Koncertní večer v rámci Cyklu soudobé hudby „S“ orchestru Prague Philharmonia věnovaný Johnu Cageovi, Mortonu Feldmanovi a Petru Kotíkovi proměnil Švandovo divadlo v laboratoř soustředěného poslouchání. Členové Prague Philharmonia ve čtvrteční večer úchvatně modelovali jednotlivé zvuky a jejich vzájemné vztahy. Výraznou osobností koncertu byl klavírista Ivo Kahánek, jehož výkon v Cageově Koncertu pro klavír a orchestr i Feldmanových Four Instruments spojoval technickou jistotu s mimořádnou citlivostí pro zvukový detail. Petr Kotík pak před každou skladbou uvedl zajímavé okolnosti vzniku díla, jeho doby či pohled na interpretaci.

Už samotné prostředí Švandova divadla se ukázalo pro podobný projekt jako velmi vhodné. Sál umožňoval zachytit i jemné zvukové detaily a současně vytvářel pocit bezprostředního kontaktu mezi interprety a publikem. Právě blízkost jednotlivých nástrojů a možnost sledovat vznik každého tónu byla pro vnímání této hudby zásadní.

Večer otevřel Koncert pro klavír a orchestr Johna Cage z roku 1958, jedna z klíčových skladeb skladatelova středního období. Na rozdíl od tradičního koncertu zde klavír nestojí proti orchestru ani jej nevede. Jednotlivé nástroje se pohybují v relativně nezávislých vrstvách a výsledná podoba díla vzniká z jejich vzájemného setkávání. Posluchač tak nesleduje předem určený dramatický vývoj, ale spíše proměnlivou krajinu zvukových událostí. Každý hráč je ve skladbě sólistou.

V centru pozornosti se nicméně přirozeně ocitl klavírista Ivo Kahánek. Jeho výkon ukázal, jak široký je jeho interpretační záběr. Part, který by v méně zkušených rukou mohl působit roztříštěně nebo nahodile, umělec dokázal proměnit v souvislý a přesvědčivý celek. To vše od počátečních osamocených tónů a drnkání o struny klavíru rukou až po technicky náročnější běhy. Především v jemnějších pasážích bylo patrné, jak citlivě Kahánek pracuje s dozníváním klavíru i s akustikou prostoru.

Neméně důležitou roli sehráli ostatní instrumentalisté. Cageova hudba totiž neodpouští ani nejmenší nepozornost. Každý vstup, byť krátký či zdánlivě osamocený, musí mít přesný tvar a charakter. Interpreti dokázali vytvářet pozoruhodně pestrou škálu barev a artikulací, aniž by narušili celkově křehkou rovnováhu skladby.

Výrazným rysem celého večera byla schopnost hudebníků pracovat s tichem. V běžném repertoáru bývá ticho často pouhou přestávkou mezi hudebními událostmi. U Johna Cage i Mortona Feldmana však získává téměř stejnou důležitost jako samotný zvuk. Publikum bylo nuceno soustředit pozornost na detaily, které by v jiném kontextu snadno zanikly. Překvapivé bylo, jak disciplinovaně na tento způsob poslechu reagoval i zaplněný sál.

„To, že na začátku 20. století vznikaly skladatelské skupiny, není zas ničím tak zvláštním. Ale to, že se jedná o skladatele, kteří komponovali diametrálně odlišně, a přitom k sobě mají natolik blízko, to je na tom to zajímavé. Měli k sobě blízký vztah a zároveň měli všichni silný vztah k vizuálnímu umění,“ řekl k programu Kotík. 

Následující Feldmanova komorní skladba pro smyčcové kvarteto Structures z roku 1951 představila zcela odlišný svět. Jestliže Cage pracuje s otevřeností a určitou nepředvídatelností, Feldmanova hudba působí jako pečlivě vybudovaný mikrosvět jemných proměn. Hráči smyčcového kvarteta ve složení Hana Kubisová, Kateřina Krejčová, Emi Sawahata a Balázs Adorján zde vedli velice tichý dialog, v němž se jednotlivé zvuky objevily a poté mizely téměř nepozorovaně. Feldmanova hudba často balancuje na hraně nehybnosti, přesto však ani na okamžik nepůsobila staticky. Interpreti dokázali udržovat jemné napětí i v těch nejtišších úsecích. Pozoruhodná byla také práce se zvukovou barvou, smyčce pracovaly s jemnou škálou odstínů a klavír se stával spíše jedním z prvků společného zvukového prostoru než dominantním nástrojem. Právě tato schopnost potlačit individuální brilanci ve prospěch celku patřila k největším přednostem provedení.

