9. květen
Svátek má Ctibor.
2014 – zemřel Jiří Kratochvíl, klarinetista, muzikolog, skladatel a pedagog (narodil se 17. srpna 1924). Kromě koncertní činnosti se věnoval muzikologii, napsal např. Dějiny a literatura dechových nástrojů. Na podnět prof. Kostohryze významně přispěl k mozartovskému výzkumu, když zrekonstruoval klarinetový koncert (KV 622) a kvintet (KV 581), jejichž autografy se nedochovaly. Je autorem několika učebnic hry na klarinet. ZZ jeho vlastních komorních skladeb je známá např. Malá smuteční hudba pro tři basetové rohy. Revidoval mnohá díla skladatelů 18. století, zvlášť koncertů pro klarinet a klavír (V. Kalous, J. A. Koželuh, Fr. Kramář, A. Rosetti, Fr. V. Tuček). Jeho pedagogické působení je svázáno zejména s Konzervatoří Jana Deyla v Praze, kde v letech 1962–95 vyučoval klarinet, dějiny, literaturu a metodiku hry na klarinet, komorní hru a estetiku. Od roku 1951 působil také jako externí pedagog na HAMU v oboru dějiny a literatura dechových nástrojů. Spolu s M. Kostohryzem a Jindřichem Mizerou založil roku 1962 Trio basetových rohů, první stálý soubor tohoto složení ve světě, specializující se na českou hudbu 18. století. Pro basetové rohy upravil mnoho skladeb. Soubor existoval do roku 1992.
1957 – zemřel Ezio Pinza, italský operní zpěvák – bas (narodil se 18. května 1852). Studoval na konzervatoři v Boloni. Ve 20. letech zpíval c La Scale jako sólista. Jeho další kariéra pak byla spjata s New Yorkem, dvaadvacet sezón účinkoval v Metropolitní opeře, kde celkem odehrál 750 představení padesáti různých oper. Byl často obsazován do Mozartovských rolí jako Don Giovanni, Sarastro či Figaro, známé je také jeho ztvárnění titulní role v Musorgského opeře Boris Godunov. V Americe byl velmi oblíbený a po ukončení operní kariéry začal účinkovat na Broadwayi v populárně-hudebních muzikálech, za což dostal roku 1950 cenu Tony.
1933 – narodil se Jiří Chvála, sbormistr, dirigent a pedagog, profesor HAMU v Praze. V roce 1959 se stal druhým sbormistrem Kühnova dětského sboru, a v jeho čele stojí od svých 44 let, od roku 1967. Navázal na mimořádný odkaz zakladatele sboru Jana Kühna a KDS dovedl na nejprestižnější světová pódia. Sbor se pod jeho vedením stal světovou špičkou, spolupracuje s předními osobnostmi hudebního světa. Absolvoval řadu turné doma i v zahraničí na prakticky všech kontinentech, realizoval desítky nahrávek a vystupuje na hudebních festivalech. Sbor se podílí též na operách, operetách a muzikálech. Pod jeho vedením zvítězil sbor v řadě mezinárodních pěveckých soutěží, v roce 1998 dokonce získal European Grand Prix for Choral Singing. Získal prestižní ocenění, Artis Bohemiae Amicis, Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby, Cenu ministerstva kultury za přínos k rozvoji české kultury a medaili Za zásluhy. Od roku 1958 působí na katedře dirigování HAMU, v roce 1986 zde byl jmenován profesorem. Přednášel též na mezinárodních sborových seminářích ve Vídni, Tokiu, Singapuru, Princetonu aj. a byl členem porot mnoha mezinárodních soutěží. Počínaje rokem 2004 stojí také v čele smíšeného sboru Canti di Praga, koncertujícího doma i v zahraničí. V roce 2009 se stal členem správní rady Pražského komorního sboru. Vyrůstal v Písku a od šesti chodil na klavír k Vladimíru Polívkovi. V Praze pak studoval dirigování na pražské HAMU, m.j. u Jana Kühna, který mu ještě za studií nabídl místo sbormistra dvou těles – Českého pěveckého sboru (později Pražského filharmonického sboru) a Kühnova dětského sboru. Po absolvování vedl i Písecký komorní orchestr.
