Studentský spolek Hudba mezi obrazy, vzniklý na pražské Akademii múzických umění, připravil další inspirativní večer. V obvyklém působišti staroměstské Galerie Lapidárium se tentokrát sympaticky spojily dvě klíčové hudební instituce hlavního města, kdy vystoupivší sólisté studují na Pražské konzervatoři. Tito laureáti významných soutěží 23. dubna bezesporu potvrdili minimálně svůj potenciál, laskavě však lze poukázat i na některé aspekty, kterými celkový dojem utrpěl.

Večer mezi obrazy začal stylově u impresionisty. Hvězda mezi mladými klavíristy, pianistka Nora Lubbadová zahrála zpaměti virtuózní Ostrov radosti Clauda Debussyho. Bezproblémové velké intervalové skoky a obecně herní jistota zdobily výkon skvěle připravené hráčky, která je zjevně daleko nad úrovní průměrného spolužáka, u impresionistické skladby bych si snad jen přál o něco měkčí úhoz, takový, který se pojí s představou mlžných, jakoby rozmazaných výtvarných výtvorů například Debussyho jmenovce Moneta.

První větu Suity pro sólové violoncello Gaspara Cassadó poté představila violoncellistka Naďa Strnadová. Při pohledu na ni se mi ihned vybavila renomovaná Anastasia Kobekina z před tří let, potěšující navíc bylo, že herní projev snese i v případě české hráčky opravdu vysoká kritéria. Krásný, sytý témbr nástroje umělkyně využila k produkci mimořádně muzikální, kdy skvěle vyšel i obtížný sled flažoletů. Výtečné, dramaturgicky vyklenuté, propracované. Zralý výkon a pro mě vrchol večera… Zajímalo by mě, jestli si interpretka uvědomuje, že její dechové projevy jsou při hře slyšet…

Novější první půlka pořadu pokračovala u současné autorky Sylvie Bodorové, jejíž písně z cyklu Apple Train interpretovala sopranistka s divokým příjmením Klára Muknšnáblová, která už má na kontě i účinkování s Collegiem Vocale 1704. Celých pět kousků (v zájmu spravedlivého podělení se o koncertní duratu bych jeden dva ubral, když stejně šlo pouze o výběr z cyklu) pěvkyně provedla spolehlivě, a to i v rytmických složitostech hravé první „pršící“ písně. Klára má nádhernou, podmanivou barvu hlasu, kterou žádoucím způsobem citlivě a nenápadně podpořil pianista Egor Biriucov. (Roli měl také nejmenovaný trianglista a v tomto bodě si neodpustím zmínku o jeho kolegovi-obraceči not. Obraceč trianglových not… Roztomilé… (úsměv) Divil jsem se i obracečce not u klavíru, která obsluhovala nikoli fyzické noty, ale tablet.) Muknšnáblová se sympaticky snažila o výraz a variabilitu projevu, alespoň diskutabilní však byla umělkynina intonace zejména ve vyšších polohách, které se při dynamickém zesílení často prohnuly pod tón. Přesto lze hovořit o velkém potenciálu zpěvačky.

Ještě před pauzou, kterou může návštěvník hezky organicky využít k důkladnému zhlédnutí vystavených obrazů, se představila přední akordeonistka mladé generace Andrea Šulcová. Přednesla díla soudobých tvůrců, Menuetto Martina Lohseho a Kafkianu Jiřího Lukeše, a i v jejím případě se jednalo o skvělý, sebevědomý výkon, který přítomným atraktivně přiblížil možnosti nástroje – to zejména v případě Lukešova kusu, který ale považuju za kompozičně diskutabilní, protože z mého pohledu postrádá substanci a reálně funkční dramatický oblouk; slyším jen důkladnou znalost techniky hry na nástroj.

Po přestávce přišla předvést svůj um další sopranistka Karolina Krejčí. V úvodu jejího vystoupení, totiž výňatku z Poulecových Maličkostí, FP 107, jsem reálně uvažoval, zda nedošlo k omylu u informace o hlasovém oboru – pěvkynina nižší poloha je na soprán nečekaně plnokrevná… Zajímavou interpretaci, která nespoléhala na notový stojan, Karolina doprovázela odvážnou gestikou a intonačně byla přesvědčivá. Zpěv je technicky propracovaný, což je kompliment a zároveň otázka, zda se pod vrstvou techniky už nezačíná ztrácet vlastní barva. Hlavně u následného Dvořáka, výběru z jeho Čtvera písní, op. 2, bych určitě ocenil pěvecký projev trochu prostší, méně operní… I druhou ze zpěvaček jistě doprovázel Egor Biriucov, který prokázal veliký, obdivuhodný výrazový cit. Jediná poznámečka k jeho výkonu by byla, že dozní-li některá z písní (nebo jakýkoli jiný hudební celek), je vhodné nechat ji dostatečně dlouho doznít v tichu, skladbu prodloužit o napjaté tacet, až pak povolit a připravovat další noty.