Pokračování večera patřilo hudbě Petra Kotíka. Zazněla premiéra jeho skladby Koncept a gravitace pro soprán, flétnu, housle, trubku a mluvené slovo složená letošního roku. V tomto pořadí se svých partů skvěle ujali Elmaz Mrkvičková, Petr Kotík, Kateřina Krejčová, Ladislav Kozderka a Cyril Janeček. Mluveného slova se ujali Petr Hruška, Margaret Mead a Richard Buckminster Fuller, texty posledních dvou přitom zazněly v překladu Petra Kotíka. Skladba nepůsobila jako historická reminiscence na americkou avantgardu, ale jako její přirozené pokračování. Přestože lze v Kotíkově hudebním jazyce místy rozpoznat inspirace Cagem i Feldmanem, výsledný tvar je osobitý a svébytný. Kotík pracuje s časem, prostorem i zvukovou barvou způsobem, který posluchače nenutí hledat významy, ale především naslouchat. Nebylo to pouze provedení vlastní skladby, ale zároveň přímý kontakt s tvůrcem. Jeho hra působila civilně, soustředěně a bez jakéhokoli zdůrazňování vlastní role. O to silněji vyzněla její autenticita. „To byla narozeninová příležitost v Ostravě a já jsem byl požádán o kratší koncert, který tedy začal v pět odpoledne a skončil nakonec někdy v jednu ráno,“ přiblížil okolnosti vzniku skladby Koncept a gravitace Kotík.

Poslední skladbou první poloviny tříhodinového večera byla první věta Cageovy skladby Cheap Imitation z roku 1987 věnovaná Petru Kotíkovi, jenž se jako interpretující sólista představil úchvatným způsobem. Jedná se o jiný typ posluchačského zážitku než otevřenější struktury Koncertu pro klavír a orchestr. Přestože skladba vznikla jako svébytná „imitace“ ErikemSatiem inspirovaného materiálu, Cageova práce s posuny v organizaci tónů vytváří zvláštní napětí mezi známým a nečekaným. Melodická linie se pohybuje s téměř zdrženlivou jednoduchostí, ale právě v této střídmosti se skrývá její síla. Interpretace působila velmi soustředěně. Důležité nebylo předvádět výrazová gesta, nýbrž nechat jednotlivé tóny plynout s přirozenou samozřejmostí. V prostoru Švandova divadla vynikla křehkost melodie i jemné odchylky v rytmickém a dynamickém průběhu. Hudba nepůsobila jako nostalgický návrat k Satiem inspirovanému idiomu, ale jako zvláštní objekt pozorovaný z odstupu – známý a zároveň proměněný. Posluchač je veden k tomu, aby vnímal samotný průběh tónů v čase, jejich vzájemné vztahy a prostor kolem nich. Výsledkem byl klidnější, ale nikoliv pasivní hudební tok, který působil jako důležitý kontrast k ostatním číslům programu.

„To byla doba, kdy jsem dělal hodně projektů s Cagem. Jednou, když jsme se vraceli, tak jsem mu řekl, ať něco napíše také pro mě. A on se za chvíli vrátil a přinesl Cheap Imitation. To byla verze pro housle a on si myslel, že bych to mohl hrát o kvartu výše na flétnu, ale já jsem to nechal v té původní poloze. Ale jak k tomu Cage přišel – když jsem snad poprvé přiletěl do USA, tak jsem jel do Buffalo. Asi za měsíc jsme měli první koncert v New Yorku, tehdy tam Cage ještě nebydlel, ale bydlel kousek od něj, tak jsem mu řekl, ať přijede. A když byl v New Yorku, bydlel vždy u přátel. Cage se poté s Mercem Cunninghamem rozhodl, že pro jejich taneční vystoupení upraví skladbu Socrate Erika Satieho, už to měli zařazené na programu, ale Cage nedostal povolení od vydavatele. Tak z toho vzal ten materiál a vytvořil tedy onu lacinou imitaci – Cheap Imitation,“ objasnil Kotík.

Ještě intenzivněji se téma času a soustředěného naslouchání projevilo v závěrečné skladbě večera, a to ve Feldmanově skladbě For Samuel Beckett. Už samotný titul odkazuje ke světu dramatika, v němž se zdánlivě drobné události stávají nositeli hlubokého významu. Feldmanova hudba zde nevypráví příběh; spíše vytváří prostor, v němž se zvuky objevují s vysokou opatrností a znovu mizí.

Dvacet tři hráčů vystihlo charakteristickou feldmanovskou křehkost bez sentimentu. Tiché dynamiky, dlouhé doznívání a jemné proměny barev vytvářely pocit času téměř zpomaleného na hranici nehybnosti. Přesto hudba neztrácela vnitřní pnutí. Každý nový zvuk působil jako událost, která mění atmosféru celku, byť jen nepatrně. V této skladbě se na druhou stranu naplno ukázala kvalita ansámblové souhry. Hudebníci museli reagovat nikoli na tradiční rytmický tah, ale na mikroskopické změny v barvě, intenzitě a délce tónu. Výsledek působil obdivuhodně organicky. Publikum bylo doslova vtahováno do světa, kde se poslouchá jiným způsobem – trpělivěji, pozorněji a s vědomím, že i téměř neslyšitelný detail může nést význam.

Přes veškerou posluchačskou náročnost programu koncert zapůsobil silným dojmem, což dokazovala neustálá pozornost v sále i přes naznačenou délku programu. Nešlo o melodie, které si posluchač odnáší domů, ani o efektní vrcholy. Smysl večera spočíval v samotném aktu naslouchání. A zvláště zajímavá byla osobní slova Petra Kotíka k jednotlivým dílům. Mimořádný koncert v rámci Cyklu soudobé hudby Prague Philharmonia tak rozhodně naplnil očekávání svou hudební mimořádností.

Foto: Milan Mošna, Facebook Prague Philharmonia

Facebook X E-mail WhatsApp