Různé podoby skladatele Viktora Kalabise reflektoval koncert na zámku v Dobrohoři 10. října – nabídl útulnou atmosféru domácího salónu a nevšední hudební zážitek. Houslistka Anna Sommerová a tenorista Ondřej Holub za doprovodu klavíristy Jana Duška s profesionální jistotou a přitažlivým entuziasmem provedli posluchače náročnými skladbami autora, který je neodmyslitelně spjat s jindřichohradeckým krajem. Večer skýtal také milé překvapení. Majitel zámku se vyznal z hlubokého obdivu k dílu Viktora Kalabise; v sezóně to byl již druhý koncert s tímto tématem, který sám inicioval a také uvedl.

Možná by se mohly některé známé hudební festivaly chytit za nos. Ve Starém Městě pod Landštejnem po celý rok probíhá čilá koncertní činnost na vysoké úrovni a, co je hlavní, s velmi promyšlenou dramaturgií. Uměnímilovní majitelé zámečku Dobrohoř, jehož jméno v němčině zní stejně zvukomalebně Ebergersch, vlastní stavbu od roku 2013 a podařilo se jim opravit a zpřístupnit již velkou část objektu. Původně pivovar přestavěný v polovině 19. století na zámecké sídlo v klasicistním slohu má dnes skvělou strategickou polohu. Přímo na hranici Čech, Moravy a Rakouska nabízí možnost stát se otevřeným kulturním centrem a místem setkávání. A přesně v tomto duchu se nese intence manželů Mužákových, kteří pečují nejen o to, aby stavba prošla náležitou, citlivou rekonstrukcí, ale záleží jim na tom, aby jejich zámek byl živým kulturním místem. Naplňují jej současným výtvarným a hudebním uměním. 

V otevřeném prostoru se můžete svobodně pohybovat a odhalovat jednotlivé místnosti a zákoutí, ve kterých kurátorský tým Artikulum umisťuje s pečlivou logikou, která na vás zároveň působí příjemnou nahodilou lehkostí, výtvarná a sochařská díla současných mladých či renomovaných umělců. Od května pak jako pomyslný souběžný proud k výtvarnu začíná na zámku pravidelná koncertní činnost, která uvádí až třiadvacet koncertů převážně soudobé hudby, ale i jazzu, alternativních projektů či performancí, jejichž interprety jsou vynikající osobnosti české i zahraniční scény. (Podrobněji o celé sezóně ZDE.)

Tématem koncertu k poctě Viktora Kalabise byl lidský hlas. Vyslechli jsme hned tři písňové cykly. Tenorista Ondřej Holub uvedl Kalabisův raný písňový cyklus na lidovou poezii Ptačí svatby z roku 1949 a velmi zajímavě jej postavil do souvislosti s Novým špalíčkem pro zpěv a klavír Bohuslava Martinů. Obě díla, která od sebe dělí jen sedm let, zpracovávají náměty lidové poezie. Martinů se v těžké válečné době obrací z velké dálky – dílo psal v New Yorku – zpět do rodné země a zhudebňuje nádhernou, čistou lidovou poezii svým charakteristickým způsobem, kdy vzniká nová lidová píseň s výsostnými znaky skladatelského umu zralého mistra. Dílo v USA premiérovali Jarmila Novotná s Janem Masarykem, kterému je cyklus písní věnován. Zdravý, znělý a čistý hlasový projev Ondřeje Holuba nechal vyznít stylizace moravských lidových prvků nenásilně, zároveň však s patřičnou energičností (Touha, Vysoká veža) nebo s niterným hlasovým prožitkem (Smutný milý). Spolu s klavíristou Janem Duškem tvořili jedno tělo. Oceňovala jsem skvělé, společné frázování, žádná okázalá gesta, vše se odehrávalo v hudbě. 

Hudba Bohuslava Martinů byla Kalabisovi celoživotní inspirací. Když po válce svitla naděje, že by se mohl Martinů vrátit do Československa a pedagogicky zde působit, byl mladý Kalabis rozhodnut stát se jeho žákem. Nestalo se tak, ale právě Kalabisovo rané dílko cyklus písní pro tenor a klavír Ptačí svatby dokládá martinůovskou inspiraci v přístupu k tématu zhudebnění lidové poezie. Láska v ptačí říši, touha, hravost i žal nad ztrátou vystižené na ploše osmi písní hudebním jazykem, jehož melodika vychází z deklamace a nese již znaky pozdějších Kalabisových charakteristických výrazových prostředků – proměnlivost a živelnost rytmu a metra. Ondřej Holub, který má dílo již několik let na repertoáru, jej přednesl s nadhledem a láskou. Hlubokou emocionalitu, pro Kalabise typicky vyjádřenou zvláštními záhyby melodické linky, dokázal Holub vyjádřit čistým, vroucím přednesem, kdy prožitek umocňovala perfektní deklamace textu. Opět, jako u Martinů by to nebylo možné bez velmi podporujícího, senzitivního a vpravdě partnerského klavírního umění Jana Duška. Ten je sám skladatelem, a proto je jeho vhled do vnitřní stavby uváděných skladeb naprosto neocenitelný.

Bylo to možné sledovat především v dalších dvou rozsáhlejších dílech večera, a sice v Sonátě pro housle a klavír Leoše Janáčka a Sonátě pro housle a klavír, op. 58 Viktora Kalabise. Přednesla je houslistka Anna Sommerová, a posluchači tak dostali možnost vychutnat obě vrcholná díla zralých skladatelů na jednom koncertě. Zatímco Janáčkova houslová sonáta je velmi známá, technicky a interpretačně náročnou Kalabisovu sonátu jen tak neuslyšíte. Anna Sommerová ji nastudovala speciálně pro tento koncert. A že není v uvádění soudobé hudby žádným nováčkem, bylo znát od prvních tónů. Kultivovaný houslový projev, technická zdatnost, příjemná intonační jistota, logická práce s dynamickými odstíny při stavbě jednotlivých úseků skladby a výborná souhra houslí s klavírem ve složitějších polyrytmických pásmech a virtuózních pasážích třetí věty, to jsou kvality houslistky, která se systematicky věnuje uvádění skladeb současných autorů. 

Sonáta pro housle a klavír Leoše Janáčka byla dramaturgicky vhodnou volbou. Hudební jazyk Leoše Janáčka měl velký vliv na Kalabisovu tvorbu. Úspornost a výstižnost hudebních myšlenek nebo rychlé kontrastní řazení hudebních ploch charakteristické přerývavostí, vypjatostí a neklidem hudebního proudu jsou určující součástí Kalabisova vyjadřování. Zatímco Anna Sommerová s Janem Duškem vystavěli Kalabisovu Sonátu s velkým nasazením a pečlivostí, v Janáčkovi jako by jim na některých místech chyběla větší vášnivá „vykolejenost“ někdy hraničící s exaltovaností a klid v načasování některých témat, která se musí hudbou říci, a ne zahrát (sčasovka v závěrečné větě). Takový soud ovšem vychází i z předpokladu, že znalý posluchač přistupuje ke zřídka hrané sonátě Kalabise s menším předsudkem než k notoricky známé sonátě Janáčkově. 

Vrcholem koncertu však bylo uvedení Kalabisových Pěti romantických písní o lásce, op. 38 na texty Reinera Marii Rilkeho. Dílo, které vzniklo v roce 1974 v Jindřichově Hradci, nese všechny znaky autorovy typické hudební řeči. Uvolněná tonalita, komplikované vícezvuky, volná práce s dvanácti tóny, polyrytmika, bitonalita. To vše skladatel používá ve službě emocionálnímu nebo hluboce lidskému sdělení. Sdělnost je pro něj vždy prioritou. Nádherné texty Rilkeho básní oděné do neklidného a zjitřeného Kalabisova hudebního jazyka zazněly v podání Ondřeje Holuba, jako by byly napsány pro něj. Obdivovala jsem jeho bezvadnou hlasovou a intonační jistotu – absolutní sluch je jeho osobitou devízou – v částech, kdy se hlasová linie zcela tonálně osamostatňuje a spolu s klavírem tvoří dvě nezávislá tonální pásma. Jeho hlas znělý v hloubkách, vyrovnaný ve středech a kovově barevný ve výškách umí pracovat s jemnými dynamickými odstíny, což šlechtí každého komorního pěvce. Ocenila jsem maximální srozumitelnost zpívaného textu a opět si užila perfektní provázanost s klavírním partem. Jan Dušek zde byl nejen skvělým, plnohodnotným partnerem, ale i zásadním inspiračním lídrem.

Večer na zámku v Dobrohoři věnovaný dílu Viktora Kalabise tak naskytl mnohé nezapomenutelné zážitky hudební, výtvarné i lidské. Je to kulturně pulzující místo, které má význam navštívit. A rozhodně se budete chtít vracet!

Foto: Jan Mužák

Facebook X E-mail WhatsApp