„Zpívání opery na mikroporty přináší překvapivě velkou svobodu a možnost vyjádřit třeba niterné emoce i velmi ztišeným hlasem.“

„Dnes už barokní zpěváci většinou nejsou intenzivními čtenáři starých traktátů a theorbisté nemusí natahovat na svůj nástroj chirurgické nitě.“ 

„Na divadle mě nepřestává fascinovat, že vytváří jakousi paralelní realitu, další komplexní svět.“

Jaromír Nosek patři mezi naše přední basisty v oblasti staré hudby. Zpívá brilantně v renesančních ansámblech u nás i v zahraničí, je často poptáván do sólových rolí v koncertní hudbě doby baroka a stále častěji jej můžeme potkat i v opeře, zejména v mozartovských rolích, ale i v dílech soudobých. Známe se spolu již od studií a potkáváme se dodnes na koncertních pódiích. Při rozhovoru jsme se jako obvykle o některé věci přeli – tak už to u dlouholetých kolegů bývá… Nosek se umělecky podílí na posledním letošním koncertu řady Barokních podvečerů, který se v pořadatelství Collegia Marianum uskuteční předposlední den roku v kostele sv. Šimona a Judy.

Tvůj záběr je velmi široký. Od ansámblové renesanční hudby s Cappellou Marianou přes rané baroko s vlastním projektem Anmoen či s Collegiem Marianem, vrcholné baroko třeba s Musicou Floreou či Collegiem 1704 až po klasicistní operní role v divadlech a koneckonců i výuku zpěvu. Čím jsi v současné době nejspíš a nejraději? Nesvrbí tě někdy vystudované sbormistrovské ruce? 

Pokud bych mohl parafrázovat klasika, řekl bych, že vším, čím jsem, tím jsem rád. Domnívám se, že pro muzikantskou duši, ale i pro pěvecký hlas je zdravé, když se do určité míry specializuje, ale zároveň má možnost setkávat se s co možná nejrozmanitější hudbou různých dějinných epoch – když nezůstává jen v jednom „šuplíčku“. Trochu jiné nároky kladou na zpěváka souzvuky renesanční polyfonie, něco jiného je zazpívat dobře mozartovskou roli. Divadlo mi dává oproti koncertům výrazný prostor a možnost vyjádřit se nejen zpěvem; učení zase pomáhá hledat jádro pěveckého pudla. Nutí mě přesně formulovat a správně to všechno předvést. Kdybych něco z toho dělat nechtěl, nedělal bych to. 

V tom tvém výčtu ale chybí ještě jedna hudební oblast, která mě v posledních letech baví a inspiruje čím dál víc. Je to soudobá hudba, která nějak vyrůstá z té staré. Věnuju se jí jednak ve své kapele Anmoen, v průběhu posledního roku také v duu Kchun s Martinem Prokešem a na pódiích třeba v operách Komenský od Jana Jiráska nebo Pinocchio Tomáše Hanzlíka a Vítka Zouhara. Oba tituly inscenovalo Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Pro mě byl zážitek a zkušenost z obou těchto inscenací o to zajímavější, že v nich zpíváme na mikroporty. Je pravda, že to s sebou přináší nejrůznější technická úskalí (a teď nemyslím ta pěveckotechnická). Pokud se ale dobrá věc podaří a zpěvákův hlas je zesílen v pravou chvíli (tedy ne v momentě, kdy si zrovna v šatně vypráví s kolegou o dobrodružstvích předešlého večera), dává mu to větší svobodu a v porovnání s klasicky provedenou operou přece jen bohatší možnosti vyjádřit třeba niterné emoce i velmi ztišeným hlasem. 

Studované sbormistrovské ruce mě popravdě až tak moc nesvrbí, některé dovednosti získané na škole koneckonců využívám při učení a doprovázení studentů. Co já vím, třeba se k tomu ještě někdy v budoucnu vrátím.

Málokdo zná poměry na české barokní scéně tak dobře jako ty a zároveň je dovede porovnat s cizinou. Jak si vedeme v porovnání se západem, co se týče ansámblů a festivalů? Stále máme tolik co dohánět? Lze se stát špičkovým profesionálem na tomto poli bez studia v zahraničí? 

Myslím, že nejsem zdaleka sám, kdo to může posoudit, a jsem přesvědčen, že nejsme nijak pozadu, zejména co se týče profesionality hudebníků a kvality souborů. V naší zemi je také, řekl bych, dost festivalů, které objevují krásná zapomenutá místa za pomoci kvalitní staré hudby. Dokonce mám pocit, že jich spíše přibývá, a doufám, že ani v nadcházejících čtyřech letech nebude tato rovina naší kultury strádat.

