Jsou koncerty, z nichž si člověk odnáší obdiv k interpretům, a pak jsou večery, které posluchače nepatrně promění uvnitř. Česká premiéra Kančeliho Exilu v kostele blahoslavené Marie Restituty patřila k těm druhým. Sopranistka Jana Vondrů, Ensemble Opera Diversa a dirigentka Gabriela Tardonová navodili na Velikonočním festivalu duchovní hudby přesně ten typ hlubokého rozjímání, který nepotřebuje velká gesta, aby se dotkl duše.

Program nazvaný Útočiště byl jedním z večerů, u nichž bylo od začátku jasné, že nebude stát na efektech ani na vnější okázalosti. Velikonoční festival duchovní hudby 31. března uvedl v kostele blahoslavené Marie Restituty českou premiéru Exilu Giji Alexandroviče Kančeliho, téměř hodinové kompozice pro soprán a ansámbl. Dílo z roku 1994 je skladatelovým jediným vokálním cyklem a spojuje Žalm 23 s texty Paula Celana a Hanse Sahla. Už samotný festivalový katalog mluví o hudbě ticha, čekání a soustředěného naslouchání. Přesně tak večer také vyzněl.

Skladba začíná úplně tiše. Skoro jako hudba sfér. Jemné tóny se vznášely prostorem tak přirozeně, až člověk měl pocit, že tam byly odjakživa a bylo jen potřeba na ně správně zaostřit. Interiér kostela blahoslavené Marie Restituty patří k těm prostorům, které samy o sobě nesou zvláštní klid a čistotu. A právě do takového prostoru Kančeliho hudba zapadla skoro ideálně. Moderní skladba v moderním kostele, bez jakékoli pózy, bez násilného kontrastu, bez potřeby si cokoli dokazovat.

Jana Vondrů (rozhovor čtěte ZDE) vstoupila s hlasem, který měl měkkost, kulatost a samozřejmost. Její soprán se prostorem nerozbíhal, ale rozléval. Byl nesený, plný a přitom křehký. Ensemble Opera Diversa ji držel s velkou citlivostí, takže se nic netlačilo dopředu a nic nemuselo bojovat o pozornost. Všechno směřovalo k soustředěnému, vnitřnímu tvaru. Právě v tom spočívala síla první části. Nebyla to jen smutná hudba. Byla to hudba hluboké kontemplace, která člověku vháněla slzy do očí a přitom si po celou dobu držela vzácnou míru klidu.

Velkou zásluhu na tom měla dirigentka Gabriela Tardonová. Její vedení nepůsobilo jako technické organizování proudu, ale skoro jako dotýkání se vzduchu. Jako by hladila prostor kolem sebe a z toho teprve vznikala hudba. Byla v tom hluboká koncentrace, která fascinovala. U Kančeliho je to zásadní, protože právě tady je velmi tenká hranice mezi intenzitou a rozplýváním. Tardonová ji udržela s mimořádnou přesností. Dala skladbě vzdušnost, ale nepovolila její vnitřní napětí.

První věta měla zvláštní kvalitu kulatosti. Možná to dělala kopule kostela, možná práce se zvukem, možná obojí. Každopádně se dostavoval interzivní pocit, že hudba prostor opravdu vyplňuje, ale ne těžce, spíš přirozeně a zevnitř. V kostele je místo klasického oltářního středu výrazný červený výsek se sochou Panny Marie a právě ostřejší smyčcové záblesky jako by se s tímto místem zvláštně propojovaly. Ne ilustrativně, ale pocitově. Jako by hudba občas našla v prostoru svůj obraz.

Když zazněl zvon, působilo to téměř fyzicky. Jako chvíle, kdy něco umírá a zároveň se už někde v dálce rodí něco nového. V tom byl celý večer Velikonocím velmi blízko, aniž by to bylo třeba zdůrazňovat. Smutek, ticho, čekání, bolest, ale i zvláštní druh smíření. Exil tak nepůsobil coby pouhá meditace o ztrátě. Spíš jako prostor, v němž je možné něco odložit, oplakat a pustit.

Druhá část přinesla drobné, ale důležité posunutí. Zaujalo využití preparovaného klavíru pomocí knih, dokonce dvou různých. Nebyl to jen moment pro efekt, ale zvuková změna, která jemně pozměnila charakter celé plochy. Emoce tu už nešla tolik k dojetí jako v první části. Spíš vedla k uvědomění. K jakémusi přijetí, které není radostné, ale je klidnější. Jako když se po prvním nárazu bolesti dostaví chvíle, kdy už člověk neklade odpor.

Ve třetí větě se hudba chvílemi chvěla skoro jako hlas úlu včel. Objevila se v ní nervozita, pochybnost a vnitřní rozpolcenost. Tady bylo dobře slyšet, jak promyšleně Kančeli vrství neklid do jinak zdrženlivého jazyka. Jana Vondrů byla i v těchto úsecích na hudbu mimořádně napojená. Nebyla to interpretace vnějšího výrazu, ale skutečné obývání každé fráze. Díky tomu se ani dramatičtější místa nerozpadala na jednotlivé efektní momenty, ale zůstávala součástí jednoho souvislého vnitřního toku.

Čtvrtá část byla možná nejsilnější v čistě osobní rovině. Krásná lahodná disonance, hudba tichého, klidného smutku, do něhož občas prudčeji vstoupily smyčce jako náhlý nával emocí, který člověk nečekal. A právě tady se večer dostal úplně na dřeň. Když se Jana Vondrů opřela do hlasu a ansámbl ji podepřel, byl to přesně ten moment, kdy hudba vyzdvihne emoce, o nichž člověk ani nevěděl, že je v sobě má. Ne proto, že by manipulovala. Ale protože otevře prostor, v němž už není kam uhnout.

Závěrečná část působila melancholicky, skoro vesmírně. Střídání úplně jemných tónů s naléhavějšími vstupy si až do konce zachovalo zvláštní kvalitu klidu. A právě to bylo na celém provedení mimořádné. Ani ve vypjatějších místech se neztratil vnitřní řád. Nic se nepřehánělo, nic se nepodtrhávalo. Pokud si lze nějak představit emoci Krista v Getsemanské zahradě, pak možná právě takto: smutek, bolest, samota, ale i hledání klidu ve chvíli, kdy už se nic nedá obejít.

Exil není skladba, která by pracovala s velkými proměnami nebo dramatickými zvraty. A právě proto bylo důležité, že koncert netrval ani hodinu. Byl vlastně dlouhý tak akorát. Jeho síla spočívala v kompaktnosti, v soustředění, v tom, že nechal zaznít jeden typ prožitku dost dlouho na to, aby se člověka dotkl, ale ne tak dlouho, aby se začal rozmělňovat. Delší provedení by už možná přineslo pocit přílišné uniformity. Takhle večer zůstal pevný, celistvý, hluboký.

A možná právě v tom si posluchači odnesli přesně to, co umí Velikonoční festival duchovní hudby nejlépe. Hluboké, niterné rozjímání. Loučení se s něčím, co už nemá místo, aby mohlo přijít něco nového. Ne triumfálně, ne nahlas, ale tiše a zevnitř, tedy s největší silou.

foto: VFDH / Jakub Joch

Facebook X E-mail WhatsApp