Komorní opera brněnské JAMU uvedla v Divadle na Orlí Ženitbu Bohuslava Martinů, a to jako výrazně stylizovanou grotesku, která nešla po psychologii ani jemné ironii, ale po nadsázce, barevnosti a bezprostředním komediálním účinku. Inscenace Elišky Mervartové sázela na prvoplánový gag, růžový satén i hereckou expresi vyhnanou do krajnosti, přesto – nebo právě proto – publikum zjevně bavila. Orchestr při premiéře 21. března vedl Kento Satsuma.

Inscenace si hned v prvních minutách docela chytře vymezila pole. Ještě než se rozběhl samotný děj, linuly se z reproduktorů poznámky, kterými svobodné běžně zásobují přátelé a rodina: otázky, narážky, dobře známý tlak okolí. Všechno to nakonec přehlušilo několik hlasů přes sebe opakujících větu: „Já jenom chci, abys byl šťastnej.“ Režie Elišky Mervartové tím hudbu Martinů i Gogolovu předlohu bez dlouhých okolků přenesla do světa, který je až nepříjemně povědomý.

A právě to bylo na začátku inscenace možná nejsilnější: nesnažila se divákovi složitě vysvětlovat, proč má Ženitba co říct i dnes; prostě to ukázala. Tlak na vztah, tlak na rozhodnutí, tlak na to „už to nějak mít vyřešené“ se najednou neodehrával v nějakém vzdáleném petrohradském salonu, ale ve světě, který zná skoro každý. Mervartová z opery ale neudělala psychologickou sondu ani jemnou ironickou komedii. Šla po grotesce. Po výrazné, záměrně prvoplánové stylizaci, která neuhýbá ani na vteřinu. Je to přístup, který má své limity, ale zároveň se mu nedá upřít poctivost. Inscenace od začátku ví, čím chce být, a nesnaží se tvářit chytřejší, než skutečně je.

Scéna Martiny Kočové byla poskládaná ze zelených bloků, které tvarově naznačovaly interiér bytu a nechávaly dobře vyniknout postavy. Nejprve se hrálo v Podkolesinově bytě, jemuž podle všech možných stereotypů vévodila televize se zapnutým fotbalem. Když se pak děj přesunul k Agátě, scénu ovládly stoly potažené světle růžovým saténem a velké čajové šálky tak disproporční, že opravdu nebylo pochyb, že nápadníci přišli na čaj. Bylo to doslovné, trochu absurdní a v kontextu celé inscenace vlastně přesně trefené.

Podobně fungovaly i kostýmy Jitky Pohořálkové. Nehistorizující, současné, občas schválně podivné, jako zvláštní směs domáckého oblečení, teplákoviny, kár a růžového saténu. Fjokla Ivanovna působila jako karikovaná panička z New Jersey, Kočkarev připomínal turistu z východního Německa a většina mužských postav jako by si s sebou nesla estetiku něčeho mezi socialismem, domácí pohodlností a malým výletem do nevkusu. Ne všechno tu drželo pohromadě úplně samozřejmě, ale právě tahle neuhlazenost se nakonec stala součástí stylu.

Hudebního nastudování se ujal Kento Satsuma a orchestr většinu večera držel Martinů pohromadě docela jistě. Tah inscenace nezmizel, hudební složka měla energii a ve většině večera zůstávala kompaktní. Zároveň ale bylo slyšet i několik problémů; některé se nedaly přeslechnout. Především žestě místy „lezly“ nad zbytek orchestru až příliš a činely občas měly pronikavý, zvláštně ostrý zvuk, který zbytečně „trčel“ ven. V několika momentech také orchestr nepůsobil úplně stoprocentně usazeně v nástupech. Nešlo o kolaps, ale o drobné trhliny, které byly v komorním prostoru slyšet zřetelně.