Z hlediska institucionálního vzdělávání asi přece jen za západními zeměmi zatím poněkud zaostáváme. Při skutečném zájmu o barokní, renesanční nebo třeba středověkou hudbu si ale může mladý a v Čechách vystudovaný pěvec doplnit vzdělání buď na nejrůznějších kurzech a workshopech, nebo třeba i za pochodu v profesionálním provozu.

Léta jsme se potkávali v souboru Collegium 1704, byl jsi kmenovým a zásadním členem tohoto ansámblu od roku 2007 do 2015. Byla pro tebe spolupráce s Václavem Luksem, touto poměrně zásadní osobností české hudby, důležitá? Nestýská se ti někdy?  

Na léta v Collegiu vzpomínám rád a určitě pro mě tato spolupráce měla naprosto zásadní význam. Do Collegia 1704 jsem nastupoval ještě jako student. Profesionalita a evropská úroveň nejen koncertů, ale i zkouškového procesu pro mě byla velmi inspirativní a nesmírně důležitá pro můj muzikantský rozvoj. Navíc byla ta léta hodně intenzivní i sociálně. Člověk se cítil být pevnou součástí poměrně velké skupiny podobně smýšlejících lidí, s kterými se na jednotlivých projektech vídal pokud ne denně, tak přinejmenším velmi často. V posledních letech už to tak nemám. Jsem jako sólový nebo ansámblový zpěvák spíše rozkročen ve spolupráci s více různorodými soubory. Ale ty z nich, kde jsem v podstatě kmenovým členem (například Cappella Mariana nebo Wroclaw Baroque Ensemble), jsou svým obsazením spíš komorní a v průběhu roku nemají takové penzum koncertů, jako tomu bylo v dobách mého působení v Collegiu. Člověk se tak stává trochu víc solitérem a cítí se o něco méně společensky ukotven.

Existuje dnes podle tebe ještě něco jako „barokní zpěvák“? Když jsme před léty s touto hudbou začínali, byl to náš soukromý a vysněný obor. V první generaci Collegia Vocale 1704 jsme téměř neměli vystudované zpěváky, zato tam bylo asi šest studovaných sbormistrů. Svět klasické opery byl pro nás velmi daleko. To se za posledních pětadvacet let velmi změnilo. Jaké kolegy dnes v barokní hudbě potkáváš? 

Nemyslím si, že v začátcích Collegia bylo až tak málo klasicky vystudovaných zpěváků. Ale je pravda, že povědomí o interpretaci barokní hudby se rozšiřuje a zájem o ni i mezi mladými zpěváky pozvolna roste. A to je myslím moc dobře. Považuju za přirozené, že se generace „barokních zpěváků“ v průběhu času mírně obměňují. I to, že se třeba mění jejich přístup k této muzice. Dnes už to většinou nejsou intenzivní čtenáři starých traktátů, theorbisté nemusí natahovat na svůj nástroj chirurgické nitě, jak o tom hezky píše kolega Přemysl Vacek ve své knize Barokáři. Ani já už nepatřím mezi kované „pazourkáře“ z doby těsně po revoluci, kteří tou dávnou dobou žili od rána do večera. Slovy Čeňka Svobody bych řekl, že „dnes už je ten vlak definitivně roztlačen a stačí nasednout“.

Tvůj krásný témbr si mohli diváci vychutnat v mnohých divadelních představeních. Namátkou třeba role Mozartova Figara, Sarastra či Komtura, Monteverdiho Chárona či Seneky a dalších. V čem je svět opery pro tebe odlišný od světa koncertních ansámblů staré hudby. Jsi spíše divadelník, nebo koncertní zpěvák? 

Mám moc rád obojí. Na koncertech se mi líbí možnost doladit všechny detaily téměř k dokonalosti a skrze tu se dostat v prožitku až kamsi do jiných sfér. Osobně to prožívám především v komorní hudbě. U divadla mi připadá báječné, kromě komplexnosti nároků, kterou na interpreta klade, i to, že se sejde celkem velká skupina lidí z různých oborů, aby pro jiné lidi vytvořili jakousi paralelní realitu, další komplexní svět. Několik hodin intenzivně pracují a táhnou za jeden provaz, aby všechno dopadlo dobře a podle nejlepších možností. Pro mě to představuje obraz něčeho, čeho se snažíme dosáhnout nejen v našich životech, ale i jako společnost, ale často se nám to jakoby nedaří. Možná i proto, že svět je daleko složitější záležitostí než jedno divadelní představení. Ani tak mě to ale nepřestává fascinovat. 

