Práce pěvecké pedagožky Barbory Klozové Velehradské na pražské Konzervatoři Jana Deyla je stále výrazněji spojována s mladými pěveckými talenty. Vedle ní je vyhledávanou konzultantkou, účastnicí masterclassů a pravidelně usedá v porotách pěveckých soutěží. Za výsledky jejích studentů je ale mnohem delší příběh. Sama od dětství snila o operním jevišti a na otázku své profesorky, zda by někdy chtěla učit, odpověděla: „Nikdy!“. KlasikaPlus.cz s dnes výraznou pedagogickou osobností přináší rozhovor.

Barboro, když se vrátíme úplně začátek, byla jste už v dětství přesvědčena, že se jednou stanete operní pěvkyní?

Ten sen přišel opravdu velmi brzy a hodně jsem v jeho uskutečnění věřila. Už jako mladičká dívka jsem chtěla stát na jevišti, zpívat role a být součástí onoho zvláštního světa divadla. Přitom jsem s klasickým zpěvem začala vlastně poměrně pozdě, až v osmnácti letech po maturitě na pardubickém gymnáziu. Nejprve mě připravovala Daniela Štěpánová, díky ní jsem se dostala na Pražskou konzervatoř k Brigitě Šulcové a následně jsem pokračovala ve studiu na HAMU u Naděždy Kniplové. Mým jednoznačným cílem bylo operní divadlo. Že se nakonec všechno vyvinulo jinak, mě ale vůbec nemrzí, naopak. Jako dospívající člověk nemůžete vědět, že životní cesta nemusí vypadat přesně tak, jak si ji naplánujete. Někdy vás zavede úplně jinam a vy zjistíte, že právě tam jste vlastně nejšťastnější. Na druhou stranu, když dnes přede mnou stojí šestnáctiletý nebo osmnáctiletý student a naprostou vážností mi řekne, že chce jednou zpívat na velkých jevištích, nikdy se nad tím neusmívám. Sama velmi dobře vím, jak silný takový sen může být.

Ale vy sama jste si ten sen alespoň mohla osahat…

Za to jsem životu nesmírně vděčná. Díky tomu dnes svým studentkám a studentům neříkám jen teoretické poučky. Znám jejich touhy, nervozitu, ambice i okamžiky, kdy člověk pochybuje, zda na to vůbec má. A možná právě proto mě u nich nezajímá pouze hlas, ale celá osobnost, která za ním stojí.

Kdo vás během studia nejvíce formoval a co jste si od svých pedagogů odnesla pro svou dnešní roli?

Velmi mě ovlivnila Naděžda Kniplová. Kromě jiného mě naučila, že nezpíváme jen hlasem, ale celým tělem. To je princip, k němuž se při výuce neustále vracím. Paní Kniplová byla nesmírně důsledná také v interpretaci. Nestačilo technicky správně zazpívat árii nebo píseň. Musela jsem vědět, co zpívám a proč, co znamená text, kdo je daná postava a co se s ní v příslušnou chvíli děje. A vštípila mně také určitou tvrdost. Ne tvrdost k ostatním lidem, ale tvrdou zodpovědnost vůči sobě a profesi. Jednou vše funguje, jindy máte pocit, že se nedaří vůbec nic. V profesionálním světě se vás ale nikdo nezeptá, jakou právě máte náladu. Naděžda Kniplová to vyjadřovala drsně: Koho zajímá, že tě bolí tě hlava? Zkrátka a dobře, máte představení, koncert, nebo zkoušku a musíte být připravený. Samozřejmě, že nelze zpívat přes nemoc nebo si ničit hlas. Ale disciplína a spolehlivost jsou na prvním místě.

To je zcela jistě dobré pedagogické východisko.

Myslím, že právě odsud pochází i moje náročnost, s níž před své studenty předstupuji. Když vím, že něco dokážou lépe, nemíním jim dovolit spokojit se s polovinou. Během let jsem si vytvořila vlastní způsob práce. Nechci kopírovat své učitele ani jiné pedagogy, neustále však vyhledávám inspiraci a snažím se posouvat ve znalostech oboru. Dobrá pedagogická práce se podle mě nepředává opisováním, ale tím, že člověk pochopí principy a potom je rozvíjí vlastní cestou. Stejně tak neočekávám, že jednou budou moji studenti kopírovat mě. 

