„Člen orchestru nebo sboru nikdy nemá úplnou tvůrčí svobodu uchopit dílo sám za sebe.“

„Jako dirigent nejsem vládce a despota, ale opravdu jen první mezi rovnými.“

„Pinocchio se loutkou v pravém slova smyslu stává až v průběhu.“

Slýcháme o něm stále častěji. Jak by ne? Vždyť intenzivně cestuje po celé republice. Dirigent, původně zpěvák a ještě původněji hornista Josef Kurfiřt se aktuálně vyskytuje zejména v Českých Budějovicích, kde hudebně připravuje rodinnou operu na motivy známého příběhu o klukovi, kterému při lhaní roste dřevěný nos. Autorsky za ní stojí Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar. Pinocchio má v českobudějovickém Metropolu premiéru 6. prosince, ale Josef Kurfiřt nemluví jen o něm.

Pepo, známe se od studií Pražské konzervatoře, během nichž sis k oboru klasického zpěvu přibral obor dirigování. Absolvoval jsi z obou, ale ve výsledku evidentně převážilo – nebo alespoň aktuálně převažuje – dirigování. Na začátek se tedy zeptám: Co byl prvotní impuls vydat se na dráhu dirigenta?

Už od dětství jsem hrál v symfonickém orchestru na lesní roh a postupně jsem přičichl i ke zpěvu. Co se týče dirigování, opravdu od mala jsem chodil do divadla v Liberci a u spousty inscenací jsem viděl dokonce kompletně všechny reprízy. Navíc jsem sedával na takzvaných „doktorských“ místech, která byla v první řadě přímo u „díry“, tedy orchestřiště. A tak jsem pořád viděl na dirigenta a měl možnost s dílem souznít v jeho úplném celku, přemítat nad jeho různými interpretacemi… Při zpěvu ani při hraní na hornu člověk neovlivní celek. Máš moc jenom nad tou svojí linkou. Jako člen orchestru nebo sboru nikdy nemáš úplnou tvůrčí svobodu uchopit dílo sám za sebe, tak jak si ho představuješ. Interpreti zodpovídají za své party, ale já jako dirigent si můžu „vymazlit“ celek.

Chápu, že jsi prošel určitým dlouhým vývojem, stejně ale, jak o tom povídáš, se skoro divím, že první volba nepadla na dirigování…

Setkal jsem se s dalšími lidmi, kteří to měli podobně jako já – dirigovat nešli proto, že měli dojem, že by to bylo nad jejich schopnosti, že by na to neměli. Možná je brzdil pocit, že dirigent je „bůh“, že musí být už pro studium naprosto svrchovaný umělec, a totéž brzdilo i mě.

Na začátku druhého ročníku klasického zpěvu jsem si vzal dirigování jako nepovinný předmět a paní profesorka Němcová mi po několika hodinách řekla: „A nechtěl byste to studovat? Vždyť vám to jde! Bylo by škoda, kdybyste to nedělal jako další obor.“ To pro mě byl silný impuls, že jsem si řekl: „Hele, a to bych vlastně rád dělal jako další hlavní obor. Rozhodně ano!“

Obecně se asi dá říct, že bývá dobré, když dirigent má svoje umění vystavěné na základech toho, že kdysi „byl jedním z nich“, míněno členem orchestru či sboru, než tedy přešel o stupeň výš…

Určitě. Věc jsem si vyzkoušel i z pozice hráče orchestru i jako zpěvák a tyto zkušenosti teď beru jako velkou přidanou hodnotu. Mám zkušenost s tou druhou stranou. Když člověk nemá kontakt s opačnou stranou „barikády“, strašně snadno začne dělat blbosti, stane se mu, že ukazuje nejasně a tak dále. Ani neví proč. Pokud má korektiv skrz získané zkušenosti, obvykle si dokáže říct: „Počkat! Jaks to dělal, to asi nebylo ono… Podle tohohle gesta bych to taky nezahrál a nezazpíval.“

Pomalu, ale jistě „prosakuješ“ do dirigentských sfér prakticky po celé republice. Za sebou máš štace v Plzni, Zlíně, Hradci Králové, samozřejmě domovském Liberci, ale i v Praze a jinde. Co si myslíš, že jsou důležité vlastnosti dirigenta? Co zejména akcentuješ?

