V tovární hale společnosti Koenig & Bauer v Dobrušce se v sobotu 3. října uskutečnil další z koncertů 16. ročníku Festivalu F. L. Věka. Představili se na něm pianista Marek Kozák, který přednesl Koncert b moll Petra Iljiče Čajkovského, a Komorní filharmonie Pardubice pod taktovkou letošního jubilanta, svého bývalého šéfdirigenta Petra Altrichtera. V programu zazněly rovněž skladby Carla Marii von Webera a Antonína Dvořáka.

Jelikož v Dobrušce, kde žije necelých sedm tisíc obyvatel, není k dispozici sál, v němž by se daly na patřičné úrovni pořádat koncerty větších hudebních těles, museli pořadatelé festivalu před lety začít hledat prostor, který by pro akce, jimiž hodlali zpestřit programovou nabídku, vyhovoval svou velikostí a zároveň akusticky. Dlouho se zdálo, že se budou muset spokojit s místním kinem. To je sice prostředím vlídným a pro svůj primární účel špičkově vybaveným, velkým koncertům se však v jeho zdech příliš nedařilo. Naštěstí se řešení našlo – a je parádní. Rozlehlá hala firmy, která ve městě pod Orlickými horami vyrábí tiskové stroje, se ukázala být přijatelnou ve všech ohledech. Podle posudku odborníků splňuje parametry špičkových koncertních sálů, je v ní dostatek místa pro orchestr i návštěvníky a navíc se v jejím okolí najde uspokojivý počet parkovacích míst, což oceňují především posluchači, kteří se sem sjíždějí ze širokého okolí. Při minulých ročnících se tady dobře cítili hudebníci ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu i z uskupení Janoska Ensemble a na netradiční prostředí si rychle zvykli také posluchači. Průmyslová společnost Koenig & Bauer je k festivalu velmi vstřícná, před víkendovou akcí výrobní prostory náležitě vycídí a vystěhuje svá zařízení, takže stačí „pouze“ postavit jednoduché pódium, přivézt a seřadit takřka tisícovku židlí a naladit klavír Steinway & Sons, který zde na letošním koncertě sehrál podstatnou roli. 

Pohled na velký mostový jeřáb s mohutným hákem, pod nějž členové Komorní filharmonie Pardubice usedli, sice nedá zapomenout na skutečnost, že jste se ocitli v továrně, když ale zazněly úvodní tónypředehrykopeře Čarostřelec Carla Marii von Webera, vskutku zůstanete ohromeni, pokud jste zde poprvé jako autor těchto řádků, jak skvělá je zdejší akustika. Zvuk orchestru působil příjemně měkce a přitom sytě, bez jakýchkoli nežádoucích a rušivých odrazových jevů. Iluze koncertní síně, na niž jsem byl nalákán, předčila veškerá očekávání. Tohle bude zážitek, věděl jsem od první chvíle. A tak bylo snadné podlehnout charismatu Petra Altrichtera, který se při této příležitosti vrátil k tělesu, jehož byl před čtyřmi desítkami let po sedm sezon šéfdirigentem. Na svém stupínku dával najevo, že věk v jeho případě je toliko číslem, do práce se pustil s nesmírnou vitalitou provázenou důkladnou znalostí partitury a pečlivostí v každém pohybu a gestu. Altrichter se jako vždy dokázal věnovat s příslušnou pozorností hráčům všech nástrojových skupin, vedl s nimi kouzelný dialog se smyslem pro detail i úchvatnost celku, kontrola shody, dynamiky i přechodů vycházela samozřejmě jako zcela bravurní. Že hudebníci jeho styl milují, bylo patrné na jejich poctivém nasazení, ale současně i na klidu, jejž vyzařovali. Není divu, že harmonicky barevné ztvárnění autorova raně romantického obrazu vyvolalo mezi návštěvníky nadšený ohlas. Dirigent při potlesku nechal povstat hráče na lesní roh – a plným právem. Jejich mimořádně čistá intonace brala dech.

Že prvořadou je vždy láska k hudbě, netřeba zdůrazňovat. A je také jisté, že pokud se k ní přidá láska k domovině, máte vyhráno. Česká suita, op. 39 Antonína Dvořáka je skladbou ikonickou, důvěrně známou, oblíbenou a milovanou. Pokaždé nás zasáhne svou líbezností, lyrikou a geniálním vystižením něčeho, čemu se dá říkat národní charakter. Hrát se může pochopitelně všelijak, účinek na posluchačovu duši se však dostaví jen tehdy, děje-li se tak s horoucím citem. Právě tak ji dokázal vystavět Petr Altrichter. Zdánlivě lehce, leč opět s pozorným důrazem na všechny její složky, zbavenou nánosů sentimentu či nostalgie, které při jejím provedení občas hrozí. Dirigentův přístup i tentokrát pozitivně obnažil schopnosti členů orchestru, jejich smysl pro kázeň a kolektivní souhru. Ocenil jsem především dychtivé podání Sousedské jako ukázku čiré radosti ze společné hry, ale i vycizelovanost Romance, nejpřísnějším měřítkům však vyhovělo i provedení ostatních částí. 

Po přestávce přišla na řadu asi nejočekávanější položka podvečerního dobrušského programu. Setkání s Koncertem pro klavír a orchestr b moll, op. 23 Petra Iljiče Čajkovského je exkurzí do čistého hudebního romantismu v jeho vrcholné podobě a živý poslech tohoto díla může přinést extatické chvíle. A třebaže Marek Kozák není hráčem, jenž by si liboval v rozevlátých gestech, jeho interpretační suverenita permanentně vzbuzovala vzrušení, nadšení i tichý úžas. Sledovat sólistu znamenalo být svědkem pozoruhodně soustředěného výkonu, cíleně gradovaných jemných i pevných úhozů, jejichž sazbu zvládal s elegantní brilancí a s citem pro rafinované odstínění intimních pasáží kontrastujících s velkolepými plochami. Steinway se pod jeho rychlými prsty proměnil v posla krásy, touhy a naděje provázených štěstím i marností, v nástroj předávající ve více než půlhodinovém toku myšlenek a pocitů nehynoucí poselství romantického díla. Střídmost Kozákova vnějšího projevu mohla některé návštěvníky překvapit, ale jeho účinek byl evidentně i pro ně jednoznačný. Publikum se skladbou nechalo zcela pohltit. Petr Altrichter, částečně skryt za klavírem, svými razantními pokyny uděloval hlas orchestru v dostatečně srozumitelné míře, forte neohromovala mohutností, ale mnohem přesvědčivější plasticitou. Vychutnat se tak dal jak výkon sólisty, tak průzračnost zvuku doprovodného tělesa. A když nastal úplný konec, lidé v hale jako by chtěli setrvat v omámení. Až tradiční a k dirigentu Altrichterovi neodmyslitelně patřící potlesknutí a slovní vyjádření obdivu předznamenalo obrovský aplaus. Po něm Marek Kozák odměnil přítomné ještě Minutovým valčíkem Fryderyka Chopina.

Ty, kdož koncert v dobrušské fabrice nemohli navštívit, jistě potěší, že jeho druhou část natáčela Česká televize a k vidění by měl být na programu ČT art. Večer s totožnou náplní a se stejnými interprety pak připravila Komorní filharmonie Pardubice i pro své příznivce v domovském městě na pondělí 5. října a dedikovala jej Václavu Havlovi k nedožitým 90. narozeninám, ale zároveň jako poctu Petru Altrichterovi k jeho květnovým pětasedmdesátinám.

Foto: Facebook Festival F. L. Věka

Facebook X E-mail WhatsApp