Reprezentativní průřez modernou země našich severních sousedů přivezla v úterý 20. října na třetí koncert letošního Hudebního fóra Hradec Králové Polská baltská filharmonie z Gdaňsku. I když tentokrát nešlo ve všech případech o české premiéry, koncepce večera udržela posluchače v napjaté pozornosti až do úplného závěru. Sólové party přednesli varhaník Roman Perucki a pikolista Łukasz Długosz, dirigoval Miroslaw Jacek Błaszczyk.

Výjimka potvrzuje pravidlo, a tak se v Sále Soni Červené asi nenašel nikdo, kdo by se zlobil na pořadatele festivalu, že pro jednou striktně netrvali na zásadě, že v rámci přehlídky budou uváděna pouze v Česku dosud nehraná díla soudobé světové orchestrální tvorby. Zvláště jde-li o skladby natolik důmyslné a zároveň přívětivé, při jejichž opakovaném poslechu se lze přesvědčit o vysoké úrovni autorské invence, jež v obou případech stála u zrodu skladeb a vtiskla jim nezaměnitelnou podobu.Góreckého Tři kusy ve starém styluzahrála svým abonentům letos v únoru například Komorní filharmonie Pardubice a rovněž Orava Wojciecha Kilara je u nás poměrně dobře známa, přesto jejich zařazení do programu koncertu určitě nebylo chybou. Polská baltská filharmonie Fryderyka Chopina v Gdaňsku i jejich prostřednictvím prokázala šíři spektra, jakým hudba 20. a 21. století v zemi disponuje a jakými proměnami prochází. Navíc nikdy není od věci slyšet hudbu v provedení domácího orchestru, působícího v prostředí, kde žili a tvořili i dotyční autoři. I když někdo může namítnout, že Polsko je zemí velkou a že v něm existují četné rozdíly mezi jednotlivými regiony, sjednocujícího ducha tamní společnosti určitě přehlédnout nelze.

Zřetelně se jím inspiruje i dirigent, který se v Hradci postavil před gdaňský orchestr. Miroslaw Jacek Błaszczyk vystudoval v Katovicích a poté působil v Zabrze, Białystoku a Poznani, což jsou místa od sebe dosti vzdálená, aby se nakonec vrátil do slezské metropole jako umělecký ředitel katovické filharmonie. Rád přijímá hostování a evidentně si velmi dobře rozuměl i se svými kolegy z Pobaltí. Jeho dirigentský styl je spíše poklidný, gesta volí uvážlivě a nenápadně, jakékoli výrazové excesy jako by si zakázal. Jestliže ho však pozorně sledujete, vidíte, že mu vůbec nic neunikne, že má proces na pódiu pod permanentní kontrolou a že jeho pokyny jsou zcela přesné. A nakonec, když ta chvíle má přijít, se od něj dočkáte i projevů nesmírné energie a spontaneity. U skladeb, které program reflektovaného koncertu tvořily, to šlo za sebou pěkně jedno po druhém. A pochopitelně nastalo i otevírání dalších přihrádek s dosud nepoznanými kusy.

V Adagiu ze Symfonie č. 3 pro smyčcový orchestr Krzysztofa Pendereckého se autor v roce 2013 vrátil ke svému orchestrálnímu veledílu vznikajícímu na pomezí osmdesátých a devadesátých let minulého století. Desetiminutová skladba neposloužila hráčům a dirigentovi coby „zahřívací“ kousek, postavila je hned před první náročný úkol. Způsob, jakým si dali záležet na nepatrných změnách barev tónů, byl dokonalou ukázkou vybroušené práce s detailem. Smekám především před koncertní mistryní, jejíž housle vnášely do auditoria nadpozemský zvuk, uchvátila mě ovšem rovněž skupina viol, dosahující málokdy slyšených poloh.

Smysl pro vytříbenou interpretaci ryze současné hudby hosté z Polska prokázali ve Spa(s)mu pro pikolu, varhany a orchestr, jejž napsal v roce 2021 tehdy padesátiletý Paweł Mykietyn. Autor sám vznik skladby popsal jako intuitivní a samovolný, pro vtipný název, vycházející z přesmyčky výrazů „nevyžádaná zpráva“ a „křeč“, se rozhodl až v průběhu jejího vytváření. Na šestnácti minutách hudební plochy vystřídal několik poloh a nejobtížnější vlákno upletl pro hráče na pikolu. Łukasz Długosz je však nejen ve své vlasti znám coby suverénní flétnista, výrazové změny mu tudíž nečinily sebemenší obtíže. Kupříkladu když příjemně znějící pizzicato smyčců s pikolou náhle přešlo, za mohutné podpory varhan, famózně ovládaných rovněž zkušeným a v Česku často vystupujícím Romanem Peruckým, v bezbřehou kakofonii, během níž si na pódiu každý zdánlivě dělal, co chtěl. Mykietin projevil naštěstí smysl pro proporce a po chvíli se opět vrátil ke smysluplnému tvaru. A přijatelnému, podotýkám. Za nevyžádanou zprávu ani za křeč bych jeho hudbu rozhodně neoznačil…

Oba sólisté se formou přídavku odměnili publiku drobnou skladbou Karola Szymanowského pro příčnou flétnu a varhany a po přestávce přišel na řadu právě tento tvůrce. Zazněla vůbec nejstarší skladba večera Etuda b moll, op. 4/3 z roku 1902, a to v orchestrální verzi Grzegorze Fitelberga vypracované o čtyřicet let později, kdy byl Szymanowski již pět roků po smrti. Snad jsem pochopil správně, proč byla do programu zařazena: jako pocta Fryderyku Chopinovi, z jehož tvorby skladatel ve své klavírní tvorbě vycházel (a jehož jméno nese rovněž gdaňský orchestr), a zároveň jako ukázka prvotních, ještě nesměle působících výbojů pozdějšího nepřehlédnutelného polského hudebního avantgardisty. Těch pět minut příjemné hudby každopádně publikum skvěle připravilo na postupně se rozvíjející finále večera.

Jeho prvním projevem se staly Trzy utwory w dawnym stylu (Tři kusy ve starém stylu) pro smyčcový orchestr, jejichž prostřednictvím Henryk Mikolaj Górecki v roce 1963 výrazně posunul možnosti, jak moderně zpracovávat a vnímat renesanční hudbu. Sázka na minimalistický postup a gradaci energie pomocí racionálních prvků tehdy autorovi vyšla – a vyplatí se ji opakovat i po více než šedesáti letech jako na ukázku poctivého a promyšleného tvůrčího přístupu. Zvláště je-li v rukou tak vzorně sehrané party muzikantů a koncentrovaného dirigenta. Právě uprostřed této desetiminutové skladby mohli být přítomní v sále svědky dirigentova náhlého fyzického výskoku z naprostého klidu, jenž charakterizoval jeho předchozí pobyt na stupínku. Spontánní síle Góreckého hudby zkrátka nemůže odolat ani uvážlivý muž…

Následoval přesun v čase na přelom milénia. V roce 2002 dokončil Marian Sawa Varhanní koncert č. 4, jehož kompozici započal o pět let dříve. Původně jednověté dílko se nestalo rozsáhlým ani po přidání dalších dvou částí; netrvá ani deset minut. Roman Perucki si za manuálem honosně znějícího nástroje v hradecké hudební síni počínal při spojování četných fragmentů a vystižení neustálých kontrastů velmi přesvědčivě, přičemž umocnil zejména hluboké tóny.

Nu a přišel poslední ostrý střih v podobě skutečného hudebního „odvazu“. Taková je Orawa (Orava) pro komorní smyčcový orchestr, kterou v roce 1986 završil Wojciech Kilar svůj programový návrat k lidové hudbě, přičemž v jejích deseti minutách geniálně skloubil expresivitu horalských písní s minimalismem. Strhující vír nenechal klidným vůbec nikoho. Dirigent Błaszczyk již téměř začínal tančit, když se z pódia ozval onen pověstný pokřik „hej“ od všech hudebníků směrem k publiku. Pro velký sukces, vyjádřený upřímnými ovacemi vestoje, musel orchestr několik posledních taktů ještě jednou opakovat.

Účinkování dalšího polského orchestru na Hudebním fóru Hradec Králové považuji opět za příjemné okysličení programu festivalu. Nahlížení za hranice k jedněm z našich nejbližších sousedů shledávám podnětným a věřím, že bude v Hradci Králové i nadále pokračovat.

foto: Anežka Krupková, Petr Praslička

Facebook X E-mail WhatsApp