KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Káťa ve vitríně. Brno vstalo hned se spadnutím opony english

„Corinne Winters pláče hlasem zralejší ženy, než jaký by člověk v tak drobném těle čekal, a v sále z toho přeběhne mráz po zádech.“

„Slovům, která Boris pod bílou maskou proklamuje, je obtížné věřit.“

„Se spadnutím opony už v Janáčkově divadle stáli první diváci.“

V pátek 13. listopadu přijela do Janáčkova divadla Bavorská státní opera s Káťou Kabanovou Krzysztofa Warlikowského. Inscenace měla premiéru 17. března 2025 v Mnichově, na festivalu Janáček Brno ji dirigoval Robert Jindra. Brno letos už jednu Káťu vidělo – tu svou, Carsenovu, tichou, intimní, postavenou na vodě. Tahle je vytažená do krajnosti, od absurdity až ke grotesce, a člověk v ní sedí jako v cizí ložnici, ze které se nedá slušně odejít. Detailů je na jevišti tolik, že by na to člověk chtěl jít znova, hned, aby jich pobral co nejvíc.

Jukebox, hrací automat, tango, které tu bude večer pořád někde poblíž. Kamera zabírá Káťu zpod jukeboxu, na zadní stěně je její obličej ve velkém z podhledu. Corinne Winters v předehře stihne být veselá, skákat, tančit, být vyděšená i smutná. Sál vytuší dřív, než zazní jediná árie, že tahle Káťa není žena, která se teprve zlomí. Je zlomená už v tanci a přitom se pořád směje.

Scéna Małgorzaty Szczęśniak tohle však unese. Dřevo, po bocích výlohy s figurínami, v pravém rohu dveře a nad nimi neonový nápis „toilet“ sladěný se zeleným akváriem na levé straně jeviště. Velké ploše Janáčkova divadla to sluší, skoro až nečekaně. Kostýmy i celá estetika evokují přelom šedesátých a sedmdesátých let a barvy jsou velmi expresivní. Káťa začíná v magentě a často stojí právě u zeleného neonu a akvária. Magenta a ta zeleň jdou ostře proti sobě. Boris Pavla Černocha je celý žlutý. Floutek, a v tom žlutém taky zoufalec, kolem kterého se točí ženy. Hlas má znělý, češtinu obdivuhodně jistou. Scénografie je výrazně postavená na videu Kamila Polaka a na světle Felice Ross a má to na celou inscenaci zásadní vliv. Občas se na plátno dostane i kus zpívaného textu, jako by sál potřeboval číst to, co už slyší.

U „Proč lidé nelétají?“ vyjede zezadu kostka. Nejdřív je na ní promítnutý Kátin obličej, pak bílé světlo, a prostředí baru se na chvíli stáhne. Najednou je scéna velmi intimní. U „Jakoby mi ďábel našeptával“ klečí Káťa na kraji pódia, světlo jde zespodu a sahá až pod kůži. Winters je drobné postavy. Její hlas ale patří ženě o hodně starší, plnější, která už ví, co ji čeká. Když pláče, běhá mráz po zádech. V tom je celé pnutí její Káti. Vidíte děvče a slyšíte osud.

Po chvíli se z kostky stane byt, obývák s obřími okny a s průhledem na dlouhý bar, kde se Tichon nalévá. Loučení s Tichonem je intimita sama, do které hlediště vpadlo. Káťa je v negližé. U „Kdybys zůstal doma, nebo mne vzal s sebou“ sahá po všem, čím manžela může udržet. Svádí ho, pláče, u „Pro pokoj mojí duše, prokaž mi tu milost“ mu leží v klíně a na konci prosby mu skočí do náruče. Je to něžné i zoufalé a člověk se za ten pohled skoro stydí. Ya-Chung Huang hraje Tichona jako dokonalého mamánka a hraje ho dobře, bez potřeby ho ještě zmenšovat. Když na příkaz Kabanichy odříkává, co Káťa musí, až odjede, sledujeme ji, jak se třese, jako by jí začínala panická ataka. Za okny mezitím ženy v baru pijí, barmanka utírá pult. Hlediště je u toho soukromého rozpadu přímo uvnitř kostky a bar za okny jde dál, jako by se nic nedělo.

Když Káťa osamí s Varvarou, přijde scéna neuvěřitelně civilní a současná. Jsou to dvě ženy, skoro jako kamarádky v dnešní době. V té obyčejnosti je víc bolesti než v tanci na začátku. Ena Pongrac má hlas pevný a znělý, když zpívá „Je mi jí líto“ i později, ve chvíli, kdy je v baru samá rozkoš. Po jejím odchodu byt zmodrá a divákům je v tom světle s Káťou doopravdy úzko.

Káťa neví, jestli za Borisem půjde. V baru jsou spolu Kabanicha a Dikoj Dmitryho Cheblykova. Káťa odejde a oni se přesunou do bytu. Kabanicha zapne televizi, byt potemní a do tmy svítí erotický film. U toho filmu spolu souloží. Absurdní je, jak je to obyčejné. Groteskní je, že se od toho nedá odvrátit oči. V tom rozpětí, od absurdity až místy ke grotesce, je celý večer. A pořád je to neuvěřitelně intimní. Člověk tyhle lidi zná. Jen je nechce vidět takhle zblízka, a inscenace mu nedá jinou možnost.