1915 – narodil se Drahomíra Tikalová, operní pěvkyně – sopranistka (zemřela 14. března 1997). Proslula jako Smatanova Mařenka, Vendulka a Katuška, Dvořákova Rusalka a v dalších rolích. V letech 1937 až 1942 působila v opeře Státního divadla Brno, pak se na základě nabídky dirigenta Václava Talicha stala sólistkou opery Národního divadla v Praze, kde pak působila až do roku 1984. Hostovala v Polsku, Sovětském svazu, Maďarsku, Jugoslávii, Rakousku a NDR. Vystupovala také v brněnském rozhlase a natáčela gramofonové desky. Učil ji hodonínský pedagog a regenschori S. Svoboda, který sám byl žákem Leoše Janáčka. Později se soukromě učila zpěvu u T. Černíka a L. Neumannové. V roce 1938 získala cenu na mezinárodní pěvecké soutěži ve Vídni. Hrála také na klavír a na housle. Je pochována na Vyšehradském hřbitově v Praze v hrobě označovaném jako „Pomník českým hercům“, kde jsou také uloženy ostatky Vlasty Fabianové, Ljuby Hermanové, Zuzany Navarové, Dagmar Sedláčkové, Zdeňka Dítě, Karla Vlacha, Václava Zítek a Evy Děpoltové.
1914 – narodil se Carlo Maria Giulini, italský dirigent (zemřel 14. června 2005). V pěti letech začal hrát na housle, následovala studia na italské Conservatorio Santa Cecilia v Římě, obor viola a dirigování. Po konkurzu získal místo v Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Pak dirigoval řadu předních světových orchestrů, včetně Chicagského symfonického orchestru, Londýnského filharmonického, působil jako šéfdirigent a hudební ředitel Losangeleské filharmonie, v letech 1973-76 byl hudebním ředitelem Vídeňských symfoniků. Mezi jeho nejvýznamnější operní nahrávky patří verze Mozartových oper Figarova svatba a Don Giovanni pro EMI z roku 1959 v podání Philharmonia Orchestra a Chorus a také živá nahrávka Verdiho La traviaty s Marií Callas z roku 1955. Natočil i nahrávky Verdiho Requiem a jeho Quattro pezzi sacri, mezi obdivované opatří i řada rchestrálních nahrávek, včetně Dvořákovy 9. symfonie. Získal ocenění Rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku.
1887 – narodil se František Pala, hudební vědec (zemřel 26. května 1964). Působil na mnoha místech ve východních Čechách, kde se čile staral o kulturní život v obcích. Jen během roku 1924 uspořádal na padesát přednášek o Bedřichu Smetanovi po celé republice. V Jičíně se například zasadil o provedení opery Eva Josefa Bohuslava Foerstera. Byl autorem desítek odborných článků do novin a autorem několika monografií o J. B. Foersterovi, Vítězslavu Novákovi a Emilu Axmanovi a publikace o operách Leoše Janáčka. Zvláštní pozornost věnoval dějinám a rozvoji Národního divadla. Byl osobním přítelem Jaroslava Haška, Karla Tomana a Fráni Šrámka. Po smrti J. B. Foerstera byl opatrovníkem jeho pozůstalosti.
1887 – narodil se Francisco Alonso, španělský skladatel populární hudby a zarzuel (zemřel 18. května 1948). Byl velice plodný autor. Kromě cca 150 zarzuel komponoval písně, tance, klavírní skladby, balety, symfonickou, filmovou i chrámovou hudbu. V roce 1947 byl zvolen ředitelem Společnosti autorů a nakladatelů.
1868 – premiéru měla Symfonie č. 1 c moll Antona Brucknera. Provedení v Linci dirigoval sám autor. Dílo chronologicky následuje po studijní Symfonii f moll a před Symfonií d moll zvanou „Nultá“. Existuje v „linecké verzi“, v nejčastěji uváděné „druhé linecké verzi“, pořízené ovšem roku 1877 ve Vídni a tamtéž ještě v roce 1884 upravené, a ve „vídeňské verzi“ z roku 1891, značně se od předchozích lišící.
1859 – narodil se Richard Mandl, rakouský skladatel skladatel původem z Moravy (zemřel 1. dubna 1918). Studoval na konzervatoři v Paříži u francouzského skladatele Léo Deliba. Přestože napsal dvě opery a řadu skladeb pro orchestr, stal se známým zejména svými písněmi. Mimo jiné zhudebnil básně Theodora Storma psané dolnoněmeckým dialektem plattdeutsch. Pro svůj židovský původ byl v roce 1935 zařazen na Goebbelsův seznam židovských hudebníků, jejichž díla se nesměla hrát a notové záznamy byly ničeny.
1745 – zemřel Tomaso Antonio Vitali, italský barokní skladatel a houslista (narodil se 7. března 1663). Narodil se v Bologni jako syn známého violoncellisty a hudebního skladatele Giovanni Battisty Vitaliho. V roce 1675 odešel s otcem do Modeny ke dvoru modenského vévody d’Este. Otec byl patrně zástupcem dvorního kapelníka orchestru vévody Františka II. a Tommaso se stal členem orchestru jako houslista. Studoval kompozici a kontrapunkt u Antonia Marii Pacchioniho. Stal se úspěšným skladatelem instrumentální hudby. Jeho Ciacona pro housle a basso continuo, i když existují pochyby o autorství, patří mezi nejhranější houslové skladby. Celý svůj život strávil v Modeně, napřed jako instrumentalista a později jako ředitel orchestru. Byl také vyhledávaným pedagogem. Mezi jeho žáky byli např. Evaristo Dall’Abaco, Girolamo Nicolò Laurenti a Luca Antonio Predieri nebo francouzský houslista Senaillé, který se pak po návratu do Francie zasloužil o zavedení italské metody hry na housle na francouzském dvoře.
