Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl začal v pátek 12. černa odvážně. Smetanou, Beethovenem – a Stravinským. Novinkou se letos stalo sobotní zopakování úvodního koncertu České filharmonie, ale skutečně bezprecedentním bylo uvedení Svěcení jara, skladby, která vyžaduje po posluchači ochotu přistoupit na pravidla hry určená autorem, skladby i po 113 letech setsakramentsky moderní.

Česká filharmonie, letos řízená Davidem Robertsonem, je rezidenčním orchestrem Smetanovy Litomyšle a její vystoupení na zahajovacím koncertě už se stalo samozřejmou konstantou. Smetanova hudba je v prvním programu třítýdenního festivalu podobnou samozřejmostí a jeho symfonická báseň Valdštýnův tábor splnila 12. června v auditoriu na zámeckém nádvoří úlohu otvíracího titulu na výbornou. Vděčným a zažitým řešením bývá na druhém místě programu dílo se sólistou. Beethovenův Císařský koncert zahrál Seong-Jin Cho, oslavovaný jihokorejský pianista; po světových pódiích se pohybuje od roku 2015, kdy v jedenadvaceti vyhrál ve Varšavě Chopinovu soutěž. Odvážným krokem však byla volba hlavního díla večera. Svěcení jara je ještě stále rukavicí, provokativně hozenou novátorem Igorem Stravinským konzervativnímu publiku. V roce 1913 vyvolalo v baletní podobě při pařížské premiéře skandál. O tom, že koncertní podoba je sice dávno stálicí, ale přesto dodnes jdoucí publiku trochu proti srsti, svědčí i skutečnost, že v Litomyšli na symfonických koncertech podle všeho až do letoška nezazněla…

David Robertson diriguje s plným nasazením a nejvděčnější ze tří Smetanových symfonických básní napsaných ve Švédsku mu i díky tomu vyzněla barvitě. Je plná vojenských motivů, ale nezapře ani později vyzrálou skladatelovu národně zbarvenou invenci, jak ji známe z jeho dramatičtějších i lyričtějších a hlavně tanečních intonací. Filharmonici hráli ochotně, akustika SmetaNOVÉHO sálu, jak organizátoři festivalový, nově zakrytý prostor od loňska nazývají, je velmi dobrá, déšť šuměl nad výsuvnou střechou jen slabě, a tak byla pozitivně romantická, slavnostně vyznívající hudba ideálním vstupem do večera. Přesto byl potlesk spíše zdvořilostní. Ještě že dirigent bryskným návratem zachránil alespoň druhou vlnu ohlasu.

Beethovenův Pátý klavírní koncert, věnovaný skladatelem arcivévodovi Rudolfovi, a asi proto nakladatelem pak nazvaný Císařský, zahrál Seong-Jin Cho spolehlivě. Technicky i výrazově dobře, s větším tlakem na zvuk, než by bylo zpočátku nutné, standardně a stylově, ne však nezapomenutelně. Koncert Es dur nicméně sám o sobě oplývá tolika krásami – těmi, kterými Beethoven potěší jak milovníky vojáčtějších a virtuóznějších poloh své hudby, tak ty, kdo milují jeho lyriku v pomalých větách – že bylo jeho připomenutí moc dobrým tahem. Filharmonie nejen doprovázela, ale skladbu skutečně dotvářela – je tak napsaná. Beethoven i tím už překračoval hranice Haydnova a Mozartova klasicismu… Sólistův přídavek byl beethovenovský, příjemně zasněný. Nic efektně virtuózního, ale doklad muzikálnosti.

Stravinského Svěcení jara je partitura, která vede – v tradičním slova smyslu – odnikud nikam. Nevšedně začíná tichým fagotovým sólem a po více než půlhodině podobně neobvykle končí disonantním výkřikem. I vše mezi tím je vše, jen ne hudba, která v té době vládla. Ani Strauss, ani Debussy; ani Mahler, ani Schönberg… Stravinskij nekompromisně nastolil novou estetiku. Výraznou úlohu mají bicí, respektive celý orchestr je traktován tak trochu jako bicí nástroj. Ruské motivy, které by mohly připomenout Petrušku, jsou přítomny, ale schovány v husté zvukové struktuře, místa s komorní sazbou střídají drsná tutti. Převládá prvoplánová jednoduchost, komplikovaně instrumentovaná a stejně rafinovaně oděná do proměnlivého metra a rytmu. Pokud Nižinského choreografie při premiéře ještě podtrhla rituální a barbarské znaky hudby, je jasné, proč se tehdy část publika tak rozzuřila…

Svěcení jara, vedle exoticky pohanského výrazu v něčem odpovídající i letošnímu festivalovému tématu Natura, tedy Příroda, obdařil David Robertson dostatečně silnou a neutuchající energií. Zvědavé publikum i sebejisté filharmoniky, často v sólově obnažených úkolech, provedl zákrutami partitury naprosto bezpečně. Vystihl a logicky předestřel zatěžkané disonance i plačtivě pomalé pasáže, vyčkávání i zběsilost, krásná místa absolutního ztišení, tempové střihy i gradace… Zařadit zrovna tuhle vyhrocenou, často vlastně přes všechnu naléhavost i statickou hudbu do prvního večera festivalu bylo odvážné, ale evidentně to vyšlo – a u posluchačů prošlo. Ohlas byl právem skvělý.

Foto: Majda Slámová

Facebook X E-mail WhatsApp