Prvním zahraničním hostem nového Mezinárodního klavírního festivalu Dvůr Králové se v neděli 4. října stal letos třicetiletý Martín García García ze Španělska. Ve strhujícím dvouhodinovém recitálu, který byl jeho debutem v České republice, představil výběr ze skladeb Fryderyka Chopina a Ference Liszta a přivedl publikum do varu. On sám se přitom zřetelným projevům emocí na pódiu vůbec nebránil.  

Šlo nejen o jeho první účinkování v Česku, ale vůbec o první překročení hranic naší země. Pořadatelům královédvorského festivalu slouží ke cti, že se o něco takového zasloužili. Hankův dům, vybavený od letoška špičkovým nástrojem, se může stát místem zajímavých konfrontací představujících různorodost podob virtuózní klavírní interpretace. Ta, s níž se setkali návštěvníci na konci minulého víkendu, v sobě nesla zřetelné prvky ruské, respektive sovětské školy, o nížtřicetiletý Martín García García hovořil v nedávném rozhovoru, ale i silný emocionální náboj, typický pro hráče z Pyrenejského poloostrova. Dojmy z vystoupení sympatického pianisty ve Dvoře Králové byly velmi silné, umělec potvrdil renomé, jež si dokázal získat za poměrně krátkou dobu své koncertní činnosti, a intenzitou svého výkonu, vedoucího k bouřlivému přijetí návštěvníky, jednoznačně přesvědčil, že pořádání podobných přehlídek i mimo tradiční centra má hluboký smysl.

První polovina koncertu byla věnována Fryderyku Chopinovi. Již ve vstupní Baladě F dur, op. 38 se naplno ukázal hráčův temperament, uvádějící do pohybu celé jeho tělo. Přísná koordinace při ovládání kláves a pedálů vůbec nebyla v rozporu s posuny ramen i hlavy ani se změnami poloh na sedačce. García cíleně a komplexně zvýšil dramatičnost skladby až k extrémní výši. Jeho soustředěný ponor do hlubin sdělení vedl přitom k dalšímu jevu, jenž přítomné v sále možná zprvu zaskočil, ale záhy si na něj museli zvyknout, neboť nic jiného než akceptovat ho jim nezbylo. S překvapením zjistili, že interpret si v nejvíce exponovaných pasážích jemně, avšak slyšitelně pobrukuje. Zda si tím vědomě vypomáhá a vlastní brumlání jej motivuje, nebo jde o výraz jisté úlevy organismu z napjatého okamžiku, nemohu samozřejmě posoudit; emoční projevy se dají vykládat nejrůznějším způsobem, včetně vysvětlení, že naznačují vysoký stupeň inteligence a představivosti. Každopádně v pobrukování spatřuji Garcíův (zatím) charakteristický projev, ozvláštňující jeho suverénní zvládnutí techniky a způsob pronikání k autorově původnímu tvůrčímu záměru. Hráč totiž evidentně zůstal na pódiu v nesmírné pokoře, bez níž by jeho uchvacující virtuozita vyzněla toliko jako jednostranná.

Smyslem pro dramatičnost se vyznačovalo také jeho pojetí Scherza E dur, op. 54 a Scherza cis moll, op. 39. Naprosto rozumím Garcíovým slovům z výše zmíněného rozhovoru, že k plnému pochopení Chopina došel až po důkladném studiu jeho nelehkého osobního života. Možná i proto podává energičtěji, než je zvykem, Mazurky, op. 63. Ty atmosféru v Hankově domě vůbec neodlehčily, šlo o provedení brilantní, leč zároveň plné interpretačních otázek, sólista jako by ani nad nimi nepřestával přemýšlet. Cit, vášeň a zaujetí provázely rovněž odzbrojující pojetí Balady f moll, op. 52, po níž přišla přestávka na odpočinek.

Vrcholné chvíle večera totiž na přítomné teprve čekaly. Naplnil je program sestavený ze tří skladeb Ference Liszta. Cela v Nonnenwerthu, S. 534iii se stala jemnou ukázkou, jak je možno prostřednictvím klavíru, jeho zvukové barevnosti a hráčského mistrovství, neopomíjejícího jediný detail, vyjádřit intimní atmosféru a náladu. Projevy vnějších emocí ustoupily, García přednesl dotyčný kus tentokrát již zcela zklidněn. Ve finále svého recitálu se ovšem rychle vrátil do polohy dramatem se opájejícího virtuosa. Coby skvělý přechod mu posloužila Legenda č. 2, S. 175 „Svatý František z Pauly kráčí po vlnách“, obsahující pověstné Lisztovy požadavky na ovládání klavíristovy levé ruky. Jakýkoli obtížný kompoziční prvek ale Garcíovi nečinil problém, na čem jiném se mohl lépe projevit vliv jeho ruských školitelů, při němž zcela jistě sehrál svou roli i nekončící dril? Výkřiky obdivu z hlediště byly zcela pochopitelné.

Jakákoli předchozí „příprava“ se ale ukázala být nesrovnatelnou s tím, co španělský umělec předvedl při Sonátě h moll, S. 178, absolutním vrcholu autorovy tvorby pro klavír. Jednovětý, více než třicet minut trvající a nápady překypující kus, v němž se neustále mění polohy, kde se intimní vyznání střídají s dynamickými, krkolomnými a až brutálně obnaženými úseky, je pro svoji extrémní náročnost právem pokládán za skutečnou výzvu. Martín García García ji i ve Dvoře Králové přijal s patrným respektem, ohněm však prošel s plnou parádou. Pokud jsem někde četl o transcendentní síle, jež se objevuje při jeho vystoupení, stal jsem se svědkem oprávněnosti tohoto tvrzení. A spolu se mnou měli patrně týž dojem i ostatní lidé v sále. Po závěrečném dlouhém pianissimu zůstali předlouho, zasaženi účinkem toho, co vyslechli, v úplném tichu. Sólista se jen zvolna vracel do reality a až nadšené volání z publika ho přimělo povstat od kláves, oddychnout si a konečně se usmát.

Přídavkové lahůdky v podobě mile aktuálního Října z Ročních dob, op. 37 Petra Iljiče Čajkovského a Etincelles z Charakteristických kusů, op. 36 Moritze Moszkowského mohly zaznít až po neutuchajících ovacích a interpret si při obou kouscích vyloženě užil jejich melodickou lyričnost a ve druhém případě i vtipnou rytmickou vitalitu. Koncert jimi skončil po dvou a půl hodinách…

foto: Pavel Kohout

Facebook X E-mail WhatsApp