Večer Silentium! ensemble v programu Aqua et vino et spirit nebyl jen koncertem duchovní a vokální hudby napříč staletími. Byl i důkazem, že stará hudba nemusí stát na piedestalu a soudobá tvorba nemusí být zatížena povinnou vážností. Díky nápaditému moderování, přirozenému humoru Lukáše Hurníka i soustředěnému vedení Terezy Válkové vznikl v Besedním domě večer, který byl poučený, muzikantsky poctivý, a přitom odzbrojujícím způsobem lidský.

Koncertní program Aqua et vino et spirit v podání Silentium! ensemble byl jedním z těch večerů, kdy se od prvních minut ukáže, že nepůjde o běžně odvedený koncertní provoz. Nejen kvůli dramaturgii, která spojila Thomase Tallise, Heinricha Schütze, Johna Dowlanda a dvě kompozice Lukáše Hurníka, ale i kvůli tomu, jak byl celý večer vystavěn a komunikován. Publikum nedostalo jen sled skladeb s programovou brožurou v ruce. Dostalo kontext, vtip, lehkost, a přitom i zcela vážně míněnou hudební výpověď.

Výrazným prvkem večera bylo moderování Radovana Krále a Luďka Randára, kteří se objevili v rolích Wolfganga Amadea Mozarta a Johanna Sebastiana Bacha. Už samotný nápad, že dva zesnulí autoři uvádějí koncert, v němž je přítomen také autor živý, dýchající a zjevně ve skvělé formě, fungoval výborně. Oba moderátoři byli mimořádně vtipní, přesní v pointě a zároveň nikdy nesklouzli k lacinosti. Jejich vstupy večer odlehčovaly, pomáhaly publiku orientovat se v programu a zprostředkovávaly něco, co se na podobných koncertech stále nebere dost vážně: že i poučené publikum ocení, když ví, co a proč právě poslouchá.

Dobře působilo i následné slovo samotného Lukáše Hurníka. Neprezentoval se jako autor, který přišel obhajovat své dílo, ale jako inteligentní a sebeironický průvodce vlastním hudebním světem. Jeho poznámka, že dnes by už možná skladbu o víně nenapsal, protože mladší generace „pijí spíš cannabis a colu“, vyvolala smích, ale zároveň nenápadně odkryla cosi podstatného: že Aqua et vino et spirit je skladba osobní, psaná s chutí, nadhledem a evidentní radostí z tématu. Stejně zajímavě uvedl i Epopej, která podle jeho slov nereaguje na monumentalitu Muchova cyklu, ale spíš na detaily a drobné děje v obrazech ukryté. Právě tento klíč se ukázal pro poslech jako velmi užitečný.

První Hurníkova skladba večera, Aqua et vino et spirit, potvrdila, že autorův smysl pro formu, kontrast i hravost funguje na pódiu velmi bezprostředně. Už od prvních taktů bylo zřejmé, že nejde o soudobou hudbu, která by se posluchači uzavírala, ale naopak o kompozici vstřícnou, barevnou a komunikačně otevřenou. Ensemble pod vedením Terezy Válkové zněl kompaktně, dobře reagoval na proměny charakteru jednotlivých částí a s jistotou držel celek pohromadě. Zuzana Badárová ve sólových vstupech nabídla výrazný, znělý soprán, který se do této hudby hodil svou jistotou i svítivostí. Jen v několika drobných okamžicích vystoupila nad ansámbl o něco výrazněji, než by bylo ideální pro naprostou kompaktnost zvuku, celek to však zásadně nenarušilo.

V Aqua et vino et spirit zaujala práce s dynamikou i barvou. Bicí nástroje, drobné zvonky i lehce jazzový podkres dodávaly skladbě švih a otevřenost, aniž by se vytratila její vazba k barokní inspiraci. Druhá věta měla skutečně cosi veselého, rozvolněného a opojného; hudba zde nepopisovala víno programně, ale přesto dokázala vyvolat téměř fyzickou chuť po sklence. Hurníkova schopnost spojit nadsázku s poctivým kompozičním řemeslem se ukázala i ve fugovaných místech, která neztratila energii ani čitelnost. A závěr, v němž zaznívá varování před ředěním vína vodou jako činem „proti Kristu“ a „proti Hospodinu“, vyzněl překvapivě něžně a harmonicky, téměř jako úsměvná, ale vnitřně zcela vážně míněná tečka. Po dalším z vydařených vstupů „Mozarta“ a „Bacha“, při němž se smíchy neudrželi ani samotní hudebníci na pódiu, přišla změna nálady.

Schützovo Selig sind die Toten vneslo do večera ztišení, soustředění a větší vertikálu. Kontrast k Hurníkově kantátě byl výrazný, ale dramaturgicky funkční. Náhle se zřetelněji ukázalo, odkud Hurníkova inspirace vyrůstá a proč sám skladatel upozorňoval na Schützovu důležitost. Zvuk se ztišil, čas zpomalil a do popředí vstoupila práce s textem a se samotnou váhou jednotlivých harmonických kroků. Kontrabas Jána Prievozníka nesl spodní vrstvu s klidem a jistotou; ať už šlo přesně o realizaci generálbasu v historicky poučeném smyslu, nebo spíše o jeho funkční připomenutí v rámci večera, jeho přítomnost byla nosná a hudebně smysluplná.

Pozoruhodná byla i role Terezy Válkové. Nepůsobila jen jako dirigentka stojící vně souboru, ale jako někdo, kdo organismus ansámblu doslova dýchá zevnitř. V některých chvílích vedla zpěváky zřetelným, plastickým gestem, jindy se k nim téměř přirozeně zařadila. Ať už však stála před nimi nebo mezi nimi, soubor držel pohromadě s obdivuhodnou jistotou. Bylo navíc krásně patrné, že si hudbu opravdu užívá. Její gesta nebyla jen technickým návodem, ale skutečným rozehráním výrazu – a i pohled na ni byl vlastně součástí silného dojmu z celého večera.

Dowlandova Fine Knacks for Ladies pak přišla jako osvěžující změna perspektivy. Po melancholičtějším Schützovi přinesla energii, lehkost a v závěru téměř až jazzový náboj, který publikum evidentně bavil. Reakce sálu byly bezprostřední, spontánní a nadšené. Tady se znovu ukázalo, že dramaturgie večera nestála na strohém historickém výkladu, ale na živém vztahu k hudbě, která si i přes rozdílnou dobu vzniku dokáže navzájem odpovídat.

Tallisovo If Ye Love Me pak přesunulo posluchače do jiné polohy – do renesanční průzračnosti a komorního zklidnění. Silentium! ensemble zde zněl velmi kompaktně, hladce a přirozeně. Po předchozí větší výrazové rozvolněnosti přišel návrat k prostotě, která se neopírala o efektní gesto, ale o soustředěnou společnou linku. Právě zde se ukázalo, že soubor dokáže vedle barevných a vtipných poloh přesvědčivě unést i hudbu založenou na kázni, vnitřním klidu a dlouhém dechu.

Druhá Hurníkova skladba, Epopej, uzavřela večer způsobem, který byl velmi šťastný. Přestože šlo původně o dílo koncipované pro větší obsazení, v menší podobě pro dvanáctičlenný soubor nepůsobilo ochuzeně. Naopak. Tato redukce jako by ještě víc podtrhla autorův záměr sledovat na Muchových obrazech nikoli jejich monumentální deklarativnost, ale drobnější vnitřní děje, barvy a pohyby. Hudba měla spád, malebnost a živost. Místy skutečně vyvolávala před očima obrazy a drobný „šrumec“ na jejich ploše. Byla plná dění, ale nepřestávala být přehledná. Člověk měl chvílemi chuť se do ní téměř tělesně zapojit, pohupovat se s ní, nechat se nést jejím rytmem a její obrazností. Jediný drobný moment nejistoty, kdy bylo u Martina Ptáčka krátce patrné zaváhání dechu, nemohl na celkově velmi podařeném vyznění nic zásadního změnit.

Silentium! ensemble nepředložil publiku jen pečlivě vystavěný program, ale večer, který měl spád, nadhled a nakažlivě dobrou energii. V době, kdy se často vede spor o tom, jak „zpřístupňovat“ klasickou hudbu, nabídl mimořádně přesvědčivou odpověď: ne podbízivostí, ne křečovitou edukací, ale kvalitou, humorem, promyšleným rámcem a zjevnou radostí z hudby. Publikum reagovalo spontánně, s chutí tleskalo a dávalo najevo, že tenhle způsob komunikace funguje. Večer Aqua et vino et spirit tak zanechal dojem koncertu, který byl muzikantsky poctivý, dramaturgicky chytrý a lidsky odzbrojující. A to je kombinace, která se nepodaří každý den.

foto: Silentium! ensemble / Matěj Okleštěk

Facebook X E-mail WhatsApp