Přitom jste prý kdysi Brigitě Šulcové na konzervatoři řekla, že učit rozhodně nebudete…

Ano, a byla jsem o tom naprosto přesvědčená. Dnes se své tehdejší kategorické odpovědi na její přímou otázku už jen směji. Chtěla jsem zpívat. Tečka. Vůbec jsem si neuměla představit, že bych seděla na druhé straně a řešila hlasy někoho jiného. I proto svým studentům občas říkám, aby byli se slovem „nikdy“ opatrní. Život má docela dobrý smysl pro humor. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu považovat pedagogiku za svoje životní poslání, pravděpodobně bych mu nevěřila. Ale možná je to vlastně dobře. Pedagogika ke mně nepřišla jako předem naplánovaná kariéra, nýbrž postupně vyrostla z praxe, z lidí, které jsem potkávala, a z radosti, kterou jsem začala cítit, když se díky společné práci něco podařilo. Nešlo o náhradní plán. Že se nakonec stal plánem hlavním, jsem zpočátku vůbec netušila.

Jak důležitá je pro vás vlastní zkušenost z operního jeviště?

Nesmírně. Jsem opravdu vděčná, že jsem měla možnost nejen studovat zpěv, ale také vystupovat. Zpívala jsem především mezzosopránový repertoár – Verunu v Blodkově V studni, Suzuki v Pucciniho Madama Butterfly, Dido v Purcellově Dido a Aeneas, Pavlínu v Čajkovského Pikové dámě, Bizetovu Carmen, Charlottu v Massenetově Wertherovi. Vedle toho jsem koncertovala a nahrávala soudobou českou tvorbu v Českém rozhlase, například skladby Jaroslava Doubravy, Luboše Fišera či Jaroslava Smolky. Díky tomu znám alespoň určitou část toho, čím dnes své studenty provázím. Vím něco podstatného o přípravě role, práci s režisérem a dirigentem, o herecké činnosti, jevištním partnerství, o okamžiku, kdy stojíte před publikem a musíte mu cosi odevzdat. V učebně může vše působit ideálně, ale na jevišti přibude kostým, pohyb, partner, režijní požadavek, orchestr. Samozřejmě nervozita. Ale vše musí fungovat, včetně vás. Velmi důležitá je také účast v soutěžích a masterclassech. Chtěla jsem se konfrontovat, slyšet jiné názory a poznávat odlišné přístupy. Dnes zjišťuji, že skoro všechno, co jsem tehdy zažila, včetně věcí, které se mi nepovedly, při výuce nějak využívám. Když student připravuje roli, nestačí mi správné noty. Potřebuji, aby věděl, koho představuje, co říká, jaký má vztah k partnerům, ale i co udělá, když režisér chce něco úplně jiného, než si přichystal. Mým cílem není připravit studenta na jednu dobře zazpívanou hodinu. Chci ho připravovat na skutečný život pěvce. 

Z pěvkyně, která nikdy nehodlala učit, jste se ale nakonec pedagožkou stala. Jak k tomu začalo docházet?

Velmi nenápadně a vlastně zcela přirozeně. Už během studií na Pražské konzervatoři jsem si začala přivydělávat výukou zpěvu. A velkým štěstím pro mě bylo setkání s Jiřinou Markovou, která mi poskytla možnost pracovat v Dětské opeře Praha. To pro mě byla opravdu první velká praktická škola pedagogického působení. Najednou jsem se ocitla mezi velkým množstvím dětí a mladých talentů a mohla sledovat vývoj hlasu v jeho úplných počátcích. Velmi se tam dbalo na správné dýchání, přirozené držení těla a hlavy, rezonanci a zdravé používání hlasu. Nešlo přitom o izolovaný „hodinový“ zpěv – děti pracovaly ve sboru i v inscenacích na jevišti. Začala jsem přemýšlet jinak. Už nejen, jak zazpívám já, ale proč něco funguje u tohoto člověka a u jiného ne. Jak stejnou věc vysvětlit různými způsoby? Kdy zasáhnout a kdy naopak nechat hlas přirozeně růst? Ale hlavně jsem zjistila, že mě to náramně baví. Po magisterských zkouškách na HAMU jsem během letních prázdnin dostala nabídku nastoupit na poloviční pedagogický úvazek na Konzervatoři Jana Deyla. A najednou jsem měla vlastní studenty a s nimi skutečnou zodpovědnost. Na tomto pracovišti působím dodnes a jsem na něm spokojená a šťastná. Pedagogika tedy v mém případě nepřišla jako ostrý zlom. Jen jedna cesta plynule přešla do druhé. 