V noci bar vyjede dopředu. Pongrac a Eirik Grøtvedt jako Kudrjáš zpívají svá sóla u mikrofonu, za nimi se tančí tango a Janáčkův lidový rytmus v tom tangu drží krásně. Pongrac jako Varvara je rozkošná. Cesta k Volze vede u obou dvojic na záchod. Je doslovná, tělesná, bez omluvy.

U „Všecko domů, domů“ jsou Pongrac s Grøtvedtem malební a zároveň tak procítění, že z toho znovu mrazí. A sál to řekl nahlas. Potlesk pro Varvaru a Kudrjáše při děkovačce dohnal ten, který patřil Kátě s Borisem. V Janáčkově divadle to nebyla zdvořilost k vedlejším rolím. Bylo to uznání, že tahle dvojice nesla kus večera, možná ten, ve kterém se ještě dalo dýchat.

U „Chceš sebe zahubit, nás zahubit?“ sedí Káťa s Borisem u pultu a za nimi se třese barmanka. Slyší je a trpí s nimi, jako by ta slova patřila i jí. Po polibku odejde. Zmizí svědek a zůstane vina. Winters pak zpívá za dveřmi záchodu a hlas unese celé divadlo i přes ty dveře. Černoch, který jinak zní plně a jistě, je v tu chvíli vedle ní menší. Ona je větší než místnost.

Když vyjde, orchestr udělá to nejsilnější, co večer předvedl. Robert Jindra a Bavorský státní orchestr tu stud nepodbarví, vezmou ho na sebe. Hudba jede do těla stejně tvrdě jako obraz. Boris zůstane ve dveřích v bílé masce a do konce opery ji nesundá. Káťa vybíhá ze záchodu, vysvlékne se, leží, přijde dav a ona studem uteče do vitríny na kraji jeviště, z části hlediště skoro neviditelné. Kamera ji položí na celou zadní stěnu. Nejprivátnější hanba je najednou největší obraz v domě. V záběru stojí nehnutý Boris a za ním Káťa, která nenápadně krade figuríně šaty a na sklo píše anglicky „help“. Někteří diváci ji na jevišti nevidí. Vitrína je úplně na pravém kraji. Skrz kameru ji ale vidí všichni, přes celou zadní stěnu, a od toho obrazu se těžko odvracejí oči.

Na scénu se pak vrátí už oblečená, rozložená, skoro nemůže chodit. Přiznání zpívá do kamery, občas přímo, občas z boku, a obličej jede po zadní stěně celou dobu. Jakmile domluví, dav odejde. Winters tu není sólistka, která umí výraz. Je žena, které vidíte v tváři každý tik, a herectví je tak procítěné, že se na ni těžko dívá zpříma.

Poslední setkání přiveze přes scénu louku pampelišek. Boris pod maskou zpívá „Ó, kdyby věděli, jak těžko se loučím“. Věta je velká. Masku má pořád, tělo stojí, žlutá na něm zbyla jako barva, ne jako cit. Obraz je najednou něžný, skoro letní, a ta proklamovaná slova bolí o to víc, že se jim těžko věří. Pak si Káťa jen lehne na kraj jeviště. Přes celou scénu jde voda. Divák se dívá ze dna na hladinu, utopená leží nad ním a lidé nahoře se jen koukají dolů. Hlediště je na chvíli v řece s ní. Ti na břehu jsou už zase společnost, která se dívá.

Violeta Urmana zazpívá „Děkuji vám, dobří lidé, za úslužnost“ chladně, jak tu větu Kabanicha mívá a jak ji Brno zná. Přes Káťu ale jde její obličej v bolestném výkřiku, jako by Kabaniše došlo, že odsouzení padá i na ni. Ve zvuku zůstane led. V obraze ne. V tom rozestupu je závěr silnější než v čistém chladu, na který jsou milovníci Janáčka zvyklí. Čeština Urmany má mezery. Hlas ne. Je plný, silný, a ve výrazu je to Kabanicha, jak má být, bez potřeby ji ještě přimalovat.

Detailů je v inscenaci tolik, že Janáček nejde do popředí silou, kterou partitura umí. Oko má navrch. Jednou orchestr vyhraje, když Káťa vyjde ze záchodu a stud dostane zvuk. V celku večera vyhraje jeviště. Carsenova brněnská Káťa je minimalistická, velmi intimní a má v sobě klid hladiny. Warlikowského Káťa je jiný příběh. Přeplněný, doslovný, vytažený od absurdity ke grotesce. Odehrává se v ložnici, u televize a v baru zároveň a je současný tak, že ho cítíte každou buňkou svého těla.

Obě inscenace Janáčka unesou. Brno, které tu svou zná, uneslo i tuhle. Nepotřebovalo si na ni zvyknout. První diváci stáli, sotva spadla opona. Vzali inscenaci, ze které se neodchází lehce, protože v ní člověk byl moc blízko a moc dlouho, a přesto z ní nechtěl ven dřív, než voda zakryje scénu.

Foto: Marek Olbrzymek

Karolína Štorková

Kulturní manažerka a ředitelka Brno Contemporary Orchestra

Kultura je pro ni životní esence a sama o sobě ráda říká, že bez kultury nežije. Absolvovala management v kultuře na Masarykově univerzitě, pracovala pro operu Národního divadla Brno a dnes stojí v čele Brno Contemporary Orchestra. Dlouhodobě se věnuje komunikaci, marketingu a fundraisingu v kulturním sektoru. Nejblíž má k opeře a soudobé hudbě a z autorů nejvíc miluje Leoše Janáčka a Benjamina Brittena.



Příspěvky od Karolína Štorková



Více z této rubriky