Preview festivalu Janáček Brno přineslo 3. března do vyprodaného Janáčkova divadla v rychlém sledu druhý návrat Carsenovy Káti Kabanové – inscenace téměř deset let staré, ale překvapivě živé. Voda tu není dekorací: stává se prostorem, svědomím i zrcadlem, v němž se postavy násobí a divák se nevyhne vlastnímu pohledu. Večer pod taktovkou Ondreje Olose držela pohromadě Káťa Kateřiny Kněžíkové – hlasem světové kvality a výrazem, který emoci nehraje, ale prožívá.

Carsenova Káťa Kabanová v Brně patří k inscenacím, které nestárnou, a to ne tím, jak je moderní, ale svou elementárností. Pracuje s několika základními prostředky – vodou, lávkami, světlem, gestem – a z nich vytváří obrazový systém, který je čitelný i po letech. Představení 3. března 2026 v Janáčkově divadle bylo preview festivalu Janáček Brno, jehož desátý ročník se uskuteční mezi 13. říjnem a 17. listopadem 2026.

Voda a odrazy: Scénografie, která myslí

Dominantou inscenace je vodní plocha. Nejde však o efektní „kulisu“, ale o aktivní scénografický princip: voda vytváří hloubku, umožňuje vrstvení obrazů a především pracuje s odrazem. (Rozhovor se scénografem čtěte ZDE.) Postavy se zdvojují, někdy až násobí, a tím se vizuálně posiluje téma uzavřeného světa, v němž se každý pohyb vrací jako ozvěna.

Když do vodní hladiny vstoupí tanečnice a současně se proměňuje prostor (přestavby lávek během mezihry), vzniká obraz, který působí monumentálně právě svou jednoduchostí. Na velkorysém jevišti Janáčkova divadla to vytváří dojem nekonečného prostoru – až „volžské“ šíře, kde člověk snadno zůstane sám, i když je obklopen ostatními.

Silně působí také kontrastní práce s černou a bílou a světelná dramaturgie, která je až překvapivě vypravěčská. Rozhovor Káti s Varvarou o klíčích od branky provází teplé žluté světlo evokující západ slunce, noc se překlápí do modré bez potřeby jakéhokoli vysvětlování. Voda navíc světlo přenáší dál: odrazy se někdy rozlévají až do hledištního prostoru.

Hudební nastudování: Jemnost, která nese

Dirigent Ondrej Olos vedl večer s citem pro janáčkovskou řeč i pro lyrické plochy, v nichž se u tohoto titulu rozhoduje o intenzitě. Orchestr zněl plasticky, s důrazem na barvy a detail. V drobných motivech (včetně „zvonků“ při Tichonově odjezdu) se ukázalo, jak Janáček dokáže být malebný bez sentimentu.

Pozoruhodně přirozeně vycházelo propojení hudby a jevištní akce: zvuk vody při přesunech tanečnic a přestavbách lávek nepůsobil rušivě, naopak organicky doplnil hudební tok, jako by byl další vrstvou partitury. Výrazný účinek mělo i využití sboru mimo jeviště, který v třetím dějství umocňuje pocit tísně.

Kateřina Kněžíková jako Káťa: Hlas světové kvality a přesný výraz

Hostující Kateřina Kněžíková vytvořila Káťu mimořádně přesvědčivou. Vokálně disponuje bohatým, plným hlasem a zároveň umí pracovat s jemnou dynamikou. Její pianissima zůstávají nosná, srozumitelná a významově „na hraně“, což je u Janáčka klíčové. V „Proč lidé nelítají…“ nabídla soustředěnou, niternou výpověď, která se neopírala o vnějškový efekt, ale o vnitřní pravdivost. Ve „Varjo, nemohu spát“ se křehkost potkala s jasnou oporou tónu – tichý zpěv zůstával čitelný i nad orchestrem.

V její rozpravě s Borisem a zvláště pak ve větě „Nu, nač mám ještě žít“ vyzněla rozervanost postavy bez patosu. V režijním pojetí Káti je několik zajímavých detailů – Káťa je od svého „pádu“ bosá, ve třetím dějství působí fyzicky zranitelněji, vlasy má mokré, jako by byla promáčená vlastními slzami – podporuje to celé dojem, že se tragédie odehrává v těle, ne jen v textu. V silném kontrastu k tomu zůstává vodní hladina, která je po dlouhou dobu její vnitřní bouře klidná, což je esteticky krásné a zároveň psychologicky nesnesitelné.