Dirigování je z veliké části práce s lidmi, s kolektivem, do značné míry je to až psychologická záležitost. Musím vnímat nálady v ansámblu a reagovat na momentální dění ve stylu: „Ne, tohle teď vracet nebudu, už to bude pro hráče únavné, vrátíme se k tomu třeba po pauze nebo na další zkoušce.“ 

Na druhou stranu ale musí být přítomná i zásadovost a pevnost, kdy víš, co chceš a proč to chceš.

Ano, někdy až urputnost. Některé věci je potřeba vysloveně prosadit. Třeba se to klube, klube, klube, ale ještě to není úplně. V tu chvíli musím trochu zatlačit a věc dotáhnout.

Jde o kombinaci toho vědět, kdy povolit a kdy naopak přitvrdit a vyžadovat výkon třeba i přes nějakou pocitovou mez. Může to být i trochu nepříjemné, ale účel je správný. Když se dostaví výsledek, tak se snažím říct: „To je přesně ono! Takhle jsem si to představoval.“ Motivační aspekt je tu přítomen silně.

Hezky mi nahráváš na další otázku: Kdyby ses měl pochválit – jak tě znám, tak to nebudeš chtít udělat –, kterou pozitivní dirigentskou charakteristikou disponuješ, co třeba ostatní dirigenti tolik nemají, co by to bylo? 

Trefil jsi správně; do těchto vod se skutečně nerad pouštím. Celou dobu se učím, nejsem ve fázi hotového dirigenta. Myslím, že kdybych ten pocit někdy získal, tak by to se mnou začalo jít z kopce. Každou další inscenací a koncertem se někam posouvám, snažím se zlepšovat, hledám zpětnou vazbu a tak dále.

Ale pokud mě tedy chceš donutit něco říct, tak – a je to věc, kterou samozřejmě mají i další dirigenti, to zdůrazňuju – nejspíš zmíním snahu o práci v klidu, v pohodě, laskavě a třeba i s humorem a v přátelské atmosféře. Aby člověk byl primus inter pares – není to tak, že já jsem vládce a despota, ale opravdu jen první mezi rovnými. Jsem tam pro interprety, aby mohli podat co nejlepší výkon v duchu mé představy o celku. 

Dá se říct, že coby absolvent operního zpěvu tenduješ k dirigování, které zahrnuje vokál? Je symfonický, čistě instrumentální repertoár trochu stranou tvého zájmu?

Logicky, už díky svému backgroundu operu miluju. Na divadle mě baví vlastně úplně všechno. Vůbec mi nevadí ten dlouhý zkouškový proces ani přítomnost na aranžovacích zkouškách, které často kolegové nemají rádi. Na propojení jednotlivých složek opery je zkrátka potřeba určitý čas. Vždycky mě fascinuje a hrozně se mi líbí, jak se to všechno dává dohromady. Ale vůbec nechci říct, že do symfonické hudby se mi nějak nechce. Nedávno jsme měli koncerty s vynikajícím Ivanem Ženatým, který hrál Dvořákův houslový koncert, a bylo to úžasné; i tohle jsem si neskutečně užíval. Nemůžu říct, že jedno převažuje. Že jsem zpěv studoval, tak ale se zpěváky nejspíš dovedu nějak přirozeně komunikovat a snáz je „nacítit“. Jak ale říkám, miluju obojí, operu i symfonickou hudbu.

A alespoň repertoárové rozlišení? Přemýšlím, že snad musíš mít nějaké oblíbenější větve své činnosti. Co třeba odlišit alespoň hudební epochy? Máš nějakou preferovanou?

To vlastně můžu říct. Obzvlášť rád mám devatenácté století a začátek století dvacátého… Ale samozřejmě i ten klasicismus. (smích) U mě je to těžký, baví mě moc věcí… Ale dobře, kdybych si musel vybrat, tak to devatenácté století a začátek dvacátého. 

Dalším projektem, na kterém participuješ – a to je tedy jednadvacáté století –, je zbrusu nová opera Pinocchio uváděná v Jihočeském divadle; premiéra se koná už 6. prosince. Očekávatelně se jedná o „rodinnou operu“. Představuju si, že rodinnou operu jako vedoucí hudebního nastudování pojmeš nějak jinak než „dospěláckou“, už mě ale moc nenapadá, v čem konkrétně. Dá se to nějak formulovat?

