PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Symfonický orchestr Českého rozhlasu se ne vlastní vinou ocitnul v epicentru politických bitev o koncesionářské poplatky. Jak ve své zdravici připomněl odcházející šéfdirigent, tyto spory neohrožují jen Český rozhlas a jeho zpravodajství, ale i existenci orchestru a všeho, co za sto let své historie vybudoval. Přesto se SOČRu 20. dubna podařilo z houstnoucí, ne právě tvůrčí atmosféry vystoupit s působivým programem, který svou ambicí i provedením výrazně přesáhl rámec běžných abonentních večerů.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho dosluhující šéfdirigent Petr Popelka uvedli ve dvou dnech po sobě všechny čtyři symfonie Johannesa Brahmse. Slavný německý romantik, který přispěl k mezinárodnímu renomé svého o něco mladšího souputníka Antonína Dvořáka, byl pražským rozhlasovým orchestrem přiblížen reprezentativně i inspirovaně. Diváci přítomní koncertu 14. dubna v Obecním domě nepokrytě aplaudovali.

Petr Popelka zahájil 13. dubna své loučení se SOČRem. Pro prezentaci svého již legendárního dirigentského umění si Popelka zvolil co do položek nevelké, zato však historicky nepřehlédnutelné symfonické dílo zářivého zjevu německého romantismu Johannesa Brahmse. Pondělní provedení prvních dvou Brahmsových symfonií bylo jednoznačným potvrzením dirigentova vhledu a umělecké agility. Koncert se nesl v duchu ambivalentního emočního mixu kličkujícího mezi neskrývaným nadšením ze skvělé interpretační práce a lehkým smutkem z odchodu předního českého dirigenta s koncem sezony.

Před dvěma lety debutoval pianista Marek Kozák v Supraphonu pozoruhodným CD, nazvaným Zapomenuté české klavírní koncerty. Spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a s dirigentem Robertem Jindrou nabídl na tomto disku posluchačům klavírní koncerty tří českých skladatelů: Karla Kovařovice, Vítězslavy Kaprálové a Pavla Bořkovce. Nahrávka vzbudila velkou pozornost nejen doma, ale i v zahraničí, a to jak objevnou dramaturgií, tak i svými uměleckými kvalitami. Své druhé supraphonské CD „pokřtil“ Marek Kozák v úterý 31. března na svém recitálu v malostranském kostele sv. Vavřince. I tato Kozákova nahrávka se vyznačuje neotřelou a atraktivní dramaturgií: uslyšíme na ní komplet všech klavírních transkripcí a parafrází Sergeje Rachmaninova.

Robert Jindra vedl v úterní podvečer Symfonický orchestr Českého rozhlasu spolu s dvojicí mezinárodních sólistů v provedení stěžejního operního díla 20. století, Bartókova Modrovousova hradu. O mimořádnosti večera svědčila i přítomnost řady významných osobností kulturního a operního světa v publiku. Reflexe přiblíží dílo, které je u nás neprávem opomíjeno, a zároveň se dotkne i některých slabin jinak výjimečného provedení.

Posledním králem, který skutečně působil na Pražském hradě, byl Karel I. Habsburský. Jeho vládu ukončila první světová válka a vznik Československé republiky. Nyní se však na Hrad král vrátil – alespoň symbolicky. Pokus o jeho dosazení na český trůn se odehrál 18. března, kdy Pražský filharmonický sbor uvedl ve Španělském sále v rámci svého Francouzského večera Honeggerovo oratorium Král David. Jeho vláda sice trvala pouhou hodinu a čtvrt, její přínos byl přesto nesmírně bohatý a hodnotný.

Německý houslista Christian Tetzlaff, jehož věhlasné a s vrcholnou virtuozitou realizované výkony na poli orchestrální a komorní hry udivují publikum po celém světě, zavítal 23. února do Prahy, aby rudolfinským návštěvníkům naservíroval mravně a emočně apelativní kompozici Ondřeje Adámka, a stimuloval tak nejen čistě múzické, ale zčásti i občanské vědomí posluchače. Její českou premiéru, jakož i zbylý program obsazený jmény Gustava Mahlera a Alexandra Zemlinského, si vzal pod dirigentská křídla Jonathan Nott. Jím nabídnutý výslovně architektonický postoj k provedeným dílům učaroval vyváženým mixem uvážlivosti a citlivosti.

Hudební dráha, jakou má za sebou dirigent Jonathan Nott, který 23. února pozdvihne v Rudolfinu taktovku v čele Symfonického rozhlasu Českého rozhlasu, zavdává příčinu ke dvěma úvahám. První smeká klobouk nad tím, co tento dirigent dokázal: šestnáct let vedl symfoniky v Bamberku, kde také rozvíjel mezinárodní dirigentskou soutěž, tucet let byl šéfdirigentem Tokijských symfoniků, řídil operní soubory ve Wiesbadenu či v Lucernu, dirigoval Berlínské filharmoniky a nyní stojí v čele barcelonského Gran Teatre del Liceu. Druhé zamyšlení potěžkává význam Štěstěny, která v propojení s PR a marketingem vyzdvihne do výšin jen hrstku vyvolených, zatímco o jiných, dost možná stejně dobrých, se ví mnohem míň. Přitom za ně nejen mluví výsledky, ale také z nich prýští myšlenky, k nimž se přezaměstnané hvězdy nemívají čas uchýlit.