Pojďme se blíže pobavit o některých vašich studentkách a studentech. Prvním opravdu výrazným talentem vaší oborově velmi pestré třídy byla mezzosopranistka Eliška Zajícová. Co pro vás práce s ní a její pěvecká cesta znamenala?

Díky Elišce Zajícové jsem mohla prožít svůj první skutečně velký pedagogický příběh. Byla velmi mladá, mimořádně talentovaná a společně jsme zaznamenali řadu krásných výsledků. Významným okamžikem se stalo její vítězství v juniorské kategorii a druhá cena na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. V pouhých devatenácti letech! Pro mě šlo o novou zkušenost, při níž jsem opravdu intenzívně pocítila, že úspěch svého studenta můžete prožívat stejně jako svůj vlastní. A možná i silněji, protože jen vy víte, co všechno mu předcházelo. Vidíte nejen několik posledních minut na soutěžním pódiu, ale především hodiny práce, hledání repertoáru, pochybnosti a okamžiky, kdy se něco nedařilo. Eliška poté odešla studovat vysokou školu do Curychu. A právě to je pro mě důležité. Cena na soutěži, byť sebevýznamnější, nemá být konečnou stanicí. Má otevřít dveře nebo dodat odvahu k dalšímu kroku. 

Po Elišce Zajícové přišli další studenti, mezi nimi i Vojtěch Pelka. Vyučujete různé hlasové obory, různé mladé osobnosti a řešíte stále nové pedagogické výzvy. Vaše třída zahrnuje soprány, mezzosoprány, alty, barytony, tenory i kontratenory. Jak můžete učit tak rozdílné hlasy?

Na to se mě lidé ptají často. Odpovídám, že ta různorodost mi vůbec nevadí, právě naopak, nesmírně mě baví a obohacuje. Každý nový hlas a každý nový hlasový obor mě nutí znovu poslouchat, přemýšlet a učit se. Martin Žvachta například určitou dobu směřoval k barytonovému oboru a postupně se ukázalo, že jeho cesta vede k tenoru. Byl krásným příkladem toho, proč bychom mladý hlas neměli příliš brzy uzavřít do škatulky. Pedagog musí mít znalosti, ale zároveň trpělivost a otevřené uši, díky nimž může vnímat, co se s jeho svěřencem skutečně děje. Šíře oborů, jež se u mě sešly, je samozřejmě náročná technicky i repertoárově. Jinak přemýšlíte o mladém sopránu, jinak o tenoru a úplně jiným způsobem o kontratenoru. Musíte znát specifika hlasů, přechodové oblasti, možnosti i rizika a především vhodný repertoár. Právě proto se sama neustále vzdělávám. Jezdím na masterclassy, sleduji práci jiných pedagogů a interpretů, nebo si vyhledávám záznamy zahraničních masterclassů významných osobností. Ne všechno automaticky převezmu, to by nebylo správné. Ale především potřebuji vědět, jak nad stejným problémem přemýšlí někdo jiný. Jestliže po svých studentech chci, aby se učili, musím se učit i já.

Vzděláváte se nejen v oblasti techniky, ale také v repertoáru. Co vás dnes nejvíc zajímá?

Pořád se pídím po nových skladbách, áriích a písních. Repertoár podle mě nemůžete vybírat mechanicky na základě hlasového oboru. Nestačí říci: Je to soprán, tak bude zpívat tohle. Musíte vidět konkrétního člověka a brát v úvahu jeho věk, technickou vyspělost, barvu hlasu, temperament, jazykové schopnosti, zkrátka všechny stránky jeho osobnosti. Obecně mohu konstatovat, že velmi blízká je mi hudba 20. století a mám ráda také současnou tvorbu. Baví mě spolupracovat se skladateli, kteří tvoří právě v naší době. Je to úplně jiná zkušenost. Mozarta se už, žel, nemůžete zeptat, jestli to opravdu myslel přesně takhle. Žijícího autora ano. Můžete spolu diskutovat, hledat výraz, mluvit o textu a někdy být součástí procesu, jímž skladba získává výslednou podobu. Tohle všechno pak přenáším zpátky do své třídy. Chci, aby studenti znali a ctili tradici, ale současně aby nebyli uzavřeni novým věcem. To samé platí pro mě. Nechtěla bych být pedagogem, který dvacet let otevírá stejný sešit na stejné stránce a má pocit, že tím je všechno vyřešeno. Každý nový hlasový obor mě nutí přemýšlet a učit se. A každý nový repertoár mi připomíná, že pedagogika je živá disciplína, nikoli jednou provždy hotová kuchařka.

Jednou z vašich výrazných specializací se stala práce s kontratenoristy. Co je vlastně kontratenor a jak jste se k tomuto hlasu dostala?

Kontratenor je vysoký mužský hlas, který se nejčastěji pohybuje v poloze odpovídající ženskému altu nebo mezzosopránu. Při zpěvu využívá především hlavový, respektive falzetový mechanismus, který je pěveckou technikou dále rozvíjen. Pro pedagoga jde o velmi zajímavý svět, protože k němu nemůžete přistupovat mechanicky stejně jako k běžnému tenoru nebo ženskému hlasu. Donedávna se tento obor oficiálně nedal na žádné české škole studovat, až na Konzervatoři Jana Deyla jsme umožnili jeho výuku coby vlastního pěveckého zaměření v rámci studia. V českém konzervativním prostředí to byla neobvyklá cesta a vnímám ji jako průkopnickou. Pro mě to samozřejmě znamenalo znovu studovat, hledat a ověřovat si, co je pro tento typ hlasu funkční a zdravé. Výraznou osobností na této cestě se stal Vojtěch Pelka. Jeho další profesní vývoj a zahraniční úspěchy mi udělaly obrovskou radost. Ale ještě důležitější pro mě bylo, co mě samotnou nová práce naučila. Že pedagog nesmí přijít s hotovou šablonou a hlas do ní natlačit. Nejdříve musí opravdu slyšet člověka a jeho hlas. A teprve potom hledat cestu. Kontratenorová problematika je dnes oblastí, se kterou si mě lidé nejvíce spojují. Avšak moje třída je mnohem širší a právě ta různorodost mě baví.

Právě s Vojtěchem Pelkou jste si ovšem mohla ověřit, jak může vypadat skutečně velká mezinárodní soutěž…

Jistě – a šlo o další cennou zkušenost. Vlastně až s Vojtěchem jsem začala mnohem intenzívněji vnímat mezinárodní soutěžní scénu. Na Cesti Competition v Innsbrucku v roce 2024 získal Cenu publika. Už samotné prostředí tohoto klání, úroveň konkurence a mezinárodní konfrontace byly pro nás oba nesmírně inspirativní. A potom přišla Mezinárodní pěvecká soutěž Renaty Tebaldi v San Marinu o rok později. Vojtěch tam v barokní sekci získal druhou cenu a zároveň Cenu publika. To pro mě byl opravdu úžasný moment. Nejen díky výsledku, ale hlavně proto, že obstál před odbornou porotou a současně oslovil publikum. Tam jsem si potvrdila, že naše společná cesta byla správná. Právě takové zkušenosti pedagogovi otevřou oči. Vidíte, co se očekává na vysoké mezinárodní úrovni, jak jsou mladí pěvci připraveni, jaký repertoár volí a jak se prezentují. Všechno to pak následně přinesete zpátky do své vlastní třídy. Ale Vojtěchova cesta je pro mě důležitá i tím, že jasně ukazuje, že netradiční hlasový obor nemusí být v českém prostředí slepou uličkou. Pokud se spojí dispozice, disciplína, správné vedení, repertoár a odvaha hledat příležitosti i za hranicemi, mohou se otevřít velmi zajímavé možnosti na mezinárodní úrovni. 

Jaké soutěže v současnosti vaši studenti pravidelně absolvují a které výsledky vám v poslední době udělaly radost?

Pravidelně se účastní Písňové soutěže Bohuslava Martinů, Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, soutěže Allegro, Mezinárodní pěvecké soutěže v Olomouci i Mezinárodní pěvecké soutěže Pražský pěvec a samozřejmě hledáme i vhodné zahraniční akce. Velkou radost jsem měla ze Soutěžní přehlídky Konzervatoří ČR. Každá škola mohla vyslat šest studentů a od nás byli vybráni čtyři z mé pěvecké třídy. Už to jsem vnímala jako úspěch. Kateřina Micurová potom získala první místo ve své kategorii a Lucie Batelková a Martin Žvachta si vyzpívali čestná uznání. Martin Žvachta má za sebou pěkné výsledky na Písňové soutěži Bohuslava Martinů, kterou vyhrál, a získal také ocenění Nadace Bohuslava Martinů a Nadace Život umělce. Také Veronika Chamolová obdržela řadu cen na různých soutěžích. Letos v létě mě pak velmi potěšila Lucie Batelková, která coby nejmladší soutěžící a jediná česká účastnice na Mezinárodní soutěži Bella Voce v polském Busku-Zdróji získala Čestné uznání a ocenění Mladá operní naděje. Mám radost, že dobré výsledky přicházejí napříč třídou a hlasovými obory a obzvláště mě těší, že moji žáci s úspěchem poměřují své síly i se studenty akademií, ať už jde o HAMU či zahraniční vysoké školy. Vždycky ale říkám: Cena je krásná, oslavme ji, ale druhý den pojďme opět pracovat. Úspěch si máme užít, ne se jím nechat definovat.

Když ale zaznamenáváte tolik soutěžních úspěchů, nehrozí, že se z účasti na těchto kláních stane hlavní měřítko hodnoty studenta?

Něčemu takovému se snažím bránit. Soutěž je prostředek, nikoli rozsudek nad talentem nebo budoucností člověka. Jeden den můžete vyhrát a za půl roku vás jiná porota ani nevybere do finále. To je realita uměleckého světa a mladý člověk se musí naučit zvládat obojí. Nejde mi o soutěžení pro soutěžení. Mám prostě ve třídě studenty, kteří soutěžit chtějí a kterým v určité fázi jejich vývoje může soutěž velmi prospět. Učí se připravit program do detailu, pracovat pod tlakem a přijmout cizí názor. Ale někdy je správným pedagogickým rozhodnutím na soutěž vůbec nejet. Třeba proto, že hlas není připravený, repertoár nesedí, nebo by účast v soutěži v danou chvíli studentovi více vzala, než dala. 

Často jste členkou porot pěveckých soutěží. Co vám tato činnost přináší?

Porotcování mám opravdu ráda. Ne snad proto, že bych si užívala rozhodování, kdo zvítězí a kdo bude druhý. Cenná je především možnost slyšet velké množství mladých hlasů a následná zpětná vazba.

Jak se vlastně lze stát porotcem?

Řekla bych, že nejdůležitější je mít úspěšné žáky. Pak vás začnou pořadatelé soutěží do porot zvát. 

A co si mám představit pod onou zpětnou vazbou, kterou jste zmínila?

Baví mě rozhovory se soutěžícími, se žáky základních uměleckých škol a studenty konzervatoří i s jejich pedagogy. Jsou to oboustranně prospěšné debaty na konkrétní témata, z nichž si často něco přínosného odnáším. Víte, práce s mladými lidmi mě opravdu nabíjí. Baví mě jejich energie, zvídavost a někdy i naprostá přímost. Mladý člověk vám velmi rychle ukáže, jestli to, co říkáte, skutečně funguje. Porotcování je pro mě jedním ze způsobů, jak zůstat v kontaktu s děním v pěveckém vzdělávání mimo moji vlastní třídu. Proto tak ráda jezdím na Brillante do Teplic či na Karlovarského skřivánka. Pedagog by se neměl uzavřít do svého malého světa a mít pocit, že jen jeho cesta je ta správná.

S vyhledáváním a podporou mladých talentů jistě souvisí také vaše spolupráce s Akademií MenART, která podporuje mladé talenty a jejich pedagogy už na základních uměleckých školách. Co pro vás tato spolupráce znamená?

MenART vnímám jako krásnou možnost zachytit talent ve správnou chvíli už na úrovni základních uměleckých škol. Nejde o to udělat z dítěte co nejrychleji profesionálního operního pěvce. Něco takového by mohlo být i velmi nebezpečné. Naopak – jde o citlivé rozpoznávání dispozic, zdravý vývoj žáka a o to, aby mladý člověk dostal ve správnou chvíli náležitý impuls. Velmi důležitým prvkem jsou v tomto procesu pedagogové. Často stojí na úplném začátku a jejich práce může ovlivnit, jak se bude hlas dítěte dál vyvíjet. Rozhovory, konzultace a semináře s nimi mě naplňují. A jsem vděčná Daně Syrové, která mě oslovila a propojila s MenARTem, jenž spojuje obě roviny: můžete pracovat s mladým zpěvákem a zároveň mluvit s jeho učitelem. 

Na operní scény se nedostanou všichni. Dělá vám radost, když z některých vašich studentů vyrůstají další pedagogové? 

Považuji to za stejně hodnotnou cestu. Mám například výbornou studentku, která se už sama věnuje výuce sólového zpěvu a vede sbor na základní umělecké škole. Při porotcování se setkávám s jejími vlastními žáky. Věřte, že je to nádherný pocit. Najednou vidíte, že jste něco někomu předal a on to předává dál. Samozřejmě nechci, aby moje studentka učila jako moje kopie, ale pokud v její práci vidím respekt k individualitě, ke zdravému hlasovému vývoji, poctivost, technický základ a skutečný zájem o mladého člověka, činí mi to obrovskou radost. Někdy máme tendenci měřit úspěch pěveckého studenta jen tím, zda získá angažmá v divadle. Já to tak nevnímám. Vychovat kvalitního pedagoga je podle mě velmi přínosné. Možná násobně, protože jeho práce se dál předává.

Myslíte si, že dnešní mladí pěvci musejí zvládat mnohem víc než samotné zpívání?

Určitě, ale tak tomu bylo vždycky.

Tak jinak. Závidíte jim svět, do něhož vstupují?

Nezávidím. Vůbec ne. Nároky jsou dnes obrovské. Samozřejmě musejí umět výborně zpívat. Ale to už dnes ani zdaleka nestačí. Nejen že musejí být herecky přesvědčiví, pracovat s tělem, být fyzicky i psychicky odolní, starat se o hlasovou hygienu a životosprávu, zvládat cizí jazyky, trému a velký tlak, je tady kromě toho, co bývalo odjakživa, celý další svět – sociální sítě, fotografie, videa, vlastní prezentace, agentury, manažeři, castingy. Do detailu se řeší vzhled a to, jak člověk působí na jevišti. Pěvec musí být do určité míry sám sobě manažerem a měl by se zdravým způsobem „prodat“, aniž by přitom ztratil autenticitu. Mám třeba obavu z tlaku na velmi mladé pěvce, aby přijímali role, na které ještě není jejich hlas vyzrálý. Dostanou krásnou nabídku a bojí se říci ne, protože co když další již nepřijde? Jenže hlas má svůj přirozený vývoj a některé věci se nedají urychlit. Pracovní nástroj musí vydržet déle než jednu sezonu. 

Jste tedy někdy pro své studenty i manažerkou?

Do určité míry ano. Moje práce je dnes opravdu velmi komplexní. A na jejím konci je hledání možností, jak se může připravený student uplatnit. Když mohu někoho propojit, nebo pootevřít dveře, ráda to udělám. To plně platí i pro další studium, má-li o něj student zájem. Ale pozor, cílem vždy je, aby jednou dokázal otevírat dveře, které před ním stojí, sám. Tím začíná skutečná samostatnost mladého umělce. 

V poslední době jste se vrátila k divadlu a navázala jste spolupráci s Vojtěchem Franců v činohře. Když jsem vám avizoval, že i na tohle se v našem rozhovoru zeptám, cítil jsem z vaší strany upřímné potěšení.