1740 – narodil se Giovanni Paisiello, italský skladatel (zemřel 5. června 1816). První opery uvedl na scénách severní Itálie, v Bologni a v Modeně a od r. 1765 i v Benátkách. Jejich úspěch byl tak velký, že byl záhy pozván k návratu do Neapole, kde obdržel zakázky od největších neapolských scén Teatro Nuovo a Teatro San Carlo. Během necelých deseti let složil na 35 oper uváděných v celé Evropě, mimo jiné i v Praze. V roce 1776 obdržel Paisiello nabídku od Kateřiny Veliké na místo dvorního kapelníka v Petrohradu. Pokračoval tak v řadě italských operních skladatelů, kteří působili na carském dvoře a mezi než patří taková jména jako Francesco Onofrio Manfredini, Baldassare Galuppi, Tommasso Traetta, Giuseppe Sarti a Domenico Cimarosa. Největší úspěch mu přineslo zhudebnění Beaumarchaisova dramatu Lazebník sevillský. Libreto, které napsal Giuseppe Petrosellini sice značně otupilo původní text, ale Paisiellovi se podařilo napsat hudbu tak znamenitou, že opera bývá dodnes hrána vedle mnohem známějšího zpracování Gioacchina Rossiniho. Na dvoře císaře Josefa II. vytvořil m.j. 12 symfonií, které se ale nedochovaly. Obrovský úspěch však sklidil s operou Re Teodoro in Venezia na libreto tehdy proslulého osvícenského básníka a kněze G. B. Castiho. Příběh samozvaného sicilského krále vybral pro zhudebnění sám Josef II. Uvádí se, že operou byl nadšen i Wolfgang Amadeus Mozart a spolu s petrohradským Figarem měla významný vliv na vznik Mozartovy Figarovy svatby. V roce 1785 byl jmenován dvorním skladatelem neapolského krále Ferdinanda IV. a kapelníkem neapolského dómu. V roce 1801 byl pozván Napoleonem Bonaparte do Paříže. K jeho císařské korunovaci v roce 1804 složil Paisiello slavnostní mši a poté mu byl povolen návrat do Neapole. Stal se mimo jiné jedním ze tří ředitelů spojených neapolských konzervatoří a v roce 1808 byl povýšen do šlechtického stavu.
1707 – zemřel Dietrich Buxtehude, německo-dánský varhaník a skladatel období baroka, patří do tzv. severoněmecké varhanní školy (narodil se kolem roku 1637). Byl přímým předchůdcem Johanna Sebastiana Bacha. Jako varhaník působil nejprve v Helsingborgu, později trvale zakotvil v Marienkirche v císařském městě Lübecku. V roce 1705 se Bach dokonce vydal pěšky z Arnstadtu do Lübecku, aby se s ním osobně setkal a slyšel ho hrát. Napsal kolem dvou set padesáti skladeb, vokálních, varhanních, pro cembalo, pro smyčce a basso continuo. Mnoho z nich se ztratilo. Dochovala se libreta jeho oratorií, ale žádná z jejich partitur, přitom byla patrně vzorem pro jeho hudební následovníky, zejména pro Johanna Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna. V Bachově osobní sbírce hudebních děl se dochovaly jeho některé varhanní skladby, také vydání jeho dvou sbírek komorních sonát nebo určité množství kantát, které také pravděpodobně posloužily jiným hudebním skladatelům jakožto tvůrčí vzor. Díla Buxtehudeho jsou katalogizovány v Buxtehude-Werke-Verzeichnis.
1661 – zemřel Alberik Mazák, katolický kněz žijící v Rakousku, varhaník, sbormistr a česko-rakouský skladatel (narodil se v roce 1609). Ačkoliv žil v ústraní, jeho skladby pronikly daleko za hranice kláštera. Podařilo se mu skloubit tradiční klášterní chorál s novými prvky koncertantního stylu. Do té doby se v klášterech provozoval výhradně jednohlasý chorál, vokální polyfonie se začala objevovat až ke konci 16. století. V roce 1639 navštívil klášter císař Ferdinand III. Habsburský, který byl sám dobrým hudebníkem. Hlavním důvodem jeho návštěvy bylo patrně setkání se skladatelem. Mazák mu věnoval tři své skladby. Je pohřben na cisterciáckém hřbitově ve Vídni.