V rámci mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby se ve středu představil hamburský instrumentální soubor I Zefirelli ve složení housle, cink (flétny), viola da gamba, theorba, cembalo a perkuse. Mladí němečtí interpreti přivezli do Prahy program velmi volně vázaný na starořecké téma cest hrdiny Iásona. Ve skutečnosti ve středu 22. července šlo o italské skladby raného baroka v originální podobě, či ve vhodných přepisech pro tento ansámbl. A tak návštěvníci zcela zaplněného refektáře Strahovského kláštera vyslechli skladby Marca Ucceliniho, Giovanniho Gastoldiho, Claudia Monteverdiho, Lorenza Allegriho a dalších.

Collegium Marianum pozvalo ve středu své diváky na další z koncertů mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby. V refektáři Strahovského kláštera se představil mladý komorní instrumentální soubor z Hamburku I Zefirelli. Pod nenápadným vedením cinkenistky a flétnistky Luise Catenhusen se představili houslistka María Carrasco Gil, Jakob Kuchenbuch za violou da gamba, loutnista Tobias Tietze, cembalista Tilmann Albrecht a konečně Jeroen Finke s celou škálou perkusivních nástrojů. Program sliboval určitou příběhovou linii spjatou s legendární cestou Iásona a Argonautů za legendárním Zlatým rounem. Ovšem ve skutečnosti se jednalo o poměrně volně dramaturgicky uspořádané skladby mistrů první poloviny šestnáctého století a příběhová linie zůstala pouze na papíře. Jinými slovy, příběh byl do večera dosazen uměle, stejně dobře by zde mohla být spojující linkou třeba Odyssea nebo jiné hrdinské příběhy. Tím spíš, že členění programu nebylo vždy jasné, některé skladby měly více nesourodých částí, jiné zase na sebe navzájem navazovaly attacca, takže i velmi pozorný posluchač si nebyl jistý, jestli se právě nachází na paloučku s nymfami a hudbou Marca Ucceliniho, nebo už se jedná o bouři v podání Mauruzia Cazzatiho. 

Tahle volná spojitost s příběhem či jistá dramaturgická improvizace nemusí být na škodu, pokud posluchači servírujete strhující virtuózní kousky ve skvěle fungujícím ansámblu, který dýchá, frázuje a ladí spolu. A má navíc nějakou základní identitu, lásku ke konkrétním hudebním skladbám a hudebním řešením, se kterými se všichni identifikují, a proto hrají spolu. Celý večer jsem přemýšlel, co je touhle základní identitou souboru. Největší úspěch I Zefirelli zaznamenali s programem Mr. Handel in Pub, tedy jakýmsi crossoverem mezi vážnou a lidovou hudbou, což díla italských raně barokních skladatelů snesou velmi dobře. Ale tentokrát nebylo zřejmé, jestli soubor přijel hrát seriózně vážnou hudbu, nebo chtěl diváka dovést do hospody s panem Handelem a tam ho pobavit. Na ten hudební žert to bylo příliš akademické a do obvyklé struktury koncertů Collegia Mariana by jen ten žert příliš nezapadal. A na ten seriózní hudební večer to bylo zase málo ucelené, málo programově hluboké či zajímavé. Kdyby podobný soubor vystoupil před dvaceti pěti lety, jistě by znamenal svěží vítr a velmi zajímavý příspěvek do kruhů, které se této hudebně věnují. Dnes ale čelí těžké konkurenci souborů, které dělají totéž a dovedou velmi přesně kombinovat skvělé interpretační provedení staré hudby s lidovými či dokonce jazzovými motivy tak, že uchvátí jak tradiční posluchače, tak i nezasvěcené, kteří tu najdou cestu do světa vážné hudby. 

Na základě včerejšího koncertu se mi zdá, že I Zefirelli budou muset tuhle ucelenost a společnou identitu ještě hledat. Všichni jsou velmi dobří v rámci svého oboru, všichni skvěle ovládají své řemeslo. Večer měl svá světlá místa, překvapující situace, dokonce i jisté hudební vrcholy. Perkusista Jeroen Finke obsluhoval své nástroje bravurně a překvapil i v roli sólového tenoristy či tanečníka při hospodském přídavku. Gambista Jakob Kuchenbuch zase provedl nádherně svou sólovou skladbu. Pokud si ale celý večer lámete hlavu s tím, proč to dohromady nezní tak dobře, jak by mohlo, začnete sledovat jednotlivce a nacházet mezi nimi velké rozdíly. Jako by každý byl z jiného světa. Theorbista Tobias Tietze má solidní oblek a v něm koncertní černou košili, vedle něj gambista Jakob Kuchenbuch má také oblek, ale z něj plandá rozepnutá havajská košile, perkusista Jeroen Finke má zmačkaný plandající oblek s našedlou košilí a na nohou nepříliš koncertní gumové barefooty od hamburské firmy Leguano. Vrcholem přehlídky je ale cembalista Tilmann Albrecht, který se vyšňořil do jakéhosi německého lidového kroje, s bílou košilí, tmavě modrou prošívanou vestičkou a šedočernými leskle koženými kalhotami. Možná to budete považovat za nepodstatné, ale já si nedovedu představit, že s někým vytvořím ansámbl staré hudby, ve kterém sdílíme určitou identitu a programové zacílení, a pak se sejdeme na koncertě tak, že jeden má smoking a druhý přijde jako na soutěž ve verbuňku ve Strážnici.

