7. červen
Svátek má Iveta a Slavoj.
1998 – zemřel Bohuslav Ondráček, skladatel, dramaturg a producent, zakladatel tria Golden Kids (narodil se 27. června 1932). Napsal hudbu k filmům Zázračný hlavolam a Holka na zabití, hudbu k rockové opeře Titanic a k jednomu z prvních českých muzikálů Gentlemani, uvedeném v Hudebním divadle Karlín v roce 1967. Byl jedním z hlavních protagonistů české populární hudby během jejího vzestupu na konci 60. let 20. století. Objevoval nové talenty, např. Martu Kubišovou nebo Václava Neckáře, a realizoval originální projekty. Je autorem mnoha hitů, např. Lampa, Oh, Baby, Baby nebo Pojď se mnou, lásko má. Studoval skladbu na HAMU v Praze, byl výborný klavírista, pracoval v osvětových institucích a působil jako hudebník v amatérských orchestrech.
1987 – zemřel Tibor Frešo, slovenský skladatel a dirigent (narodil se 20. listopadu 1918). Působil jako hudební redaktor, klavírista a režisér bratislavského Rádiojournalu, jako dirigent v Slovenském národním divadle, později se stal uměleckým šéfem opery v Košicích, , v rozmezí let 1952–1953 působil jako šéfdirigent orchestru Slovenské filharmonie a od 1953 roku znova působil ve Slovenském národním divadle jako dirigent, později jako šéfdirigent a nakonec jako umělecký šéf opery SND. Byl otcem rockového baskytaristy Fedora Freša.
1969 – premiéru měla skladba La Transfiguration de Notre Seigneur Jésus-Christ (Proměnění Pána Ježíše Krista) pro smíšený sbor, sedm instrumentálních sólistů a velký orchestr, dílo komponované Olivierem Messiaenem od roku 1965 a považované jím samotným za jedno z jeho nejlepších a nejkrásnějších. První provedení se uskutečnilo na 13. ročníku Gulbenkianova festivalu v Lisabonu pod vedením Serge Bauda.
1952 – narodil se Václav Hudeček, houslista a pedagog, zakladatel Letní akademie v Luhačovicích, pořadatel festivalu Svátky hudby. Už v patnácti, 12. listopadu 1967, vystoupil na koncertu v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. O den později ho slyšel David Oistrach, který mu nabídl pedagogické vedení, od roku 1970 až do Oistrachovy smrti v roce 1974 byl jeho žákem. Zároveň absolvoval studium na pražské HAMU ve třídě Václava Snítila a navštěvoval mistrovské kurzy Nathana Milsteina v Curychu. Vystupoval na světových scénách Carnegie Hall, Royal Festival Hall, Suntory Hall, Osaka Festival Hall nebo Sydney Opera, s předními orchestry (Berlínskými filharmoniky, Cleveland Symphony Orchestra, NHK Philharmonic Orchestra, Gewandhaus Leipzig nebo Moskevská státní filharmonie) a na festivalech v Ósace, Salzburgu, Istanbulu, Perthu nebo Helsinkách. Každoročně pořádá letní houslovou akademii v Luhačovicích, ze které vzešli přední houslisté jako Josef Špaček, Jan Mráček, Marie Hasoňová, Jiří Vodička, Marek Pavlica, Matteo Hager, Pavla Tesařová, Jana Nováková – Vonášková, Radim Kresta nebo Romana Zieglerová, vánoční turné nebo Svátky hudby v Praze, Litoměřicích a Třebíči.
1951 – premiéru měla Symfonie č. 1, první čistě orchestrální skladba Henriho Dutilleuxe. Použitý hudební jazyk je poměrně volný, ale napsána je ve velmi klasické čtyřvěté formě: hudba se pomalu vynořuje z ticha (první věta – passacaglia) a postupně směřuje k rychlému vyvrcholení (druhá věta – scherzo), udržuje si dynamiku (třetí věta – kontinuální melodická linka) a nakonec pomalu doznívá (čtvrtá věta – téma s variacemi). Premiéra se konala v Théâtre des Champs-Élysées, Roger Désormière dirigoval Orchester National de France.
1945 – premiéru měla opera Peter Grimes, druhé operní dílo Benjamina Brittena. Inscenace se hrála v Sadler’s Wells Theatre v Londýně pod taktovkou Reginalda Goodalla. Dílo rychle získalo oblibu u diváků. Už následující rok bylo uvedeno v USA na festivalu v Berkshiru a v roce 1947 následovaly inscenace v londýnské Covent Garden a v milánské Scale. V tomtéž roce se uskutečnila i československá premiéra, a to v Brně. Čtyři mořské mezihry, čistě orchestrální hudba z opery, byly vydány samostatně a často se hrají jako orchestrální suita.
1945 – koncertní premiéru měla opera Vojna a mír, op. 91 Sergeje Prokofjeva, založená na stejnojmenném románu Lva Nikolajeviče Tolstého z roku 1869. Plán zhudebnit Tolstého čtyřdílný románový epos Vojna a mír začal skladatel rozvíjet už v polovině 30. let. Libreto vzniklo ve spolupráci s jeho manželkou Mirou Mendelson. Dílo dokončil v létě 1942 a cítil ho jako osobní příspěvek k posílení sebevědomí národa po vpádu německých jednotek do Sovětského svazu v červnu 1941. Vyhověl proto ideologickým požadavkům Komisariátu pro umění a dokomponoval některé části tak, aby zvýšil vlastenecký apel díla. Operní freska se stopáží 230 minut – plná patriotismu, monumentální svou délkou, rozsahem, počtem jednajících postav, ale také filozofickým poselstvím a esencí ruského živlu – obdivuhodně propojuje individuální osudy se společenskými ději. Pro své gigantické inscenační nároky je přístupná především velkým operním divadlům… K plánované inscenaci s legendárním filmovým režisérem Sergejem Ejzenštejnem, která se měla konat ve Velkém divadle v Moskvě roku 1943, nedošlo. V roce 1945 se konalo ve Velké síni Moskevské konzervatoře veřejné koncertní provedení devíti scén pod taktovkou Samuila Abramoviče Samosuda. První inscenované představení bylo 12. června 1946 v Malém divadle v Leningradu, opět za jeho řiízení. Další verze byla poprvé uvedena 26. května 1953 v Teatro Comunale ve Florencii pod taktovkou Artura Rodzińského, dva měsíce po skladatelově smrti. Definitivní verze byla premiérována v Moskvě až roku 1959 ve skvělém obsazení v čele s Galinou Višněvskou jako Natašou. Stalo se tak od taktovkou Alexandra Melika-Pašajeva ve Velkém divadle v Moskvě. V USA tomu předcházel televizní přenos NBC, který 13. ledna 1957 dirigoval Peter Herman Adler. V československé premiéře nastudoval dílo v Brně roku 1962 dirigent František Jílek. V pražském Národním divadle byla inscenace realizována roku 1971. Stala se nezapomenutelnou mimo jiné i díky výkonům Reného Tučka a tehdy mladičké Gabriely Beňačkové. Právě tato opera otevřela 28. září 1973 provoz nové operní budovy v Sydney. Představení bylo dílem legendárního amerického herce a režiséra Sama Wanamakera, dirigoval Ted Downes.
1940 – konala se premiéra baletu Jaroslava Křičky Král Lávra v Národním divadle v Praze. Řídil dirigent František Škvor, choreografii a režii vytvořil Joe Jenčík.
1919 – zemřel Adolf Piskáček, skladatel, sbormistr, pedagog a spisovatel (narodil se 8. listopadu 1873). Byl dirigentem Akademického orchestru a sbormistrem pěveckého sdružení Lyra. Vyučoval hudbu na středních školách a po Karlu Kovařovicovi se stal ředitelem Pivodova hudebního ústavu. V letech 1903–1911 byl sbormistrem pražského Hlaholu, pod jeho vedením soubor uváděl největší díla světového oratorního repertoáru. Hudebními referáty přispíval do denních listů i odborných časopisů. Vydal polo-beletristické kapitoly o české hudbě Světla na horách a román Smířené bolesti. Pro své literární práce používal pseudonym Jan Hořec. Napsal rozbor Smetanovy Mé vlasti, vydaný roku 1934 v Urbánkově nakladatelství. V závěru života se od něho pražská vlastenecká společnost distancovala, když se zúčastnil soutěže, kterou vypsala Česká akademie věd a umění na prorakouskou vlasteneckou píseň. Napsal čtyři opery, jeden balet, tři kantáty a několik orchestrálních i komorních skladeb. Složil nebo upravil řadu písní a sborů. harmonizoval třeba moravské lidové písně ze sbírky Leoše Janáčka. Jeho sbory, zejména na texty Petra Bezruče, bývaly často na repertoáru amatérských sborových těles. Komponoval i duchovní hudbu a klavírní skladby a vypracoval také řadu klavírních výtahů a úprav. Otec byl varhaníkem a bratr Rudolf se stal známým operetním skladatelem.
1919 – narodil se Zdeněk Jílek, pianista a pedagog (zemřel 28. dubna 1999). V českém koncertním životě se uplatňoval od roku 1941. Zaměřoval se na interpretaci hudby 20. století. Byl žákem Jaroslava Kvapila, Viléma Kurze a Ilony Štěpánové-Kurzové a od roku 1951 dlouholetým pedagogem Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze. Mezi jeho žáky byli mimo jiné Antonín Kubálek nebo Tomáš Víšek.