Neskrývám ho, protože divadelní prostředí jsem nikdy nepřestala milovat. Spolupráce s Vojtěchem Franců mi umožňuje propojit několik světů, které mi jsou blízké – divadlo, herectví, hlas a pedagogiku. Když mě oslovil režisér Marián Amsler jménem Městských divadel pražských v souvislosti s inscenací Farinelli a král, šlo o opravdovou výzvu. Jak naučit herce zpívat, působit jako kontratenor a nastudovat pro představení pět árií? Bez talentu Vojtěcha Franců by to určitě nešlo. Pracujeme spolu stále a pro mě je zajímavé sledovat, jak může takový hlas fungovat v současném činoherním kontextu. Ne jako samoúčelný efekt nebo pěvecká exhibice, ale jako součást postavy a dramatického tvaru. Naši spolupráci rozvíjíme i v dalších projektech. V srpnu jsme uvedli v Kuksu představení Pod světem, v němž Vojtěch kontratenorový hlas opět využívá. Pražská premiéra se chystá na 9. října. A v listopadu zazpívá v představení Proces Pelicot v koprodukci činohry Národního divadla a Dejvického divadla.

O vaší přísnosti údajně kolují mezi studenty četné historky. Jak se ale představa přísné paní profesorky slučuje s faktem, že se vám budoucí mladí pěvci svěřují i s důležitými životními rozhodnutími?

Nebudu tvrdit, že všechny ty historky jsou úplně vymyšlené. Ano, jsem náročná. Vím, co mé studenty čeká v profesionálním světě. Přísnost ale neznamená vzbuzovat pocity strachu. Za přísností musí být především důvěra. Student musí vědět, proč po něm něco chci. Nechci ho ponižovat ani lámat. Chci, aby objevil, co skutečně dokáže. A možná nejhodnotnějším potvrzením mého přístupu je, že se na mě studenti obracejí a že se ke mně vracejí. Toho si nesmírně vážím. Ale ještě větší radost mám z toho, jak moje pěvecká třída drží pohromadě. Studenti se navzájem podporují, pomáhají si, věcně i zábavně komunikují a umějí spolu trávit čas. Konkurence si v profesním životě užijí určitě dost, nemusíme si ji ještě vyrábět uvnitř třídy. A co považuji za největší ocenění své práce? Když se jednou absolvent ocitne na křižovatce a napadne ho: Zavolám své profesorce, zajímá mě její názor. Něčemu takovému se nevyrovná žádný diplom ze soutěže.

Když se tedy dnes ohlédnete, máte pocit, že jste tam, kde jste chtěla být? 

Možná jsem tam, kde jsem ani nevěděla, že chci být. Ale každopádně mohu říct, že jsem šťastná. Jako dítě jsem si vysnila operní jeviště a jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat, že jsem zpívala, koncertovala a zažila divadelní prostředí. A život mě postupně přivedl k něčemu, co dnes považuji za svoje skutečné poslání – k práci s mladými lidmi.

Dokážete žít někdy bez hudby?

I když pedagogem člověk nepřestává být s koncem poslední vyučovací hodiny, jako většina lidí potřebuji také já jistou rovnováhu. Mám skvělé rodinné zázemí, to je pro mě velmi důležité. Vyhledávám i svět, který není jen o zpěvu, áriích, písních, studentech a soutěžích. Miluji přírodu a cestování, dokážu si nabít baterky na horách i u moře. Mám ráda otužování, saunu, procházky se psem. A tanec. Když potřebuji opravdu vypnout, dobrý tanec mi fantasticky vyčistí hlavu. A rozhodně u toho nemusí znít hudba z opery.

Tajíte to před studenty?

Ani náhodou. Myslím, že už dávno pochopili, že jejich profesorka nežije jen operou. A možná je i uklidňuje, že si občas pustím něco, u čeho se neřeší dechová opora nebo rezonance. Život se přece nemůže točit jen kolem toho, jestli vám dnes vyšlo vysoké „cé“. Někdy je docela zdravé hudbu prostě poslouchat, zatancovat si a vůbec ji nerozebírat. 

Foto: Osobní archiv Barbory Klozové Velehradské

Facebook X E-mail WhatsApp