Z pěveckých výkonů nejvýrazněji vyšel ten Tomáše Chloupka v roli Podkolesina. Jeho hlas zněl silně, plně a přirozeně se nesl prostorem, ale hlavně mu role opravdu sedla. Jeho Podkolesin nebyl jen váhavý úředník, ale člověk kompletně ochromený vlastním trapnem, nervozitou a neschopností něco normálně dotáhnout; právě v tom byl velice vtipný. Ve scéně u Agáty, kdy jeho rozhození ještě zvýraznil bryndák uvázaný kolem krku, se publikum bavilo zcela nepokrytě. Chloupek má dar být směšný, aniž by jeho postava přestala být lidská.

Žofia Dzubáková jako Agáta měla příjemnou barvu hlasu a zejména ve vyšších polohách zněla moc hezky. V nižších tónech bylo na začátku slyšet méně jistoty a hlas nepůsobil tak pevně, postupně se ale výkon usadil. Ve chvíli, kdy Agáta zpívá o tom, že Podkolesina miluje, se podařilo spojit citovost s jemně komickou rovinou, takže výsledek nepůsobil ani falešně sentimentálně, ani jako čistá karikatura. Agáta tak nezůstala jen figurkou, kolem níž krouží podivní nápadníci, ale měla i vlastní půvab.

František Sliž jako Kočkarev byl herecky důležitým motorem děje, ale právě u něj se nejvíc ukazoval problém s vyvážeností mezi orchestrem a jevištěm. Místy bylo znát, že se přes orchestr musí prosazovat víc, než by bylo ideální, a hlasově tak role nevyšla, jak by si postava zasloužila. Kočkarev je přitom typ figury, která musí situaci nejen rozhýbat, ale i ovládnout.

Vedlejší nápadníci byli puštěni do groteskna bez jakékoli pojistky a inscenace v tom byla důsledná až do krajnosti. Herectví šlo často do extrémních poloh, výraz byl velmi expresivní a místy už to bylo spíš přehrávání než stylizace. Zjevně to ale byl režijní záměr a publikum na něj slyšelo. Nejvýraznější z trojice nápadníků byl Dušan Varga jako Ivan, jehož věčné vtípky diváci oceňovali se zřetelným nadšením. Subtilnější výraz by některým scénám možná prospěl, ale inscenace o něj očividně nestála.

A to je na ní vlastně podstatné. Představení si nehraje na psychologické drama, které by se z Ženitby jistě udělat dalo. Nedoluje z ní melancholii ani existenciální úzkost z neschopnosti navázat vztah. Dělá z ní grotesku, a to grotesku dost bezostyšnou. Všechno je tu vytažené, zesílené, přibarvené. Růžová je téměř signální barva celé inscenace a závěrečná svatební scéna graduje spuštěním obřího kýčovitého srdce s promítnutou Eiffelovkou, zalitého růžovým světlem. Je to celé tak prvoplánové, až je to málem odzbrojující.

Zajímavý je i závěrečný režijní posun: neutíká jen Podkolesin, ale ze svatby nakonec utíkají oba. Právě tím inscenace lehce mění optiku celé opery. Najednou už to není jen příběh muže, který se lekne závazku, ale i příběh situace, která je tak absurdní a přetlakovaná, že z ní nakonec mizí oba její aktéři.

Ženitba v Divadle na Orlí tedy nepřinesla rafinovaný výklad Martinů opery ani jemně modelovanou komedii charakterů. Přinesla něco jiného: studentské představení, které si dovolilo být hlučné, růžové, přehnané, místy až nevychované, ale zároveň bylo poctivé ve své energii a zcela čitelné v tom, co chce. Otázka samozřejmě je, zda by subtilnější práce s herectvím a menší důraz na prvoplánový gag nepřinesly vrstevnatější výsledek. Na druhou stranu právě bezprostřednost, lehká drzost a ochota udělat si z opery trochu legraci mohou být přesně tou devízou, kterou si studentské divadlo může dovolit. A publikum se jí v sobotu večer evidentně bránit nechtělo.

Foto: Ondrej Bazelides

Facebook X E-mail WhatsApp