1863 – zemřel Franz Xaver Gruber, rakouský skladatel, autor koledy Tichá noc (narodil se 25. listopadu 1787). V Arnsdorfu působil dvacet let jako varhaník, kostelník a učitel, hodnocený jako nejlepší pedagog v kraji. Zkomponoval řadu děl s církevní tematikou, patřila k nim i Tichá noc (Stille Nacht), kterou napsal během Štědrého dne v roce 1818 pro kostel v nedalekém Oberndorfu, ve kterém působil jako pomocný varhaník. Slavnou se ale stala až o mnoho let později, takže její úspěch nezažil. Nejúspěšnější byl pro něho zřejmě rok 1820, kdy se slavilo 300 let posvěcení mariánského poutního kostela v Arnsdorfu, při slavnostní bohoslužbě pak poprvé zazněla Gruberem složená mše. Tím se z vesnického varhaníka stal uznávaný skladatel.
1789 – zemřel Václav Jan Kopřiva, český skladatel a varhaník (narodil se 8. února 1708) patřící do citolibské kompoziční školy, umělecky vyspělé komunity barokních a klasicistních muzikantů evropské úrovně zaměstnaných na pachtovském panství v Citolibech u Loun. Hudební vzdělání získal od svého kmotra Martina Antonína Galliny, v té době citolibského kantora, a od Františka Josefa Dollhopfa, varhaníka u křižovníku v Praze na Starém Městě. V roce 1730 se vrátil do Cítolib. Ve funkci kantora a varhaníka tehdy nahradil Gallinu. Kantorem v citolibské škole byl Kopřiva dlouhých 48 let. Jeho syn Karel Blažej Kopřiva (1756–1785) byl nejnadanějším člen citolibské školy. Z odkazu V. J. Kopřivy jsou známy dvě cenné pastorální mše, půvabné trojí loretánské litanie, kantáta Rorate coeli, Offertorium de sancto Joanne Baptista „Vox clemantis in deserto“, Offertorium pastorale in D “Hodie Christus natus est“, Missa brevis in C, Alma Redemptoris Mater, několikeré rozsáhlé nešporní útvary a další duchovní díla. Představují estetický ideál dorůstající z prvotního pozdě barokního základu k tvarům raného klasicismu, jak se postupně vytvářel na českém hudebním teritoriu. Skladby podepisoval humanistickým latinským pseudonymem Urtica. Právě objev hesla „Urtica“ (Kopřiva) v Dlabaczově lexikonu českých umělců ze začátku 19. století přivedl v polovině 20. století muzikologa a skladatele Zdeňka Šestáka k objevu citolibských skladatelů a kantorů. Celoživotní úsilí pak věnoval oživování jejich tvorby a k popsání celého kontextu venkovské hudební kultury.
1781 – Byl položen základní kámen Stavovského divadla v Praze. Postavit ho dal jako scénu pro veřejnost osvícený vlastenec hrabě František Antonín z Nostic-Rienecku. Plány prostor divadla naskicoval hrabě Kašpar Heřman Künigel a projekt vytvořil a provedl dvorní stavitel Anton Haffenecker. Stavba jedné z prvních klasicistních budov pro veřejnost v Praze trvala pouhé dva roky, 1781–1783. Otevřeno bylo 21. března 1783 jako Hraběcí Nosticovo divadlo, za socialismu bylo přejmenováno na Tylovo divadlo. Je jediným dosud existujícím divadlem, kde působil Wolfgang Amadeus Mozart. Je jednou ze čtyř scén Národního divadla.
1746 – narodil se Ludwig Wenzel Lachnitt, skladatel a hornista pocházející z Čech (zemřel 3. října 1820). Napsal řadu symfonických a komorních děl, známým se stal díky operní tvorbě. Jeho první opera L´heureuse réconciliation byla po hudební stránce vynikající, ale doplatila na slabé libreto. Provedena byla pouze dvakrát. Největší úspěch sklidil s pasticciem na základě Mozartovy Kouzelné flétny. Původní operu přepracoval, mluvené dialogy nahradil recitativy, zařadil árie i z jiných Mozartových oper a dokonce i jednu Haydnovu symfonii. Pod názvem Les mystères d´Isis se pak v Paříži hrála 25 let. Hector Berlioz se o této kompilaci vyjádřil jako o ubohé směsi, obecenstvo ale bylo jiného názoru. Ve spolupráci s německým skladatelem Christianem Kalkbrennerem pak zpracoval několik pasticcií na náboženská témata, která byla jako oratoria uváděna v pařížské opeře v době Velikonoc. I v orchestrální a komorní hudbě se věnoval úpravám skladeb jiných autorů. Upravil např. Haydnovy a Pleyelovy klavírní sonáty. Už v mládí hrál na housle, cembalo a lesní roh. Od roku 1768 byl hudebníkem ve službách hraběte z Zweibrückenu. Hru na lesní roh studoval u J. J. Rodolpha a skladbu u François-André Philidora. Léta Velké francouzské revoluce prožil v exilu, pak byl korepetitorem pařížské opery.