Závěrečný koncert sezóny Rozhlasových symfoniků měl netypickou dramaturgii se známými českými sólisty Martinem Kasíkem a Josefem Špačkem a mladou dirigentkou Erinou Yashimou. Na programu byl 15. června Mozartův Klavírní koncert A dur, mozartovské variace Fryderyka Chopina a Berliozův romantický mistrovský kousek, violový koncert Harold v Itálii. Koncert byl atraktivní, i když zůstal pozoruhodným skladbám něco dlužen.

Začalo se Mozartovým Klavírním koncertem č. 23 A dur, který je jemně krásný a zároveň lehce melancholický. Vztahuje se k Mozartovu poslednímu tvůrčímu období ve Vídni, kde se sice stal nezávislým umělcem, ale ne všechny umělecké úspěchy měly potřebný ohlas a neposkytly mu ani stabilní finanční zabezpečení. A tak se na uměleckém vrcholu začínají objevovat díla, kde Mozart není typické „sluníčko“, ale leží v nich stín melancholie a něčeho nepopsatelně tíživého. A mezi Klavírním koncertem č. 20 d moll a Koncertem č. 27 B dur je několik děl tohoto pozoruhodně vážného charakteru. Dva z těchto koncertů jsou v mollové tónině, ale ani interpretovaný durový není jednoznačně veselý. Mozart díla komponoval sám pro sebe, často je dokončoval těsně před premiérou, na kterou sám musel sehnat muzikanty. Je to působivá sonda do velké hloubky umělecké duše, podobně jako Symfonie g moll nebo Klarinetový koncert A dur.      

Martin Kasík při provedení vystihl meditativní závažnost tohoto díla a usiloval o maximální lehkost a citlivý přednes melodií. Na druhou stranu, jeho úhoz byl na Mozarta přece jen příliš tvrdý a také celkové zpěvnosti zůstával dost dlužen. Hrál s nadhledem, ale konce frází vyznívaly lehce odbytě. Mohli jsme zažít spolehlivé a brilantní provedení, ale ne soustředěný hluboký ponor do hudby. Existují světová provedení, ve kterých je pomalá věta jedna dlouhá, nekonečná píseň a melodie – a k tomu jsme se tentokrát ani nepřiblížili. Orchestr rovněž usiloval o citlivé ztišení, ale větší měkkost smyčců jako kdyby zrovna nebyla v jeho rejstříku. O něco lépe obstála dechová sekce a celkově to bylo spolehlivé, ale ne zrovna vrcholné provedení.   

Dramaturgicky zajímavé bylo navázání skladbou mladého Fryderyka Chopina na Mozartovu melodii z duetu Là ci darem la mano, tedy „sváděcího“ duetu z prvního dějství Dona Giovanniho. Je to téma a pět virtuózních variací pro klavír se střídmým doprovodem orchestru. Tady klavírista ožil a podařilo se mu trefit brilantní lehkost i salónní atmosféru, ve které sedmnáctiletý Chopin zahrnován obdivem vystoupil. Kasíkovo provedení bylo technicky spolehlivé, bravurní a místy i kouzlilo, ke strhujícímu účinku ale něco chybělo. A jako přídavek zaznělo jedno z Nokturen, kde bylo romantického kouzla spíše pomálu. I přes zmíněné limity to ale bylo sympatické, pokorné provedení, ve kterém se pianista nepředváděl a snažil se co nejvíc přiblížit záměrům obou autorů.

Po přestávce nás čekalo vrcholné číslo violového repertoáru, originálně pojatý Berliozův violový koncert Harold v Itálii, který je zároveň symfonickou básní s programními názvy: Harold v horách, Průvod poutníků zpívajících večerní modlitbu, Serenáda abruzského horala své milé, Orgie loupežníků. Berlioz je především velký lyrik a jeho hudební představivost je nekonečně bohatá. Dílo má zvláštní, lehce melancholickou a baladickou náladu a není rozhodně popisnou ilustrací nějakého děje. Orchestr se spolehlivě zhostil náročného doprovodu, usiloval o jemnost francouzské hudby, i když té měkkosti a tvárnosti může být mnohem víc. Dirigentka Erina Yashima vedla skladbu spolehlivě, i když si netroufám říci, že by do ní něco zvláštního vtiskla. A houslista Josef Špaček působil dojmem, že si chtěl zkusit violu – zvládl to technicky dobře, ale s tímto nástrojem se nesžil. Nabídl pěkný medový tón, ale jeho vedení frází přece jen působilo tvrdě a jakoby školácky. Z celého romantického kouzla tohoto ojedinělého violového partu tak zbylo takové velmi dobře zvládnuté cvičení, kde bylo málo technické svrchovanosti a prostoru pro výrazové proměny.

Osobitý program, jaký se ne vždy uvádí, tedy zůstal trochu napůl cesty. I když se zmíněná díla neobjevují tak často, zrovna Harolda hrála Česká filharmonie nedávno se Simonem Rattlem a mladým světovým sólistou. Nevím, jestli bych nebyl ještě přísnější, kdybych tento koncert slyšel a měl čerstvé srovnání. Zvolená díla zkrátka potřebují k plnému vyznění ještě něco víc než pečlivou přípravu. 

Foto: Facebook SOČR

Facebook X E-mail WhatsApp