Bez jakýchkoli okázalostí se ve středu 16. září uskutečnil první koncert, na němž se coby šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové představil letos čtyřiatřicetiletý Jiří Habart. Večer v Sále Soni Červené měl slavnostní nádech díky programu v podobě provedení Smetanova cyklu Má vlast, žádných proslovů a vyznání tentokrát nebylo zapotřebí. Lze kvitovat, že z pódia promlouvala toliko poctivě nastudovaná hudba.   

Vybrat si jako náplň svého inauguračního koncertu takové ikonické veledílo, jakým je Má vlast, cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany bezesporu signalizuje odvahu a sebevědomí, s nimiž se Jiří Habart ujímá nové pozice. Zároveň jde o počin zcela pochopitelný a logicky navazující na vše, co se ve Filharmonii Hradec Králové v posledních letech odehrálo, přičemž sloveso „odehrálo“ lze použít v obou jeho významech: co se stalo a čím byl obohacen repertoár. Orchestr se díky působení Habartových předchůdců Andrease Sebastiana Weisera a především Kaspara Zehndera dostal do první ligy českých symfonických těles, jeho domácí abonentní řady i mimořádné koncerty vynikají přitažlivou dramaturgií, pravidelně vystupuje při nejrůznějších příležitostech po celém Česku a v zahraničí a festival Hudební fórum, jejž pořádá, patří ke špici tuzemských přehlídek soudobé světové tvorby. Dlouhodobá tvrdá práce jeho šéfů, probíhající zároveň v období výrazného omlazení hráčské základny, se vyplatila. Do východočeského města na soutoku Labe s Orlicí se dnes jezdí za hudebními zážitky, které nezklamou. Patří k nim i pravidelná hostování předních dirigentů a provádění kolosů, na které dříve nebyl dostatek sil ani zkušeností. Nedivím se proto, že Jiří Habart otevřel svou éru v Hradci Králové právě Mou vlastí. A že se tak událo bez zbytečných řečí.

Habartova dosavadní strmá kariéra je fascinující a ten, kdo ji podrobně nezná, si informace jistě vyhledá. Připomenu alespoň dvě místa, jimiž prošel: Velšskou národní operu a Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Podobné štace jsou pro mladé dirigenty vždy velmi formativní, neboť kromě vlastní práce s orchestrem na ně kladou požadavky mnohem širší, dané složitostí provozu těchto institucí. A možná i díky nim si nový hradecký šéfdirigent vytvořil svůj vlastní styl, založený na vnějším klidu a nadhledu a schopnosti koncentrace vedoucí k poctivému ohledávání každého detailu skladby a způsobu, jak si s ním hráči poradí. Habart působí na stupínku věru neokázale, ale energii danou věkem rozhodně nezapře – a to se netýká pouze vypjatějších pasáží. Jeho gesta jsou nenápadná, leč přesná. Orchestr je pro něj rovnocenným partnerem, dirigent na sebe nestrhává pozornost lacinými efekty, ale pozoruhodnou precizností. Podoba, kterou vtisknul své hradecké Mé vlasti, tomu podle mě dokonale odpovídala.

Šlo o provedení možná až překvapivě uměřené a poklidné, přesto strhující promyšlenou vyvážeností všech složek. Jeho síla vycházela zevnitř a bylo patrné, s jakou péčí bylo připravováno. Už ve Vyšehradu a Vltavě dokázal Habart odolat svůdné velkoleposti, k níž některé plochy mohou vést, a mnohem více se soustředil na malebné vystižení lyrických úseků. Ani Šárka nepůsobila pod jeho taktovkou přehnaně dramaticky, Smetanovo vylíčení konfliktů jako by pro Habarta bylo spíše prostorem zkoumání schopností jednotlivých hráčů. Neměl jsem přitom pocit, že by se ocitali na hranici svých výkonů, ačkoli bezesporu ze sebe vydávali skutečně hodně. Po přestávce (ano, tentokrát se Má vlast nedávala bez ní) obstál dirigent i při vytvoření jímavé atmosféry v části Z českých luhů a hájů, uvítal jsem jeho oproštění od falešného sentimentu a spíše racionální pojetí, odpovídající generačnímu náhledu. Také Tábor a Blaník jsem vnímal coby celek úchvatně vygradovaný Habartovou taktovkou bez pompy, ale neztrácející v žádném ohledu naléhavost. 

Dlouhý potlesk vypovídal, že tuhle Mou vlast přijalo královéhradecké publikum velmi příznivě. Shodou okolností jsem se při jejím poslechu ocitl na místě obklopeném velkou skupinou středoškoláků. Než zazněly harfy věštců, jsem měl trošku obavy, zda mládeží nebudu rušen, ale ty se velmi rychle rozptýlily. Studenty Smetanova hudba plně zaujala a když se dirigent před přestávkou i na závěr večera obrátil s milým úsměvem k hledišti, vyjadřovali mu otevřeně své sympatie. I to mě potěšilo.

Ale zejména jsem byl rád, že hned od začátku se Jiří Habart snaží naplňovat své plány a záměry, s nimiž zdejší orchestr přebíral. „Chci rozvíjet a zdokonalovat zvuk, který bude jedinečný pro nás – jeho přirozené barvy, dynamickou flexibilitu a tónové identity,“ uvedl v rozhovoru publikovaném v brožuře nové sezony Filharmonie Hradec Králové. Výsledná podoba zvuku Mé vlasti byla opravdu podmanivá, jak jsem snad již naznačil v řádcích výše. Je-li klíčem vnější neokázalost, se uvidí při realizaci dalších cílů. Dirigent se každopádně má o koho opřít. V daném rozhovoru konstatoval, že orchestr „je momentálně na velice dobré úrovni jako celek, je složen z vynikajících hudebníků v každé skupině“. Dávám mu plně za pravdu – opět mi činilo nesmírnou radost všechny sledovat. Zasloužili by si, abych je jmenoval, ale snad přijmou mé ocenění adresované celému kolektivu. Na jejich výkonu by těžko hledal chybičku i ten nejnáročnější posluchač. A ještě jednou nechám za sebe promluvit Jiřího Habarta: „Stojí za tím hodiny tvrdé dřiny, času, úsilí a moc si přeji, aby toho v našem společném putování nelitovali.“

Nový šéfdirigent se tedy uvedl v Hradci Králové při zahájení 49. sezony orchestru úspěšně. Shledávám v tom pro budoucí období nadějnou předzvěst.

Foto: Michal Dědič (z koncertu), zbytek ilustrační (archiv KlasikyPlus)

Facebook X E-mail WhatsApp