Esence symfonického vývoje – i tak by dal nazvat koncert, který odehrála Filharmonie Bohuslava Martinů ve čtvrtek 16. dubna v Kongresovém sále ve Zlíně. Základní podobu symfonie, jak ji definoval Wolfgang Amadeus Mozart, reprezentovala jeho Symfonie č. 41 C dur, K. 551 „Jupiter“. Tu doplnila její vrcholná forma v podobě Symfonie č. 1 D dur „Titán“ Gustava Mahlera. Obě zazněly v podání orchestru pod taktovkou šéfdirigenta Roberta Kružíka.

Mozartovský vklad do vývoje symfonie završila jeho poslední, jednačtyřicátá, s názvem „Jupiter“. Vrcholné dílo klasicismu má v sobě krystalickou čistotu, jemnost pian i dramatičnost kontrastních fortissim, které i v podání ještě nevelkého orchestrálního obsazení zněly expresivně. Dirigent Robert Kružík využil při interpretaci Mozartova díla předvedení krajních interpretačních nuancí, kterých byl orchestr schopen a zejména lehounká pianissima v houslích se chvěla ve vzduchu jako třepetající se křídla hmyzu, čím o to více vynikla náhlá fortissima celého orchestru. Mozart rád překvapoval kontrastní dynamikou a dokázal i v malém obsazení vytvořit bohatou barevnou instrumentaci. První věta Allegro vivace perlilo technickými finesami zatímco druhá Andante cantabile přinesla zpěvnost. Třetí hravé Menuetto přešlo plynule do svěžího Allegretta a ve čtvrté větě Molto allegro bylo předvedlo vše, co v sobě nastřádala symfonie, a orchestr dílo ukončil ve vítězném závěru.  

Klasicismus jako takový vyvrcholil Ludwigem van Beethovenem, jehož devět symfonií se zdálo být nepřekonatelných. Přesto se v osobě Gustava Mahlera našel skladatel, který dokázal symfonii povýšit na filozofickou disciplínu. Jako kontrast a vyvrcholení lidského snažení v této oblasti, přednesl orchestr zlínské filharmonie Symfonii č.1 D dur s názvem „Titán“. Oproti průzračnému Mozartovi zazněla plnokrevná hudba plná instrumentálních barev, k čemuž napomohla i mohutné obsazení orchestru. První věta Langsam. Schleppend. Wie ein Naturland (Pomalu. Táhle. Jako přírodní zvuk) přinesla tajuplný začátek, pomalu narůstající napětí přešlo do pohodové pastorální melodie, nejprve klidné, pak postupně rozjásané do břeskného zvuku. Následující Kraftig bewegt, doch nicht zu schnell (Energicky, avšak ne příliš rychle) zahájil energický lendler ve smyčcích, nastoupily dřevěné nástroje, podpořené záhy břesknými žesti. Závěrečné accellerando hnalo rytmus do závratného tempa. Přechod do pomalé části dal příležitost se prosadit sólovým nástrojům, na které navázaly smyčce i dechy v taneční melodii, v závěru opět se řítící do accelleranda. Třetí větu Feierich und gemessen ohne zu schleppen (Slavnostněa odměřené, nevléci) zahájil tympán pregnantním rytmem v pianissimu, do kterého vstoupilo melodické sólo na kontrabas Jakuba Velety, následované měkkým fagotem Michala Kubáče. Kontrastně ostrý zvuk hoboje Alžběty Jamborové v klezmerové melodii následovaly housle a melancholickou melodii vystřídaly další nástroje. Chvíle napětí a sladká melodie se chvěla v houslích, vedených primáriem Pavlem Mikeskou a větu ukončil návrat ke klezmeru a do klidu. Poslední větu Stürmisch bewegt (Bouřlivým pohybem) zahájil vpád žesťů a bicích nástrojů v níž se proud hudby celého orchestru ve fortissimu řítil nezadržitelně pochodovým ostrým tempem. Osm lesních rohů, vedených Martinem Sokolem a Marií Novákovou soupeřilo v pomyslném souboji se čtyřmi trombony, vedenými Jakubem Zívalíkem. V nastalém klidu se do šíře rozvinula sladká melodie smyčců a dřevěných dechových nástrojů v bolestném napětí a odevzdání, nad kterým se rozklenula jímavá melodie lesního rohu. Postupné crescendo v napětí vyústilo do fanfárového zvuku čtyř trubek, vedených Pavlem Skopalem, soupeřících s lesními rohy a trombóny do vrcholného fortissima, nad celým plénem orchestru. Úderný rytmus s pevnými akcenty na chvíli zase ustoupil chvějícím se houslím, aby zdáli zazněly lovecké fanfáry, zaštěbetali ptáci a velebnost přírody se nesla sálem díky sólům hoboje a violoncell, aby se doširoka rozvinula v plénu orchestru v klenuté melodii. Následující část uvedl klarinet Mateje Veselky a smyčců, ke kterým se přidaly ostatní nástrojové skupiny, aby v široké klenuté frázi, vyvrcholily žesťové skupiny, jejichž zvuk se blyštěl nad hudební materií celého orchestru, podpořeného mohutnou skupinou bicích do vítězného závěru. Nadšené ovace obecenstva nebraly konce a orchestr se díky excelentnímu výkonu, vybičovanému energickým a precizním vedením dirigenta Roberta Kružíka, těšil přízni svého publika.

Foto: fb Filharmonie Bohuslava Martinů

Facebook X E-mail WhatsApp