Slavný starořecký mýtus o síle lásky a hudby byl programem koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Letní slavnosti staré hudby, který proběhl na Zámku Troja v pondělí 20. července 2026. Ztvárnil ho soubor Scherzi Musicali v sestavě čtyř instrumentalistů a sopranistky Weil-Lian Huang. Režie scénického dění se ujal Jean-Marc Amé. Zpěvní texty vyprávějící o tragickém příběhu Orfea a Eurydiky doprovázely instrumentální skladby, ponejvíce sinfonie, pěti autorů. Vokální části vybrala dramaturgie z hudby rovněž pěti autorů, přičemž osou programu bylo dílo Luigiho Rossiho, jeho zhudebnění orfeovského příběhu program zahájilo, pokračovalo jím a uzavřelo ho.

Belgický ansámbl Scherzi Musicali patří mezirenomované soubory provozující starou hudbu na dobové nástroje. Ve svém profilu si hrdě vystavil charakteristiku časopisu Diapason, která zní „Nicolas Achten a jeho belgický kolektiv sdílejí ctnost, kterou nelze naučit, nelze ji kultivovat a která se rychle ztrácí: svěžest.“ Na mezinárodní scéně působí ansámbl patnáct let a má za sebou pěkný soubor nahrávek, z nichž mnohé získaly skvělá ocenění. Počet členů je proměnlivý – od tria po orchestr o čtyřiceti členech. Do Prahy zavítal, žel, jen v počtu čtyř instrumentalistů se sopranistkou Weil-Lian Huang, přičemž v programu také zpíval multiinstrumentalista a barytonista Nicholas Achten, zakladatel a umělecký vedoucí souboru. Ve skladbách střídal chitaronne a třířadou harfu. Na loutnu, teorbu a renesanční barokní kytaru hrál Francois Dambois, vedle něho stál Félix Verry, hráč na barokní housle. Jeho držení nástroje připomínalo spíše zasazení violy da braccia, tedy ramenní, ale Verry šel ještě níže. Čtveřici instrumentalistů doplňoval hráč na lirone a violu da gamba Justin Claie. Programová brožura informuje o nástroji lirone jako o gambě basové polohy, který má nepřehlédnutelně široký hmatník s pražci a množstvím strun od devíti po dvacet. Vedle toho představil soubor také třístrunný nástroj colascione, který má malý loutnový korpus s dlouhým krkem. Složení souboru, který založil Nicolas Achten, vytváří pozoruhodnou zvukovou identitu založenou na nástrojích bassa continua ve vzájemném působení s pěveckou artikulací.  Soubor Scherzi Musicali je podporován Valonsko-bruselskou federací (Generální ředitelství pro kulturu, Hudební oddělení) a je rezidenčním umělcem v Královském muzeu výtvarných umění v Antverpách.

Tchajwanská sopranistka Wei-Lian Huang studovala na hudební konzervatoři v Bruselu (Conservatoire Royal de Musique de Bruxelles) a zpívá nejen se Scherzi Musicali, ale je také členkou souborů Musica Gloria a Choeur de Chambre de Namur. V dubnu roku 2023 zpívala roli služebné v Matoušových pašijích Johanna Sebastiana Bacha se souborem Les Talens Lyriques pod taktovkou Christopha Rousseta.  Její soprán se mi zpočátku jevil poněkud dynamicky nadnesený nad skutečně jemně šířeným zvukem instrumentalistů. V průběhu koncertu se kovově zaostřený hlas lehce zaoblil a vplynul do zvukového obrazu provedení. Výrazově se Huang vžila do vybraných jak do árií z opery Orfea od Claudia Monteverdiho, Luigiho Rossiho i Antonia Sartoriho tak do písně Clauda Saraciniho. V první části koncertu byla hudba věnována šťastnější době lásky Eurydiky a Orfea a Huang zpívala s prostou vroucností jak v roli Monteverdiho Hudby, tak Eurydice. A současně plnila představu stagingu Jeana-Marca Amého v mimice a pohybu na pódiu. Naznačovala pauzy mezi jednotlivými skladbami, mimicky komunikovala s kolegy instrumentalisty, usedala na kraj pódia a výstižně ztvárnila svůj konec po uštknutí hadem, který se pro přítomnou režii Českého rozhlasu  jistě jevil jako překvapivý výkyv v modulaci. Ve skutečnosti Huang klesala k zemi méně dramaticky, aby pak zmizela do zákulisí.

Pěvecká kreace Nicolase Achtena se stala bohatým zážitkem koncertu. Achten prošel širokou výrazovou škálou emocí, dokázal tlumit vášeň i vrhat ji do prostoru. Jeho lkaní nad mrtvou chotí mělo až fyzický rozměr a nelíčenou pravdivost. Zkormoucenost a prázdnota ve zpěvu árie Non piango, non sospiro/ Nepláču a nevzdychám dojímala.  Tento text zhudebnil jak Caccini tak, Jacopo Peri. Velká sóla v podsvětí byla naplněna skvělým Achtenovým dramatickým duchem a pěveckým uměním. Jeho stylové cítění mělo přesvědčivost. Achten, pěvec, dirigent a instrumentalista prokládal zpěv hrou na harfu a teorbu v jímavých sólech i krásných ansámblových partiích.

Velmi vkusně zněla také instrumentální intermedia – sinfonie Luigiho Rossiho, Girolama Kapsbergera či Christofana Malvezziho. A do programu vstoupila také instrumentální Aria di Firenze od Emilia de Cavalieriho, autora údajně nejstarší zachované opery – oratoria Rappresentatione di Anima, et di Corpo/Zobrazení duše a těla. V souvislosti se třemi nejstaršími operami o Orfeovi a Eurydice, které vznikly krátce po jmenovaném díle Cavalieriho, je to nabídnuté rozšíření pojmu, zejména když tam Nicolas Achten zpívá jednoho ze zábavných společníků. Koncert souboru Scherzi Musicali, který své vystoupení uzavřel komentovaným úryvkem z opery L´Euridice Giulia Cacciniho byl příjemným zážitkem. Dlužno ovšem podotknout, že kdyby přibyl velký orchestr, jednalo by se o opravdovou událost. Ale díky i za skromnější sestavu sympatického ansámblu, na jehož vystoupení lze dlouho vzpomínat.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp