Poprvé se hostem českokrumlovského festivalu stal náš přední klavírista Lukáš Vondráček. Na sobotním koncertě provázeném Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu hrajícím pod taktovkou Tomáše Braunera přednesl Klavírní koncert č. 2 c moll Sergeje Rachmaninova. V druhé části večera, který se tentokrát uskutečnil pod širým nebem v prostoru letní zámecké jízdárny, zazněla Ravelova orchestrální verze Musorgského Obrázků z výstavy.

Obě zámecké jízdárny českokrumlovského zámku se již tradičně stávají místem festivalových orchestrálních koncertů. Zatímco v minulých letech jsme si prvotřídní umělecké výkony vyslechli v pohodlí krytého zimního prostoru, organizátoři letošního 35. ročníku zvolili druhou, v podstatě riskantnější verzi, když návštěvníky pozvali do prostředí letní jízdárny, tedy pod širé nebe. Hlavní motivací tohoto kroku bylo zřejmě získat větší diváckou kapacitu. Na zvěčnění zážitku z tohoto večera, o nějž se postaral zejména hlavní host, klavírista Lukáš Vondráček, se tentokrát podílela i Česká televize. 

V úvodu večera zazněla cca desetiminutová skladba pětačtyřicátníka Ondřeje Brouska Daidalos, komponovaná na objednávku festivalu. V programu jsem kromě úvah o labyrintu coby festivalovém leitmotivu bohužel žádné podrobnější informace o této kompozici nenalezla, vzhledem k několika dramatickým vrcholům, podpořeným nápaditou barvitou orchestrací, a poklidnému závěru končícímu v pianissimu jsem ji chápala jako hold vynalézavému staviteli labyrintu, jeho dramatickým zápasům, včetně riskantního letu z Kréty na Sicílii, při němž vynálezce ztratil syna Ikara, až po jeho klidné spočinutí v rodných Athénách. 

Lukáš Vondráček a Sergej Rachmaninov se v hudebním životě pomalu stávají dvěma neoddělitelnými pojmy. Nejenže náš přední klavírista koncerty ruského skladatele mnohokrát odehrál na veřejnosti, a to jak u nás, tak v zahraničí, ale ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK pořídil i jejich nahrávku. Výtečným partnerem se mu na CD Supraphonu z roku 2023, obsahujícím všechny čtyři Rachmaninovovy klavírní koncerty a Rapsodii na Paganiniho téma, stal dirigent Tomáš Brauner.

Výsledky úzké spolupráce dvou výrazných uměleckých osobností, klavíristy a dirigenta, se příznivě projevily i v sobotním koncertu českokrumlovského festivalu, byť tentokrát s podporou jiného orchestrálního tělesa – Symfonického orchestru Českého rozhlasu. I když se večerní nebe v první půli večera nechovalo k posluchačům příznivě, bylo deštěm smáčené auditorium doslova fascinováno Vondráčkovým pojetím skladatelova Klavírního koncertu č. 2 c moll, op. 18, jež jak po technické, tak výrazové stránce dokonale zprostředkovává poselství hudby pozdního romantika a geniálního klavíristy v jedné osobě.

Druhá půle večera se stran počasí odehrála v příznivější konstelaci. Otevřel ji monumentální zvuk sólové trubky a žesťů v Promenádě, úvodní části Ravelovy orchestrace klavírního cyklu Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Posluchači si díky SOČRu pod taktovkou Tomáše Braunera mohli plně užívat sled skladeb inspirovaných posmrtnou výstavou obrazů skladatelova přítele, malíře Viktora Hartmanna, která se uskutečnila v Petrohradě roku 1874. Tato svým charakterem pozoruhodná kompozice, spojující idiomy ruské církevní a lidové hudby a originalitu, ne-li syrovost Musorgského hudebního jazyka s vynalézavostí Ravelovy instrumentace, je pravým „koncertem“ pro orchestr, v němž francouzský skladatel v roce 1922 ve snaze podpořit neobvyklou barevnost zainteresoval řadu méně obvyklých nástrojů (saxofon, basklarinet, kontrafagot, rozšířenou sekci bicích). Zcela jistě by tempová i dynamická modifikace cyklu zněla jinak v prostředí koncertní síně. Pod taktovkou Tomáše Braunera však hudebníci podali v daných podmínkách pozdního večera vskutku mimořádný výkon. Brilantně vyzněly scherzové části Hašteřící se děti, Tanec kuřátek ve skořápkách, Trh v Limoges, mysteriózně jejich protiklady Starý hrad (s výtečně zahraným saxofonovým sólem), Catacombae Sepulcrum romanum, Con mortuis in lingua mortua. Až děsivě zapůsobil Skřítek, podobně Baba Jaga, tíživě Bydlo, znázorňující naplněný povoz. Nezklamal očekávaný kontrast rytmicky pregnantních žesťů se smyčcovými nástroji (Samuel Goldenberg a Schmuyle), závěr (Velká brána kyjevská) pak nepostrádal náležitou monumentalitu. 

Kromě reklamní části a medailonků sólových interpretů a dirigentů obsahují dvoujazyčné tištěné programy alespoň základní informace o jednotlivých částech uvedených skladeb. Co mně však stále u tohoto festivalu chybí, je zcela běžná praxe symfonických koncertů – aktuální obsazení orchestrálních hráčů. Řadu z nich pak nelze jmenovitě uvést a ocenit za dokonale zahraná sóla. Domnívám se, že by si naše přední orchestry tuto pozornost zasloužily.

Foto: Libor Sváček

Facebook X E-mail WhatsApp