Kabanicha Jany Hrochové: Krutost systému v civilní podobě

Mezzosopranistka Jana Hrochová byla Kabanichou mimořádně přesnou: autoritativní, chladná, přísná – a přitom bez karikatury. Právě civilnost jejího projevu činí postavu děsivou: nejde o „monstrum“, ale o systém, který má hlas, disciplínu a pravidla. Pěvecky byl part veden jistě a s důrazem na výrazovou preciznost. Závěrečné „Děkuji za úslužnost“ bez stopy lítosti pak uzavírá večer způsobem, který nedopřeje publiku útěšnou katarzi.

Boris, Tichon a mladý pár: Vztahy jako slepé uličky

Tenorista Peter Berger vystihl Borise jako postavu, jejíž cit je výrazně sebestředný: zůstává v něm dost vášně, ale málo schopnosti vidět druhého. Jeho pěvecký i herecký výkon byl přesvědčivý a dobře zapadl do režijního pojetí.

Gianluca Zampieri jako Tichon ztvárnil chladnou, emočně otupělou postavu – bez skutečného vzdoru, v područí matky. Tento typ „nezlobí se, jen poslouchá“ vytváří silný kontrast k emotivní Kátě a podporuje tragiku situace: v systému, kde nikdo nepřevezme odpovědnost, zůstává Káťa osamělá i v manželství.

Výborně vyšla Varvara Václavy Krejčí Houskové: hlasově i výrazově živá, svobodná, s energií, která do příběhu vnáší kyslík i provokaci. Vít Nosek jako Kudrjáš s ní vytvořil dojemný obraz mladé lásky. Jejich loučení „Choď si, dívka, do času…“ připomnělo, jak malebně Janáček pracuje s lidovou stylizací a jak pozorně na tyto momenty reaguje brněnské publikum.

Za zmínku stojí i Jan Šťáva (Slavěj Dikoj) se sametovým basem a výrazem, který umí být těžký i ironický. Tadeáš Hoza jako Kuligin potvrdil, že „malé role“ neexistují: krátký prostor dokázal naplnit výrazem a konkrétností, včetně významového gesta – pohledu do vody, jako by se odpověď dala najít právě tam.

Bouřka: Dav jako společenský tlak

Třetí dějství je v této inscenaci mimořádně silné prací s davem. Sbor se při bouřce mačká na lávkách a vytváří obraz společenského tlaku v přímém přenosu: kolektiv obkličuje jednotlivce, přibližuje se, tlačí. Světelný efekt blesku se objevuje právě ve chvílích, kdy sbor „udeří“ proti Kátě, čímž se vizuálně rytmizuje mechanismus společenského odsudku.

Ve chvíli Kátina přiznání se vodní hladina náhle rozvíří – tanečnice vytvoří na jevišti chaos, který odpovídá vnitřnímu rozvratu postavy i hudebnímu napětí. Zvlášť působivý je obraz posledního setkání Káti s Borisem: oba stojí na opačných stranách „Volhy“, mezi nimi voda. Jsou na jedné scéně – a přesto už každý jinde.

Závěr je nemilosrdný: po Kátině skoku se sbíhá dav a vina se mechanicky přesouvá tam, kde „má být“. Fokus na Kabanichu a její chladný závěrečný výrok uzavírá večer bez útěchy – v logice světa, který netrestá viníky, ale slabé.

Carsen v Brně: Kontinuita a mezinárodní váha

Režisér Robert Carsen má v Národním divadle Brno výraznou janáčkovskou stopu: vedle Káti Kabanové inscenoval také Osud a nově Výlety páně Broučkovy, za něž Národní divadlo Brno získalo mezinárodní uznání (International Opera Awards v kategorii New Production). Tato kontinuita je důležitá: nejde o „jednorázovou“ návštěvu velkého jména, ale o dlouhodobou práci s brněnským janáčkovským repertoárem.

Vyprodané hlediště a ovace ve stoje nepůsobily jako zdvořilostní rituál, ale jako potvrzení vztahu: Brno Janáčka neposlouchá „správně“, Brno ho žije. Carsenova Káťa je stále nádherná – a právě v tom je její největší past. Krása obrazu je tak přesná, že se na ni dá snadno zvyknout. A pak je potřeba připomínat, že za hladinou, která zůstává dlouho klidná, se odehrává něco, co má bolet i po posledním tónu.

Foto: Archiv Národního divadla Brno, ndbrno.cz

Facebook X E-mail WhatsApp