Čtvrtstoletí mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica vedlo pořadatele letošního ročníku k zařazení hned několika výjimečných programových lahůdek. Patří mezi ně i inscenace mima Radima Vizváryho, flétnistky Jany Semerádové a režisérky Magdaleny Švecové La Rameau, jejíž premiéra se odehrála v neděli 27. září v Městském divadle v Turnově. Relativně malá scéna a nevelké hlediště se ukázaly být v tomto případě ideálním prostorem.

Dovoluje-li žánr reflexe v podstatě jakýkoli autorský přístup, kterým má býti ctěnému a laskavému čtenáři přiblížena především atmosféra dané produkce, omezím se tentokrát na vystižení ryze osobních pocitů, jež jsem v příjemném turnovském divadelním stánku prožíval. Šlo o chvíle zasahující moji maličkost tuze intenzívně a myslím, že stejně jako já se cítila většina návštěvníků, kterým se dostalo možnosti přibližně hodinu trvající představení zhlédnout. Ani na okamžik jsem se nepřistihl, že nechávám svou mysl zabývat se něčím jiným než tím, co slyším a co sleduji očima. Natolik výrazně na mě zapůsobil tvar hudebně-dramatického projektu La Rameau, jejž připravili mim Radim Vizváry a flétnistka Jana Semerádová a kterému vtiskla výslednou sevřenou podobu režisérka Magdalena Švecová. Oba protagonisty jsem charakterizoval možná až příliš stručně, dodávám tedy raději hned teď, že Radim Vizváry je rovněž ve svém oboru zkušeným a úspěšným režisérem a pedagogem a že Janu Semerádovou známe též jako skvělou dramaturgyni cyklů barokní muziky, bez nichž si dnes nelze představit pražský hudební život. A abych učinil představování interpretů úplným, připisuji ještě, že na jevišti usedli rovněž Hana Fleková (viola da gamba) a Jiří Havrlant (cembalo). 

O projektu se již předem hodně mluvilo a psalo a určitě nejpodrobněji přiblížil jeho vznik Radim Vizváry v rozhovoru na těchto stránkách. Samozřejmě, že jsem jej před cestou do Turnova četl a že jsem tedy byl připraven, čeho že se mám stát svědkem, na co se soustředit a co se snažit si vychutnat. V onom chytře vedeném interview je řečeno vše podstatné a nemám sebemenší důvod, abych Vizváryho slova nějak opisoval, vydávaje je za vlastní poznatky. Uvedu pouze, že inscenace se snaží postihnout některé aspekty života slavného francouzského hudebního skladatele, autora četných oper i komorní sbírky Pièces de clavecin en concerts, jejíž součástí je také kus zvaný La Pantomime představení otevírající. Tříčlenný hudební ansámbl na jevišti hraje od počátku s přesvědčivým nasazením a patřičnou virtuozitou, zatímco mim na ně vstupuje až poté, co se představí v dobovém kostýmu v jedné z lóží. Sled následujících obrazů vytváří poutavý a nepřetržitý dvojitý dialog – mezi hudebníky navzájem a pochopitelně i s uhrančivě působícím interpretem specifického oboru dramatického umění. Na scéně se vyjevují nelehké Rameauovy začátky, jeho nešťastná láska i touha po pevném zakotvení v neklidném světě. Alespoň tak jsem se snažil rychle se rozvíjející koláži porozumět. K pochopení některých částí mi bylo ovšem třeba začíst se během představení do tištěného programu, natolik vítězila na jevišti především obraznost, připouštějící různé výklady, třeba v oddílech vzdávajících poctu dobově slavné rodině violistů. Až potom mi mimovy náznaky začaly dávat plný smysl. A přitom byly mnohdy vtipné i samy o sobě a promyšlené do poslední maličkosti. Na pokoušení violy dlouho nezapomenu…

Umělci na pódiu návštěvníky dokázali pohladit i poškádlit současně. Spojení poučeně znějící hudby s výrazovými prostředky moderní pantomimy jsem vnímal jako velmi účelné, sledovat mima mechanicky napodobujícího své předchůdce by zřejmě bylo mnohem náročnější. Energičnost, potlačení statičnosti a schopnost plastického vystižení detailu, na níž se dnes v pantomimě sází, má přece jen přijatelnější rysy. Na rozdíl od hudby, ta své kouzlo, zvláště je-li prováděna s takovým elánem, vůbec neztratila. Prostředí turnovského divadla se ukázalo být pro diváka velmi vlídným, neboť na vystupující umělce se dívá takřka ze všech řad zblízka a dobrá je i akustika prostoru. 

Ale nezapomeňme na opery, které Rameauovi přinesly největší úspěchy a dozajista i radost. Zaznělo z nich několik úryvků, výkony pěvců kupříkladu z Platée byly nahrazeny citlivými gesty a doplněny tanečními kreacemi. Největší pozornost podle očekávání vzbudila v závěru operního bloku La Poule (Slepice), ta je ovšem z jiné suity napsané pro cembalo s doprovodem dalších nástrojů. Hned po ní předvedl úžasný a předtím rozmařilý mim kontrastní útlum v částech Sommeil (Spánek) a Réveil (Probuzení), kompozitorem předepsanou zdrženlivost i následné rozjasnění brilantně vystihli také hudebníci. Celkově se vytvořila zvláštní atmosféra, evokující přítomnost mnoha dalších osob a jevů majících vliv na Rameauovu tvorbu a na jeho život. Do popředí vystoupily obraznost jeho hudby, kladný vztah k tanci i potřeba uklidnění, potažmo autorův svérázný náhled na dobovou společnost. Výběrem a řazením jednotlivých částí mozaiky se jasně vyjevil záměr tvůrců inscenace připomenout filozofický dialog Rameauův synovec z pera o generaci mladšího Denise Diderota a ilustrovat základní postuláty střetů v něm obsažených. Domnívám se, že se jim to podařilo.

Možná, že k lepší orientaci v dění na scéně by bylo dobré nějakým vhodným způsobem uvádět názvy jednotlivých částí, nad tím autorům doporučuji se při příštích případných uvedeních zamyslet. A vzhledem ke skutečnosti, že francouzština, žel, hodně ztratila coby kdysi rozšířený světový jazyk na svém významu a frekvenci znalosti a užívání, by zřejmě stálo za to i přeložit pojmenování oddílů v doprovodné, jinak vzorně připravené programové brožuře. To jsou ale jediné mušky, které mi letěly kolem hlavy při sledování excelentního představení.

Oceňuji odvahu všech interpretů, že pro první provedení zvolili místo mimo Prahu, a smekám před pořadateli festivalu Lípa Musica, že tímto způsobem obohatili kulturně-společenský život v Turnově. Nešlo přitom o žádný pokus, ale o plnohodnotný umělecký počin, jakých se dnes mnoho nevidí. Šanci být přítomni téhle události by si teď rozhodně zasloužili i další zájemci, kteří nemohli den před státním svátkem přijet do Libereckého kraje.

Foto: Martin Špelda

Facebook X E-mail WhatsApp