Pořadatelé v moderaci četné přítomné upozornili na prozatím rekordní počet účinkujících v historii cyklu. Možná to bylo zčásti dravým mládím, jež se představilo a které každou koncertní příležitost přirozeně „chytá za pačesy“, možná právě i počtem vystupujících, při koncertu mi však vznikl dojem snad až konkurenční, soutěžní atmosféry; neubránil jsem se subjektivnímu pocitu, že mladí se chtějí předvést před svými souputníky. Toto bylo patrné snad zejména v předposledním čísle, kterým se stala třetí věta Andante z Rachmaninovovy Sonáty pro violoncello a klavír, op. 19. Nora Lubbadová zde svou kolegyni Naďu Strnadovou zvukově kryla natolik, že by lépe sedělo označení Sonáta pro klavír a violoncello. Cello v halasnějších pasážích nemělo šanci, přesto bylo zřejmé, že repertoár ruských klasiků Noře výborně sedí a sluší; velké emoce u ní nacházejí uplatnění.

Za zlatý hřeb koncertního programu byla zvolena Sonáta pro housle a klavír Es dur, op. 18 Richarda Strausse, kterou interpretačně vedle jednoho ze zakladatelů projektu Hudba mezi obrazy Pavola Praženici obsloužil laureát soutěže Pražského jara Jan Novák. Straussova aspoň pětadvacetiminutová sonáta je takzvaně „kláda“, které se umělci zhostili nebojácně a – zvláště v případě Praženici – s obrovskou herní intenzitou, která bohužel opět způsobovala určitou zvukovou disbalanc (Ústav pro jazyk český doporučuje podobu slova „dysbalanc“), tzn. housle místy zanikaly, případně docházelo k určité přetahované o „místo na slunci“. Zejména druhá věta Andante cantabile však vyzněla výborně; potkat takové podání v Rudolfinu, nedivím se. Novák má z mého pohledu dar poutavého tónu, který je neustále jakoby plný významu a naléhavosti. Navíc i intonačně krkolomné úseky houslista zvládá s profesionální grácií, přičemž na noty zjevně není nežádoucím způsobem fixován. Druhé místo v soutěži Pražského jara snadno chápu… Finální větu pak dvojice efektně vypointovala, čehož očekávatelným důsledkem byl zasloužený ohlušující aplaus, který ještě zkrášlil příjemný večer.

Záměrně však skončím u bodu, který se stal leitmotivem naštěstí jen první poloviny koncertní akce, byl ale z mého pohledu natolik významný, že si zaslouží zůstat na jazyku po dočtení reflexe. Jde o ruchy. Ano, už jsem se o ně opíral v minulém textu, ale cítím potřebu věc rozvést… Kromě toho, že je v prostoru s překvapivě příznivou akustikou tak zvaně „všechno slyšet“, koncertní vjem ovlivňovaly i některé naprosto zbytečné neukázněnosti typu pozdních příchodů k sedačce, slyšitelného hovoru během produkce, ale hlavně používání mobilních zařízení, kdy nejen že ona osoba má potřebu psát esemesky během vystoupení (neuctivé!), ona si ani nevypne zvuk, takže je slyšet klapání jednotlivých písmenek; to pak korunuje několikeré (!) hlasité upozornění na došlou zprávu. Absolutně nepřijatelné. Navíc, galerie se nachází v podstatě v centru města a hned za dveřmi proudí automobilisté, pak se ještě někdy stane, že vnější hovor je náhodou situovaný hned k dveřím galerie, což je zase slyšet dovnitř. Pořadatelé se v rámci možností, usilovně snažili věc ošetřit, na to nehledě však divákův zážitek nutně trpí, pokud v koncertní síni není klid. Když shodou okolností v nějakém okamžiku dojde k souběhu výše zmíněných rušivých faktorů, není klid ani trochu a v takovém případě je téměř nemožné ponoření se do hlubšího posluchačského soustředění. Organizátorka Terézia Hledíková na věc „mobilování“ správně upozornila před započetím druhé části docela rozlehlého pořadu, neovlivní však přeslechy z ulice. Ty považuju jednoduše za problém (reálně nelze provozovat hudbu o nízké dynamice) a překážku pořádání koncertů na daném místě; efektivní odhlučnění je z dlouhodobého pohledu nutné. V koncertní síni musí být ticho.

Věřme, že bude už 13. května při pokračování cyklu, kdy v Galerii Lapidárium účinkuje účastnice poslední varšavské Chopinovy soutěže. Na klavír Petrof tentokrát zahraje Eva Strejcová.

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp