrabasová třída má v oboru značné renomé, hráčku samotnou mimo jiné zdobí i ocenění v podobě vítězství na Mezinárodní kontrabasové soutěži v Holicích. Baroko na chvíli ustoupilo klasicismu, na pořad se dostal Koncert pro kontrabas a smyčce D dur Jana Křtitele Vaňhala. Sympatická dramaturgická pocta autorovi spojenému, než se stal slavným ve Vídni, s východními Čechami, ale zajisté i vhodná a vítaná možnost, jak představit interpretační úroveň žáků zdejšího hudebního učiliště. A Ema Světlíková rozhodně obstála jako jeho reprezentantka se ctí. Ve Vaňhalově kompozici je řada obtížných úseků, s nimiž se vyrovnala s pozoruhodným klidem a nadhledem, do jiných vložila patřičnou energii a dravost mládí, s doprovodným orchestrem spolupracovala vzorně. Potlesk posluchačů vůbec nebyl jen zdvořilostním.

VáclavVonášek musel již předem vytušit radostnou a uvolněnou atmosféru, která v sále zavládla po prvních dvou kouscích. Oznámil publiku, že nejprve, aby na ni navázal, bude proveden Vivaldiho Koncert pro fagot, smyčce a basso continuo C dur, RV 473, původně v programové brožuře avizovaný až pro druhou část večera. Výborné rozhodnutí. Nepřekypuje-li totiž tato skladba autorovou charakteristicky propracovanou melodikou, klade důraz na rozvolněné a tuze rozpustilé pasáže, v nichž se fagotista se svým nástrojem může předvést, jak virtuózně zvládá příznačné skoky. A že jich tam je, zvláště v první větě, každý z nich jiný a všechny záludné. Ovšem sólista si s jedním za druhým i s přehršlí jiných ozdůbek poradil tak obdivuhodně, že váhám, jestli je vhodnější napsat, že si s nimi lehounce pohrával, či zda je doslova vymazlil. K interpretačnímu mistrovství Václava Vonáška vycházejícímu z přirozené muzikality a podloženému cennými zkušenostmi patří i podmanivý zvuk nástroje, jehož barevná škála je až neuvěřitelně široká. Do Pardubic si přivezl svůj oblíbený výrobek kanadské firmy Benson Bell.

Také druhá polovina koncertu patřila nejprve souboru Barocco sempre giovane. Divertimento D dur, K. 136 Wolfganga Amadea Mozarta bývá označováno též jako Salcburská symfonie č. 1, ačkoli bylo původně koncipováno jako smyčcový kvartet. Pardubický „mladý orchestr“ jej hraje coby kvintet s kontrabasem ad libitum a záslužně se snaží přiblížit posluchačům jeho originální znění. Radostné a elegantní náladě skladby nešlo nepodlehnout, zvláště když si hráči dali záležet na zdůraznění dynamických rozdílů a promlouvali navzájem prostřednictvím do detailu vybroušených ech. I tenhle „odskok“ od barokního repertoáru stál za to.

Koncert pro fagot, smyčce a basso continuo e moll, RV 484 představuje ve Vivaldiho tvorbě dílo naplněné především melancholií, poklidné pasáže vyžadují od sólisty udržení dlouhého tónu a jeho nenápadnou modulaci. Ani s tím neměl fagotista Vonášek sebemenší problém, o přirozeně vyznívajícím střídání rejstříků nemluvě. Uvolnění a nespoutanost šly díky charakteru skladby stranou, radost z poslechu však zůstala.

Závěr koncertu patřil jedné z Vonáškových transkripcí. Přesněji by se dalo uvést, že várii Dopo notte, atra e funesta z opery Ariodante, HWV 33 Georga Friedricha Händela hrají smyčce a cembalo tak, jak bylo předepsáno autorem, leč zpěv tenoristy je nahrazen fagotem. A že to jde k sobě a působivě funguje, ocenili návštěvníci koncertu dalším dlouhým aplausem.

Při pohledu do životopisu Václava Vonáška shledávám, že roky končící šestkou pro něj mají svou důležitost. Před dvaceti lety se stal členem České filharmonie a zůstal v ní do roku 2016. Od té doby působí v Berlíně, tedy rovněž již deset let. Úspěšně se věnuje se i komorní hře a v souvislosti s jeho vřele přijatým čtvrtečním vystoupením v Pardubicích rád konstatuji, že v žádném případě nezapomíná na své kolegy, které na své dosavadní kariérní cestě potkal. Sledovat je při společné práci bylo velmi příjemné. Jsem rád, že série Vonáškových šťastných setkání s „barokáči“ se dočkala dalšího pokračování.

foto: PHJ / František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp