Vodňanské hudební dny stejně jako při jejich loňském prvním ročníku zahájil fenomenální sólista Milan Al-Ashhab, který ve Dvořákově houslovém koncertu dojal křehkou vroucností a zjitřil emoce posluchačů nejen svým technickým mistrovstvím, ale především nádherným zpěvem houslí. Excelentně doprovázen dirigentem Robertem Kružíkem a zkušeným tělesem Czech Virtuosi vtiskl zahajovacímu koncertu konanému 25. září pečeť jedinečného a nezapomenutelného hudebního zážitku, který posluchačům vlil novou krev do žil.

Vodňanské hudební dny pečují o odkaz vynikajícího českého houslisty Váši Příhody a přinášejí do tohoto jihočeského městečka s bohatou kulturní minulostí ty nejlepší podněty z českého houslového světa. Skvělým dramaturgickým nápadem paní Pavly Žílové, ředitelky Institutu Váši Příhody, je spolupráce s jedním z nejvýraznějších mladých českých houslistů poslední doby Milanem Al-Ashhabem. Poté, co zde Al-Ashhab na loňském zahajovacím ročníku s bravurou premiéroval nalezený a pro orchestr nově instrumentovaný houslový koncert samotného Váši Příhody (reflexe ZDE), vrátil se letos s neméně technicky náročným dílem, které má navíc obrovskou emocionální a duchovní hloubku – s houslovým koncertem Antonína Dvořáka. 

První polovina koncertu, který se konal v sále Městského kulturního střediska Vodňany 25. září, byla věnována Wolfgangu Amadeu Mozartovi, u kterého si letos připomínáme dvojité výročí – narození i úmrtí. Renomovaný orchestr Czech Virtuosi, jehož doménou je právě Mozartova tvorba, si vybral Symfonii č. 29 A dur. Celkově tradičnější, romantické pojetí zvuku nevadilo, pod taktovkou vynikajícího Roberta Kružíka zněl orchestr měkce, intonačně jistě a kompaktně. Bylo znát, že tento repertoár má těleso složené z předních hráčů Janáčkovy opery a Filharmonie Brno doslova pod kůží. Samozřejmostí byly sehrané fráze prvních a druhých houslí, stejně jako figurace středních hlasů a basů. To vše vhodně s kulatým tónem doplňovaly dechové nástroje, které na dynamických vrcholech dávaly zvuku orchestru potřebnou šíři nebo v sólech hoboje, flétny a lesních rohů naopak specifickou barvu. Je třeba říci, že sály kulturních středisek nejsou vstřícným hudebním prostředím, chybí tu jakýkoliv přirozený dozvuk, který se musí často nahrazovat dozvukem umělým. I Czech Virtuosi se v první a druhé větě symfonie zvukově hledali, obě působily opatrně a dynamicky a výrazově trochu mdle, protože forte znělo do sálu jakoby pod dekou a mezi krajními dynamikami byl malý rozdíl. Jiskřivost, perlivost a zvukově napruženou energii tolik typickou pro Mozarta jsme tak slyšeli až ve čtvrté větě, ve které orchestr nabyl zvukové jistoty a běžel s jistotou jako skvěle seřízený stroj. 

Po přestávce jsme již všichni nedočkavě očekávali mladého houslového virtuóza, který dosud sbíral nejvyšší ocenění na prestižích světových soutěžích a doma je čerstvým držitelem Ceny Jiřího Bělohlávka, kterou udílí Česká filharmonie mladým hudebním talentům. Skromný, neokázalý, křehký, ale plný silné energie, pravdivosti, maximálního osobního nasazení a v neposlední řadě plný vnitřního úsměvu – možná tak by se velmi nedokonale slovy dal vystihnout osobní a houslový projev Milana Al-Ashhaba, jehož umění jsme mohli obdivovat v druhé půli večera.

Divokou virtuózní skladbu Djinnia skladatele a klavíristy Adama Skoumala premiéroval v roce 2008 Shlomo Mintz, který ji provedl společně s autorem u klavíru. Ve Vodňanech jsme měli možnost slyšet skladbu v úpravě pro housle a komorní orchestr. Efektní, posluchačsky vděčné dílo se klene jako jeden dlouhý improvizační oblouk, z jehož proudu se vynořují exotická témata, aby se vzápětí rozpouštěla do dalších improvizačních ploch. Důležité jsou barvy a témbry, například v úvodu nevšední kombinace dvou trubek a tuby s dusítkem nebo vstupy melodických bicích nástrojů. Milan Al-Ashhab dílo velmi dobře zná – spolu s Adamem Skoumalem intenzivně spolupracují od roku 2014 – a je jeho skvělým interpretem. Jako by si užíval všechny obtížné technické pasáže, a to dokonalým tónem, jenž nikdy nesklouzává k líbivosti, spíše tíhne k lehké hravosti, která skladbě moc sluší. Složitou a rytmicky velmi rozmanitou strukturu kompozice bravurně řídil zkušený Robert Kružík s obrovskou přesností a srozumitelností gest, která v sobě mají ladnost a nadhled, a orchestr tak odehrál náročný doprovod s velkým soustředěním a zároveň jistotou. 

Večer završilo uvedení Houslového koncertu a moll Antonína Dvořáka. Dnes jedno z vrcholných děl světové houslové literatury prošlo mnohými změnami od své první verze z roku 1879 do premiéry, kterou v roce 1883 provedl v pražském Rudolfinu mladý František Ondříček. V prvních dvou větách využívá Dvořák maximální zpěvnosti houslí oproti symfonicky plnému zvuku orchestru. Toto pojetí naplnil Milan Al-Ashhab v nejvyšší míře. Na své vzácné italské housle od Domenica Busana nehrál, ale zpíval a vyklenul obdivuhodný energický oblouk v nekonečných proměnách naléhavého hlavního tématu první věty, aby pak svůj zpěv zvnitřnil a nechal nahlédnout do křehké duše v překrásném meditativním tématu věty druhé. Czech Virtuosi se rádi nechali inspirovat. První hoboj v lehounkém pianu připravil přechod na druhou větu, aby mohl sólista začít v jemné dynamice, měkké lesní rohy v čistých souzvucích a jednotlivých sólech citlivě doplňovaly sólové housle. Kouzelné místo předvedly smyčce na konci druhé věty, kdy bez vibrata sul tasto vytořily tak jemný akordický podklad, že Milan Al-Ashhab mohl téma zahrát v pianissimu, které jsme poslouchali se zatajeným dechem. Energické synkopické téma třetí věty odstartovalo jiskrnou ukázku sólistovy virtuozity. Technicky nejobtížnější pasáže v sólových houslích, kdy Al-Ashhab z nasazeného svižného tempa neuhnul, ale naopak dokázal ošetřit doslova každou notu, jako by chtěl být součástí motoriky orchestru, vyznívaly až opojně virtuózně a zároveň bez pocitu vnějškového efektu. Jsou to další z charakteristik tohoto vzácného mladého houslisty, neuvěřitelná poctivost přemýšlení o frázích, která se projevuje nejen v sólových místech, ale zvláště tam, kde se sólové housle stávají jedním z hlasů přediva orchestrálního organismu, a pak je to především pokora, kdy vrcholná technika plně slouží dílu samotnému. Milan Al-Ashhab disponuje všemi kvalitami špičkového hráče světové úrovně. Navíc dokáže rozpustit vlastní ego a do té míry naplnit skladatelovu intenci, že máte pocit, že neslyšíte jen skvělou interpretaci, ale samotného Dvořáka, který zpívá své dílo. To je jedinečná vlastnost, která posunuje umění interpretace na nejvyšší úroveň. 

Zásadní podíl na živém, pevném projevu orchestru ve Dvořákovi měl bezpochyby vynikající dirigent Robert Kružík. Jeho výborná dirigentská technika vychází z těla, které vnitřně tančí, aniž bychom to postřehli, a jeho gesta dýchají jako by spontánně právě teď tvořila hudební proud, který vzniká. Kružíkův suverénní muzikantský nadhled se tu potkával se sólistovým, a tvořili tak silný inspirační tandem. Dvořákův houslový koncert oplýval v jejich podání hloubkou, silou a vroucností, kterou publikum bezprostředně vnímalo a ocenilo dlouhým srdečným a nadšeným aplausem ve stoje. 

Slova jsou však velmi slabá, aby zachytila výjimečnost nové houslové osobnosti Milana Al-Ashhaba ve všech jejích podobách. Proto doporučuji jít na jeho nejbližší koncert. Máte štěstí, že ve Vodňanech hraje ještě jednou, a sice 8. října na závěrečném recitálu spolu s klavíristou Adamem Skoumalem.

Foto: Petr Houdek

Facebook X E-mail WhatsApp