Při přípravě jsem řešil hlavně tempovou stavbu díla. Pokud člověk rovnou počítá s tím, že přijdou děti – a to můžou být i poměrně menší děti –, tak je potřeba rozmyslet, zda některá tempa nebudou moc pomalá. Malé dítě to nemusí vydržet, začne se ošívat a tak. To jsem konzultoval s pány skladateli Hanzlíkem a Zouharem a v některých místech jsme se dohodli na změnách. To je mimochodem zase krásné u nového díla, jak je organické; vzniká do poslední chvíle, pořád je prostor na úpravy…

Kromě tempových věcí mě ale zásadní odlišnost od „dospělácké opery“, jak říkáš, nenapadá. Přece jenom, dílo je nějak napsané a hlavně z toho musím vycházet. Obecně jsme asi zesílili kontrasty a dali živější tempa. Ty děti musíme nějak zabavit. (úsměv)

Je nějak přímo řečené, pro jaký nejnižší věk diváka je dílo určeno?

Přímo toto jsme asi nerozebírali, ale myslím, že inscenační tým v čele s Petrem Haškem věc pojal celkově režijně a scénicky tak, že bude třeba i pro prvňáčky. Ano, mělo by to pro ně fungovat – scéna má v některých místech až prvky Laterny magiky. Vizuálně je velmi atraktivní…

Na druhou stranu, sto dvacet minut s přestávkou…

Ano, to je pravda, dobrá poznámka. Ta opera má ale více poloh – není to tak, že rodič tam jde s dítětem, dítě se baví a dospělý nudí. Ne, to určitě ne. V díle najdeme spoustu různých vrstev. Je to skutečně „rodinná opera“, protože i rodič si tam najde svoje, často myslím docela silná sdělení.

Zaujalo mě, že v hlavní roli alternují mezzosopranistka Vladimíra Janovská s kontratenoristou Vojtěchem Pelkou. Musíš jako dirigent nějakým způsobem reflektovat, kdo z těchto dvou pěvců zrovna zpívá?

Vůbec jsem to nemusel řešit. Už od prvních zkoušek se mi líbí, jak každý z nich přináší jiné hudební kvality a logicky i témbrově. Já nemusím nic měnit a představení získává různé odstíny podle toho, kdo zpívá.

Oficiální anotace avizuje nad rámec původní literární předlohy téma války, která „má moc z lidí dělat loutky“. To nezní oddychově a typicky pohádkově… Můžeš čtenáře ujistit, že výsledné vyznění je veskrze pozitivní?

Samozřejmě. Snad můžu prozradit i to, že bude happy end. Ale správně jsi opět naznačil ty hlubší momenty, které lze najít… Záměr je takový, že Pinocchio se loutkou v pravém slova smyslu stává až v průběhu představení. Na začátku je to relativně normální kluk, který je možná trochu loutkou svého otce. S prvkem loutkovitosti si inscenace pohrává. Možná to nebude tak okamžitě patrné, ale určitě to je záměrem autora libreta; podívat se na známý příběh trochu jinak. Totiž spousta věcí z lidí může udělat loutky…

Pepo, díky. Myslím, že jsme tak nějak adekvátně nakousli a příliš neprozradili, čemu se teď věnuješ v Českých Budějovicích. Už 19. prosince se ale v Ostravě uskuteční také premiéra Pucciniho Turandot – patrně ve vzpomínce stého výročí úmrtí Giacoma Pucciniho –, které se dirigentsky věnuješ s Markem Šedivým, hudebním ředitelem opery Národního divadla moravskoslezského. Je ti svěřena alespoň jedna z premiér 19. a 21. prosince?

Není. Standardní je, že autor hudebního nastudování dělá obě premiéry, stejně jako já v Českých Budějovicích budu dělat obě. To je myslím správný úzus.

Ale později se samozřejmě může stát, že budeš dirigovat některou Turandot.

Stoprocentně. Později nastává klasické střídání. A opět, podobně to bude v Budějovicích.

Tedy znovu: Liberec, Hradec Králové, Plzeň, České Budějovice, Zlín, Ostrava, Praha… určitě jsem nevyjmenoval všechno. Je cestování úděl dirigentů?

Je to tak. Například souběhem Českých Budějovic, Ostravy a dalších koncertů jsem za listopad autem najezdil sedm tisíc kilometrů. Takže ano, je to úděl. Když nezkouším, jsem na cestě.