V sobotu 6. června se v prostorách kaple sv. Barbory na frýdeckém zámku uskutečnil koncert s podtitulem Sentirete una canzonetta (Uslyšíte písničku) v podání sopranistky Hany Blažíkové a teorbisty Jana Krejči. Večer byl součástí cyklu Hudební výlety a nabídl posluchačům setkání s hudbou raného italského baroka v komorním obsazení. Historická kaple se svou intimní atmosférou vytvořila ideální prostředí pro repertoár, jehož síla nespočívá ve velkoleposti, ale v jemnosti výrazu, kráse slova a v hloubce emocí. Zároveň tento prostor poskytl akustické podmínky, v nichž mohl naplno vyniknout každý detail pěveckého projevu i jemná zvuková barevnost teorby. 

Ústředním tématem večera byla láska ve všech svých podobách. Dramaturgie koncertu představila pestrou mozaiku citů a mezilidských vztahů tak, jak jej zachycovali italští skladatelé první poloviny 17. století. Vedle lásky milenecké, plné vášně, touhy a zklamání, zaznívaly také motivy oddanosti, obdivu, něhy, věrnosti či odloučení. Některé skladby přinášely pohledy na lásku hravou, jiné se dotýkaly hlubších otázek a citů. Program tak nepůsobil jako sled náhodných písní, ale jako promyšlené hudební vyprávění o jedné z nejzákladnějších lidských emocí.

Od prvních tónů úvodní Merulovy skladby Sentire una Canzonetta bylo zřejmé, že posluchače čeká večer plný výjimečných zážitků. Hana Blažíková každým koncertem potvrzuje své významné postavení mezi interpretkami staré hudby. Její hlas si zachovává obdivuhodnou čistotu a přirozenost, aniž by kdy sklouzl k pouhé technické prezentaci. Každá fráze byla vedena s citlivostí, působila promyšleně, ale zároveň spontánně, jako by vznikala v daném okamžiku. Zvlášť působivé bylo její zacházení s textem. Italská poezie 17. století je plná jemných významových odstínů, metafor a emocionálních zvratů, které Blažíková dokázala zprostředkovat s mimořádnou přesvědčivostí. Její interpretace nebyla jen pěveckým výkonem, ale skutečným vyprávěním příběhů.

Neméně důležitou roli hrál Jan Krejča. Teorba bývá často vnímána jako doprovodný nástroj, v tomto programu však vystupovala jako plnohodnotný partner hlasu. Krejčova hra byla technicky výborná, ale především citlivá a stylově přesná. V sólových skladbách, zejména v několika Kapspergerových toccatách, kde si ji mohli posluchači náležitě vychutnat, ukázal Krejča širokou paletu barev i schopnost vytvářet dramatické napětí prostřednictvím zdánlivě jednoduchých hudebních prostředků.

V dramaturgii koncertu byl nejčastěji zastoupen právě Giovanni Girolamo Kapsperger jak ve vokálních, tak instrumentálních dílech. Blažíková i Krejča dokázali dobře vystihnout nečekané harmonické obraty a výraznou deklamaci textu. K zajímavým osobnostem raného baroka patří jistě Barbara Strozzi, jejíž dvě písně také zazněly na koncertě. Blažíková zde nabídla interpretaci plnou elegance a niterného výrazu a dokázala vykreslit jemné psychologické odstíny milostných citů. Za vrcholný bod večera bychom určitě mohli považovat Monteverdiho skladbu Signor qual infelice. Monteverdi je právem považován za jednoho z největších hudebních dramatiků své doby a jeho schopnost propojit hudbu s lidskými emocemi je dodnes fascinující. Stejně tak byla fascinující interpretace Hany Blažíkové, která sugestivně vystihla každý emocionální zvrat. Zvláštní pozornost si zaslouží také její práce s ornamentikou. Ozdoby, které jsou pro hudbu z tohoto období charakteristické, nevyužívala jako samoúčelnou demonstraci techniky, ale jako přirozenou a organickou součást hudebního jazyka. Sólová díla v interpretaci Jana Krejči nepůsobila jako pouhé oddechové mezihry mezi vokálními čísly, naopak vytvářela dramaturgické předěly a umožňovala posluchači vstřebat obsah předchozích písní. Krejča v nich prokázal nejen technickou jistotu, ale, jak už bylo naznačeno, především porozumění stylu. Jeho interpretace byla založena na citlivém modelování tempa, přirozené práci s rytmem a schopnosti vytvářet napětí. 

Jedním z největších přínosů koncertu byla prokázaná schopnost interpretů představit raně barokní hudbu nikoli jako pouhý muzeální artefakt, ale jako živé umění. Přestože skladby vznikly před více než čtyřmi sty lety, jejich emocionální obsah zůstává stále aktuální. Témata touhy, lásky, radosti, zklamání či naděje jsou univerzální a srozumitelná bez ohledu na dobu vzniku. Právě díky mimořádně citlivé interpretaci bylo možné tuto nadčasovost naplno vnímat. Jemný dozvuk kaple navíc podtrhoval barevnost hlasu i teorby, aniž by narušoval srozumitelnost textu, která je pro tento repertoár klíčová. Umělecká úroveň obou interpretů přesahovala rámec běžně chápané interpretační preciznosti. Blažíková během celého večera pracovala s výrazem v jeho nejjemnějších odstínech. Její projev nebyl založen na velkých gestech, ale na promyšleném tvarování detailu. Jednotlivým veršům vtiskla jasný smysl a vytvořila z nich souvislé dramatické celky. Každá skladba měla vlastní charakter, vnitřní napětí a emocionální oblouk. Blažíkové hlas je nástrojem mimořádně široké výrazové škály, který umí podřídit významu i estetice uváděného repertoáru. 

Koncert tak byl setkáním s hudbou, která neztratila nic ze své emocionální síly; díky interpretačnímu mistrovství Hany Blažíkové a Jana Krejči hudba ožila před posluchači v celé své kráse, křehkosti i naléhavosti. Koncert připomněl, že hudba raného baroka je stále živým jazykem lidských pocitů – a právě schopnost tuto hudbu tlumočit s onou samozřejmou přesvědčivostí byla nejobdivuhodnějším aspektem celého večera. Ten zároveň potvrdil význam koncertního cyklu Hudební výlety, jehož dramaturgie dlouhodobě přináší do regionu projekty vysoké umělecké kvality a představuje hudbu v zajímavých souvislostech a inspirativních prostorách.

Foto: Martin Kusyn

Facebook X E-mail WhatsApp