Beethoven a Dvořákova Osmá. Tak zněl název koncertního programu, který v prostory pražského Obecního domu 26. ledna vnesl Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem a akordeonistou Omerem Meir Wellberem. Až kontroverzní první půli ve Smetanově síni vystavěnou na beethovenském půdorysu vystřídala druhá, o poznání standardnější s naším mistrem.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu provedl s dirigentem Tomášem Hanusem Symfonii č. 2 Gustava Mahlera zvanou „Vzkříšení“. Je to slavná a efektní kompozice skladatelova mládí a pro rozhlasový orchestr odvážné dramaturgické vykročení. Dirigent vedl provedení spolehlivě a v jasném tempovém plánu, o vrchol se postaral Český filharmonický sbor Brno i obě sólistky.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu svůj novoroční koncert pojal trochu jinak, než je obvyklé. Hudební tělesa při vítání nového čísla v kalendáři zhusta nabízí vídeňské valčíky či slavná operetní čísla, naproti tomu rozhlasoví symfonikové se 4. ledna vydali směrem na jih a spolu s tenoristou Danielem Matouškem přednesli ikonická díla italské provenience. Dvořákova síň v závěru pořadu ’O sole mio bouřila nadšením a vděčně přijala dvojici přídavků, náročnější posluchač však mohl litovat některých neuchopených příležitostí.

Klavíristu Jana Bartoše znám od jeho dětských let, od dob, kdy byl žákem prof. Martina Ballýho na legendární LŠU Voršilská v Praze. Se zájmem a s obdivem sleduji jeho uměleckou cestu, v jejímž průběhu se brzy etabloval mezi naše nejpřednější pianisty a posléze – když se jeho zastupování ujala prestižní koncertní agentura IMG Artists – vstoupil mezi světovou pianistickou elitu. Od roku 2017 spolupracuje se Supraphonem, u něhož vydal během šesti let pět vysoce ceněných nahrávek. V listopadu letošního roku obohatil umělec diskografii novým CD, na němž nabízí Klavírní koncert Es dur Antonína Rejchy a Klavírní koncert č. 5 Es dur zvaný Císařský od Ludwiga van Beethovena.

„Tajemství Aimardovy hry spočívá bezesporu v jeho práci s pedálem.“

„Čtyři seriální miniatury se pod Aimardovýma rukama proměnily v hudební laboratoř, kde se z přesně odměřených ingrediencí rodilo napětí i vtip.“

„Celkovou soudržnost díla podpořil také Popelkův odvážný ‚timing‘ – zatímco druhá věta doznívala v prostoru déle, mezi krajními větami nedal posluchačům příliš času se nadechnout.“

Do Prahy dorazil světoznámý francouzský klavírista Pierre-Laurent Aimard, aby spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nalákal posluchače do Dvořákovy síně Rudolfina. Pondělní koncert 22. prosince nabídl kousek francouzského šarmu i českého temperamentu. Program byl laděn optimistickém duchu – zazněla kantáta Our Garden estonského skladatele Arvo Pärta, Ravelův Klavírní koncert G dur a Dvořákova Šestá symfonie D dur. Hudební večer tak působil jako příjemný kontrast k předvánočnímu shonu… Anebo snad přece jen byla přítomna trocha té sváteční atmosféry? Vždyť Václav Talich kdysi nazval tuto symfonii „vánoční“…

„Nikdy jsem neotevřel učebnici francouzštiny – učil jsem se přímo rolí a spoluprací s kolegy.“

„Obdivuju cizince, kteří zpívají Zápisník zmizelého, protože text je v nářečí, které je obtížné se naučit a deklamovat i pro naše zpěváky.“

„Povinností každého umělce je plánovat si volno.“

„Byl to záchvěv šílenství,“ popisuje Petr Nekoranec svůj listopadový záskok za Benjamina Bernheima ve Faustově prokletí v Théâtre des Champs-Élysées. Jak k tomu došlo a jaké další plány má náš přední tenorista u nás i ve Francii? A jaké plány má na Vánoce? To si přečtěte v rozhovoru, který Petr Nekoranec poskytnul krátce před svými vánočními koncerty v Svatoštěpánském dómu ve Vídni a na Novoměstské radnici v Praze. 

„Bude příležitost připomenout si osobnost německého barytonisty Dietricha Fischera-Dieskaua, velkého interpreta písní…“

„Sobota odpoledne je nesena dvěma jmény českého interpretačního umění: Jakub Hrůša a Lukáš Vondráček.“

„V neděli se nabízí exkluzivní operní večer z nabídky Evropské vysílací unie, Donizettiho opera Lucrezia Borgia z Římské opery.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to nepřetržitě. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah prostor dokonce pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je synonymem pro „samou hudbu“, pravidelně proto nahlížíme do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 8. do 14. prosince?

„Mé angažmá v Ostravě nebylo prodlouženo čistě z časových důvodů; nestíhal bych své závazky, což by způsobovalo potíže oběma stranám.“

„Další soutěže neplánuju. Svůj účel splnily.“

„Mým osobním přáním je hudebníky vést s porozuměním pro každého z nich; aby našeho společného hudebního putování nelitovali.“

Jiří Habart představuje talentované dirigenty, kteří svou kariéru vybudovali od základů na své poctivosti a pracovitosti. Narodil se ve Frýdku-Místku, ZUŠ navštěvoval v Litomyšli, hru na housle studoval na konzervatoři v Kroměříži a dirigování se věnoval v Brně na JAMU. Byl úspěšný na dirigentských soutěžích v Debrecínu a zejména v Londýně na Donatella Flick Conducting Competition 2023 a už za studií se stal dirigentem Národního divadla moravskoslezského. Roku 2024 prožil Debut Pražského jara. Nejčerstvější informací je, že od následující sezony se ujme pozice šéfdirigenta Filharmonie Hradec Králové. V rozhovoru jsme se ho tedy ptali zejména na současné umělecké aktivity, ale také na šéfdirigentské vize.