Potkali jsme se v Jindřichově Hradci při strhujícím provedení Loutny české v podání souboru Jihočeského divadla. Pod taktovkou režiséra Tomáše Pilaře se odehrála grandiózní imerzivní šou, během které si diváci mohli v prostorách kláštera na interprety a jejich provedení doslova sáhnout. Exceloval jsi tam v roli Tajemného hosta, který měl všechny atributy českého pohádkového čerta. Co prožívá zpěvák během této neobyčejné produkce? Jak se ti líbí Pilařova excentrická vizualizace opery? Jak se ti s ním spolupracuje? 

Jsem rád, že ve své otázce tu inscenaci chválíš. Abych byl upřímný, při četbě tvé tehdejší recenze jsem si tím nebyl úplně jistý. Ale to je teď vedlejší.

To představení je pro nás zpěváky naprosto výjimečným zážitkem. Odehrává se v téměř všech prostorách kláštera a člověk je vlastně celou dobu nějak zapojen. Nečeká v zákulisí, až na něj dojde řada, ale kromě několika chvil v podstatě stále hraje. Zajímavý je pro mě v průběhu představení třeba i moment, kdy diváci volně procházejí areálem a sledují improvizované dění kolem sebe. Já mám v tu chvíli možnost krátce si s některými z nich (stále v roli) promluvit ve zpovědnici. Většinou se jich ptám, jak představení vnímají, prožívají. Doposud byli beze zbytku všichni naprosto ohromeni a dojati. Nepřeháním. To, že se cítí být součástí dění, být uvnitř představení, na ně zřejmě působí dojmem přímo magickým. 

Ke spolupráci s Tomášem Ondřejem Pilařem řeknu tolik, že ji vnímám jako nesmírně důležitou součást své umělecké dráhy. Ta setkání jsou pro mě vždy výjimečná a obohacující. Neznám nikoho dalšího, opravdu nikoho (a teď nemám na mysli jen režiséry), kdo by věnoval přípravě na nadcházející inscenaci nebo projekt tak poctivou a podrobnou přípravu jako on. A přitom dovede všem zúčastněným nechat prostor, aby se v té jeho připravené vizi cítili dobře a nebáli se rozehrát svůj vlastní pohled či interpretaci. Pokud se ukáže, že něco z původně zamýšleného konceptu nefunguje, bez mrknutí oka to upraví, změní. Nemá problém s uznáním nepřesnosti nebo třeba i chyby a dokáže skvěle korigovat své ego. To není na „vedoucích funkcích“ úplně běžná věc.

Pokud mluvíš o „excentrické vizualizaci“, pak souhlasím. Ale zároveň dodávám, že pouze v případě, že vnímáme význam slova „excentrický“ jako „naprosto výjimečný“. Tak přesně vnímám inscenace, které – většinou ve spolupráci se skvělým výtvarníkem Petrem Vítkem – Tomáš vytváří.

Náš rozhovor vzniká mimo jiné proto, že na konci prosince budeš zpívat na Barokních podvečerech s Collegiem Marianem. V čem je Collegium Marianum jiné než ostatní české barokní soubory? Zpíváš s nimi rád? Jaký je program pro letošní Vánoce? Najde se tam nějaký vrchol, který by si určitě divák neměl nechat ujít? Zpěvák, skladba či kompletní dramaturgie? 

Zpívám s Collegiem Marianem velmi rád. Jana Semerádová vždy vymyslí velmi pěknou, originální dramaturgii a vybírá si k sobě ty nejlepší muzikanty. Program nadcházejícího koncertu je hodně vázaný na Prahu a Pražský hrad. Zazní tam například méně známé duchovní skladby Josefa Antonína Sehlinga nebo Antonína Reichenauera, ale i evergreeny, jako jsou české vánoční písně Adama Václava Michny z Otradovic nebo Václava Karla Holana Rovenského. Hlavním lákadlem je asi především kvalitní hudební provedení, a také specifická sváteční atmosféra, která vždy tyto každoroční vánoční koncerty provází.

Na co se v nejbližší době nejvíc těšíš? Ať už v hudbě nebo i jinde… 

Kromě již zmíněného jsem hodně zvědavý na předvánoční provedení Händelova Mesiáše v polském Szczecině, kam mě pozvala místní filharmonie. V lednu se pak zúčastním se švýcarským ansámblem Gli Angeli Genève natáčení polyfonní hudby zkomponované renesančním skladatelem Pierrem de Manchicourt. O Vánocích to budou především setkání s rodinou a přáteli. A snad vyjde čas i na nějaký delší výjezd do přírody.

Foto: baroknipodvecery.cz, Petr Dyrc, Petr Tomaides, Daniel Jäger, Martina Root

Facebook X E-mail WhatsApp