Mezinárodní hudební festival Talichův Beroun pokračoval koncertem v berounském Kulturním domě Plzeňka, kde 6. října vystoupili kytarista a skladatel Lukáš Sommer a uskupení Kaprálová Quartet. Program tvořila díla Luigiho Boccheriniho, Sylvie Bodorové a Lukáše Sommera. Koncertu s titulem Dámy s kytarou – Hommage à Vida předcházela tematická přednáška Davida Voduška v Malém sále KD Plzeňka.

Pocta osudovým ženám byla složena slovinské pianistce z Lublaně Vidě Talichové, rozené Prelesnik, a Vítězslavě Kaprálové. Vida, která studovala na Pražské konzervatoři u profesora Josefa Jiránka, se setkala s Václavem Talichem doma v Lublani. Talich tam byl tehdy dirigentem Slovinské filharmonie a orchestru Slovinské opery. Vzali se tam a osud je pak zavedl do Čech. Než se tak stalo, zemřel Vidin otec a v potřebných záležitostech ho zastoupil manžel její mladší sestry Minky Božidar Vodušek. Jeho pravnuk David Vodušek, významný slovinský neurolog, vyprávěl o životě svých slovinských příbuzných na základě deníku svého praděda a rodinná data doplnil přírodními reáliemi místa, kde Talich se svou Vidou žil a kam se stále vraceli. Přednáška byla intimním a poutavým rozšířením studie v programové knížce festivalu, kterou napsala slovinská hudební publicistka, pravnučka Minky Prelesnik, paní Barbara Jarc. Slova pana Davida Voduška tlumočila paní Lenka Kuhar Daňhelová ze sdružení Básníci Stranou. Koncert se konal pod záštitou Velvyslanectví republiky Slovinsko v Praze, které na koncertě reprezentovali Metka Urbas a Timotei Jud.

Koncert s titulem Dámy s kytarou – Hommage à Vida zahájili Lukáš Sommer a Kaprálová Quartet Kvintetem pro kytaru a smyčcové kvarteto D dur, G. 488 Luigiho Boccheriniho. Dílu slunného klasicismu vtisklo kvarteto nevšední lyriku hned v první větě hrané s dusítky (con sordino), kytarový part byl tak v souborové hře dynamicky hezky zvýhodněn. V následujícím Pastorale ozdobili provedení imitací ptačího švitoření a akcenty. V nápadném zvolnění v Grave, kdy kvarteto zvolilo váhané nasazení, bylo už možné očekávat závěrečné fandango, jak také zní vedlejší název skladby. Grave uzavřelo působivé extempore Sommerovy kytary a začala zábava. Violoncellistka Simona Hečová, jejíž melodie v úvodu kvintetu nadchla, přidala glissanda jako přitažlivý výrazový prvek a „chopila“ se kastanět. Sommer přidal k výraznému rytmu poklepy na kytarovou desku. 

V programu pak následoval Smyčcový kvartet č. 4 „Shofarot“ od Sylvie Bodorové, do něhož soudobá autorka přenesla prvky židovské liturgie. Tři věty skladby imitují varianty zvuku rituálního dechového hudebního nástroje šofaru prostřednictvím smyčcových strunných nástrojů. Skladba vznikla v roce 2000 pro londýnské provedení. Nápodoby byly v mnoha okamžicích zřetelně tlumočeny jednotlivými nástroji. Simona Hečová a violistka Eva Krestová realisticky ztvárnily úvodní signál rohu šofar. Bodorová pak předepsala imitaci svolávacího bubnování poklepáváním prsty na ozvučné desky nástrojů. Mezi výrazové prostředky patřilo i glissando a vedle charakterizujících momentů zněla podivuhodně vlídně romanticky znějící sazba smyčcového kvarteta, nejen ve druhé části Teki’ah. Tam kvarteto pulzovalo provzdušněnou lidovou melodikou. Vnitřní napětí spolehlivě zobrazil flažolet primu Veroniky Panochové a její rytmizovaná melodie, která pak putovala do partu ostatních nástrojů kvarteta. Závěr věty vyvedlo kvarteto do sdílného jasu. V tempově spěšné závěrečné větě Ševarim vytvořilo kvarteto burcující výraz s ostinátním důrazem na první dobu. Rytmiku ozvláštnil zvonivý, vysoký a jednotvárný tón, který se náhle ztratil. Kaprálová Quartet zahrál závěr v náhlém zrychlení, které jako by se zaleklo probuzené energie a zvolnilo do klidného závěru. 

Ústřední kompozicí programu byla skladba pro kytaru a smyčcové kvarteto Hommage à Vida od Lukáše Sommera. Autor ji psal na objednávku festivalu Talichův Beroun a předlohou mu byl životní příběh dirigenta Václava Talicha a jeho ženy Vidy. Programová brožura uvádí, že jde „příběh lásky, oddanosti, oběti i zklamání ženy, která dobrovolně profesně zůstala ve stínu svého muže, ale také příběh zlomeného srdce a odpuštění“. Sommer studoval hru na kytaru na konzervatoři v Českých Budějovicích, skladbu na Pražské konzervatoři u profesora Věroslava Neumanna a na Akademii múzických umění u profesora Ivana Kurze. Jako komponista má za sebou úctyhodnou řadu opusů včetně opery Ela, Hela a Stop na text divadelní hry Václava Havla. Jeho seznam oficiálně vydaných nebo nahraných skladeb čítá na čtyřicet titulů.

Podle svého dobrozdání hraje Lukáš Sommer se specifickou kytarovou technikou, která vychází částečně ze školy klasické kytary a částečně z filozofie jógy a meditace. Tak jsme zažili i jeho provedení autorské kompozice s programem. V rozhovoru před provedením své skladby o pěti částech zmínil, že nerad uvádí popis svých prací, nicméně připustil, že ve třetí větě – nese název Apel – zjevuje portrét dvou mužů – Talicha a Martinů. V kompozičním kusu se tedy dotýká i druhé zmíněné femme fatale – Vítězslavy Kaprálové, múzy Bohuslava Martinů.

Prolog, úvodní část skladby, má zjevný charakter introdukce. Je nápadný kytarovým preludiem, které Sommer v úvodu skladby suverénně nasadil, rytmem a působivým závěrečným úderem do kytarové desky. Canzonetu, druhou větu, hrál s půvabnou melodií v horní poloze za atraktivního pizzicata violoncella. V další části obdařil soubor větu vzrušujícím během krátkých not a uvolněným dozníváním. Programně traktovanou třetí větou provedl soubor v mnoha proměnách. Do zhutnělé smyčcové pasáže vstoupil Sommer ukázkovým sólem romantické nálady. Druhé housle v kvartetu hostující Daniely Oerterové uvedly svůdný motiv, který dále přebíraly další nástroje. Sommer střídal akordickou hru s melodickými úseky, měnil polohy a interpretaci obdařil posouváním „kapodastru“ levé dlaně od hlavice ke kobylce za současného švitořivého probírání strun prsty pravé ruky. Monolog následující věty ozdobil autor pizzicaty, kytarovou exhibicí a dělenou instrumentací. Harmonicky sdílná a jasná Hommage à Vida neprovokuje a nedráždí expresí postmoderní doby. Je to důstojný a sympatický hold jmenovaným osudovým ženám a jejich mužům s příslibem žádané repertoárové skladby. 

Závěrečnou skladbou programu, která naplnila druhou část večera, byl Smyčcový kvartet č. 5, H 268 Bohuslava Martinů, dokončený v dubnu roku 1938 a odevzdaný veřejnosti krátce před skonem skladatele roku 1959. Kaprálová Quartet hrál Martinů s energií, mnohdy razantně až dravě, v pomalých větách s citem a výrazem. V Adagiu temné měsíční povahy s provokativním pizzicatem hrála Eva Krestová dojemně bludnou melodii. Expresivní sazbu hrálo kvarteto v úzkostném výrazu a neklidu, který nechalo v závěru věty vyprchávat. V rychlém Allegru znělo něco vzdorovitosti, do níž se poznenáhlu vetřelo pizzicato, které se do svého výmluvného sóla líhlo v pletivu hlasů. Rozdělený proud hudby pak soubor dokončil tvrdošíjně a v tempu. V závěrečném Lentu obdařil soubor hudbu trudnou smířlivostí a přerušovaným allegrovým finale, v závěru rezolutním.

Tajemný doklad intimního vztahu Martinů a Kaprálové ve Smyčcovém kvartetu č. 5 od Bohuslava Martinů rozjasnil přídavek. Kaprálová Quartet něžně hrál Barkarolu d moll Josefa Suka, kterou autor napsal v roce 1888, když mu bylo čtrnáct let a upravil ji ve svých devětačtyřiceti letech. Koncert s titulem Dámy s kytarou – Hommage à Vida byl dalším úspěšným a plně navštíveným večerem 44. ročníku festivalu Talichův Beroun.

Foto: Tereza Větrovec

Facebook X E-mail WhatsApp