Zelený čtvrtek 2. dubna na Velikonočním festivalu duchovní hudby v Brně přinesl druhou část cyklu Tenebrae, tedy Temné hodinky, tentokrát pod názvem Via sancta: oběť. V kostele Nanebevzetí Panny Marie zazněly dvě světové premiéry, které se k starozákonním příběhům nepostavily jako k muzeálnímu materiálu. Tomáš Krejčí i Lukáš Hurník naopak ukázali, že Abrahám i exodus z Egypta mohou znít současně, naléhavě a velmi fyzicky. Jedna skladba byla temná, bolestná a sevřená, druhá barevná, dramatická a místy až strhující. To vše v podání Ensemble Nova cantio pod vedením Ondřeje Múčky.

Druhý večer festivalových Tenebrae patřil první části diptychu Via sancta: oběť. Zazněla dvě nová starozákonní oratoria – Abrahám Tomáše Krejčího a Israel in Aegypto pharaonis Lukáše Hurníka. Už samotné prostředí fungovalo silně: potemnělý chrám, ve vzduchu kadidlo, nad hlavou svítící strop a na projekci texty i obrazy, které děj průběžně doprovázely. Někdy doslovně, ale tentokrát to nevadilo. Spíš to pomáhalo udržet si soustředění a vnášelo do hudby další vrstvu.

Krejčího Abrahám zněl hudbou, která byla jemná, ale zároveň s vnitřním napětím. Doprovod houslí a varhan nepůsobil okázale, spíš soustředěně a naléhavě. Všechno bylo sevřené, bolestné, místy až vyčítavé. Přesně ten typ hudby, která na posluchače netlačí objemem, ale tím, jak přesně zachycuje atmosféru.

Velkou roli v tom hrály housle. Nesly se prostorem krásně a v sólových vstupech měly až zvláštní spalující výraz. Ve chvíli, kdy se na projekci objevil oheň, nepůsobilo to jako ilustrace zvenčí. Hudba ten oheň měla opravdu v sobě. Když se k houslím přidal bas a ženské hlasy, najednou byla vyprahlost a vyhoření skoro hmatatelné.

Právě hlasy sopranistek Kristýny Fílové a Zuzany Badárové a altistky Anny Moriové patřily k nejsilnějším stránkám této skladby. Jejich souzvuk byl barevný, kompaktní a v kostelní akustice mimořádně přirozený. Žádná ze zpěvaček zbytečně nevyčnívala, celek držel pohromadě a působil velmi soustředěně. V kontrastu s nimi pak krásně vyvstal bas Jiřího Miroslava Procházky – znělý, pevný a v prostoru výborně usazený. Tam, kde hudba potřebovala oporu, ji dostala.

Na Krejčího skladbě bylo cenné i to, že se nesnažila prvoplánově rozdělit, kdo právě je Hospodin a kdo Abrahám. Hlasy se proplétaly spíš podle emocí než podle striktního dramatického klíče. Výsledkem bylo, že oratorium nepůsobilo jako přehledné převyprávění, ale jako vnitřní zápas, do kterého se člověk musel ponořit.

A fungovalo to i v konkrétních obrazech. Když text mluvil o hrůze, byla v hudbě opravdu slyšet, hlavně v nižších polohách a v těžším, temnějším zvuku. Když naopak přicházel příslib, že Abrahám bude otcem národů, hudba se projasnila a nesla v sobě radost i zadostiučinění. A když se narodil slíbený syn, jemnější, skoro naivně jarní houslová melodie s varhanami ten moment vystihla překvapivě přesně. Naopak část s obětí Izáka patřila k nejsilnějším z celé skladby. Ženské hlasy v ní zněly mrazivě, varhany i housle jejich chlad ještě zesílily a hudba šla najednou nepříjemně pod kůži. Krejčího Abrahám nechtěl ohromovat. O to silněji dokázal zneklidnit.

Po něm přišla skladba Lukáše Hurníka a s ním úplně jiný svět. Israel in Aegypto pharaonis měl větší obsazení, přidaly se bicí, klarinet, další smyčce, a najednou jako by celý kostel ožil. Po sevřeném a tmavém Abrahámovi působila druhá skladba mnohem barevněji, dynamičtěji a otevřeněji. Pořád v ní byly nářek, hrozba i bolest, ale zároveň měla tah, nadsázku, energii a občas skoro až radost z hudebního vyprávění.

Hurník je v tomhle mimořádně obratný. Umí pracovat s emocí tak, že ji člověk nejen chápe, ale opravdu slyší. Egypt byl v jeho hudbě přítomný skoro okamžitě. Klarinet a bicí dodávaly exotickou příchuť, místy se ozývaly melodické obraty, které skutečně evokovaly orientální svět, jindy se hudba skoro přelila do barokní lehkosti a barevnosti. A pak zničehonic jako by z ní na okamžik vykoukla téměř moravská cimbálka. Na papíře by taková směs mohla působit neukázněně, ale ve výsledku fungovala překvapivě dobře.

Důležité je, že ani větší instrumentální aparát nepřehlušil zpěv. Všechno se neslo kostelem srozumitelně a přirozeně. Bicí v prostoru „sedly“ výborně, aniž by sklouzly k efektu, a klarinet patřil k nejlahodnějším zvukům celé skladby. Právě spojení těchto dvou nástrojů vytvářelo nejsugestivnější barevnost.

Také zde výborně fungovali sólisté. Anna Moriová zaujala sametovým altem, sopranistky Kristýna Fílová a Zuzana Badárová měly lesk a průraz, ale pořád zůstávaly kultivované. Ve vypjatějších místech se do zvuku opřely s takovou intenzitou, že opravdu rozezněly celý prostor.

Hurníkova skladba byla velmi vděčná v tom, jak rychle uměla měnit náladu. Když Hospodin slibuje Mojžíšovi, že vyvede svůj lid z Egypta, hudba se náhle otevře do nádherné, nadějné harmonie. Když přicházejí rány egyptské, přitvrdí housle, bicí i celkový výraz a napětí jde doslova krájet. Když se Izraelité dávají na cestu, hudba má skoro radostný pohyb vpřed. A když přijde poušť, najednou je pryč lehkost i humor a vrací se vyčítavost, tíha a drama. Právě v tom bylo slyšet, jak dobře Hurník umí hudbou modelovat příběh i psychologii postav.

Vrchol přišel v okamžiku, kdy faraon pronásleduje prchající lid a vody se rozestupují. Tady skladba opravdu nabrala na síle. Bubny situaci ještě vyhrotily, hudba zhoustla a napětí bylo až mrazivé. Závěr pak přinesl velké finále, ve kterém se mísilo vítězství, úleva a slavnost.

Kontrast mezi oběma skladbami byl velký, ale právě to večeru prospělo. Krejčí šel po tichu, bolesti a sevření. Hurník po barvě, pohybu a dramatu. Oba ale spojovalo to hlavní: Emoce nezůstaly v textu, ale byly opravdu slyšet. A právě proto Via sancta nepůsobila jako povinné festivalové nové dílo, ale jako večer, který měl vlastní atmosféru, jasný tah a silný účinek.

Foto: Jan Prokopius, Facebook Velikonočního festivalu duchovní hudby

Facebook X E-mail WhatsApp