Poměrně ožehavou otázkou celého večera bylo ladění. Upřímně řečeno, většina diváků (a já se do té většiny počítám) nesprávné či falešné ladění zavnímá jen v případě nějaké velké nepřesnosti, okamžiku fatálního nesouladu. A ty se včera děly jen zcela výjimečně. Přesto ale myslím, že realizace hudebního ladění má velký vliv na zvuk a na celkový dojem z hudebního zážitku a včera se mi tento předpoklad potvrdil. Během krátkého sólového virtuózního vstupu cembalisty, který moduloval a procházel i vzdálenými tóninami bylo slyšet několik výrazně falešnějších kvintakordů. To není chyba ladiče natož hráče, to je pouze zpráva, že interpreti použili tzv. středotónové ladění, které je pro období raného baroka typické, a proto správně zvolené. Abych tohle slovo jen tak na čtenáře nehodil, pokusím se o „krátkou definici ladění“, což je již samo o sobě oxymóron. 

Představte si, že sedíte u cembala, které je rozladěné a vy nevíte, jak začít ladit. Máte po ruce ladičku, která dokonale rozpozná čisté kvinty. A tak to vezmete od nejnižšího tónu C a začnete ladit přesné kvinty. C-G-D-A-E-H-Fis-Cis-Gis-Dis-Ais-Eis(F)-C. Po dvanácti skvěle naladěných kvintách v rámci osmi oktáv se dostanete zase na C. Pak pro ujištění o správnosti zahrajete to nejnižší a nejvyšší C a s hrůzou zjistíte, že ty tóny spolu vůbec neladí. Po důkladné kontrole musíte ten rozdíl prostě akceptovat. Právě jste objevili tzv. Pythagorejské kóma, noční můru hudebníků. Aby bylo ladění funkční, musíte tento rozdíl nějakým způsobem vyřešit. Nejméně škod nadělá, když jej rozdělíte na spoustu nepatrných odchylek a o ty upravíte každičký tón z těch osmi oktáv. Tomu se říká temperované ladění a dnešní klavíry a orchestry se tak ladí. Všechny tóny jsou pak spravedlivě stejně čisté či falešné. A stejně i tóniny. F dur zní stejně čistě jako Fis dur (s jistými odchylkami v barvách) a podobně. Hudebníci na začátku baroka ale myslili jinak. Kóma rozdělili nespravedlivě a některé tóniny upřednostnili před jinými. Naladili čistě tóniny kolem „středu“, tedy s nižším předznamenáním (C dur, G dur, F dur, a moll, e moll, d moll), a ty vzdálenější obětovali. Žádná skladba od Monteverdiho či Ucceliniho není v f moll nebo Ges dur. Když ve středotónovém ladění zahrajete kvintakord Fis dur, obejme vás hrůza, protože tento kvintakord vůbec jako kvintakord nezní. Jako by na vás z cembala vykoukl šklebící se čert. A v průběhu baroka tak tóniny také začaly dostávat konkrétní významové obsahy, ale to už je jiný příběh. 

Omlouvám se za obšírnou muzikologickou vsuvku, ona je nicméně podstatná pro další hodnocení koncertu. Když totiž naladíte cembalo do středotónu, skvěle to funguje s lidským hlasem, s houslemi a strunnými nástroji, kteréžto instrumenty tvoří intonaci konkrétních tónů ad hoc. Ovšem doladit na středotón flétny či cink je obtížnější. Divák to pozná jen občas, ale ty malé odchylky způsobují, že celkovému zvuku chybí určitý lesk, plnost či barevnost. Když spolu instrumenty zaladí, sloupce alikvót vystřelí do výše a ucho posluchačovo náhle zaplesá, aniž přesně ví proč. Když včera hrály spolu třeba housle a cembalo, housle a theorba nebo gamba a cembalo, zvukově to bylo velmi dobré. Když ale zazněl kompletní ansámbl, výsledek byl málo barevný, šedivý. Posluchač pak odchází s pocitem nespokojenosti, tedy že se neodehrálo něco, co se odehrát mohlo, či dokonce mělo. A myslím, že s podobným pocitem odcházeli i diváci včerejšího koncertu. Byl to milý letní večer, příjemná stará hudba na krásném místě, ale místy to bylo poněkud stereotypní a něco tomu chybělo.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp