Česko-britský hornista Ben Goldscheider vystoupí ve čtvrtek 14. května od devatenácti hodin v kostele sv. Máří Magdaleny v Bohutíně. V rámci Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram spolu se Zemlinského kvartetem přednese díla Wolfganga Amadea Mozarta, Ralpha Vaughan-Williamse a Gavina Higginse. Při této příležitosti Goldscheider poskytl rozhovor o své koncertní dráze a lesním rohu jako nástroji s pestrou paletou barev a spoustou zvukových možností.

Vaše kariéra se rozvíjela pozoruhodně rychle. Co vidíte, když se ohlédnete?

Snažím se nedívat se do zpětného zrcátka příliš často. Vím, že mám velké štěstí, a považuju to za privilegium být schopen trávit svůj čas takovým způsobem, jakým to dělám, tedy tvořením hudby. Nakonec, mým cílem je vždycky sdílet mou lásku k lesnímu rohu, zvláště se všemi novými skladbami, které zadávám, s co nejvíce lidmi, jak je to jen možné.

Lesní roh má jedinečné postavení v orchestrálním, sólovém i komorním kontextu – co vás nejvíce přitahuje na jeho všestrannosti?

Věřím, že zvuk lesního rohu, konkrétně všestrannost jeho zvuku, je nejzajímavější věc na tomto nástroji. Jak říkáte, může se hrdinsky vznášet napříč orchestrem, hrát krásnou sólovou linii, evokovat přírodu a les (loveckou hudbu) a být jemnou součástí komorního souboru. Naším cílem je realizovat všechny tyto aspekty nástroje ve správný čas.

Jak přistupujete k budování výrazného osobního zvuku na nástroji tak silně formovaném tradicí?

Můj koncept zvuku byl formován dvěma hlavními školami hry, které se také shodou okolností kryjí se dvěma stranami mé národnosti, anglickou a českou. Vyrostl jsem ve Spojeném království, a tak hráči jako Dennis Brain a Barry Tuckwell a jejich přímý a vyvážený přístup ke hře na mě měli velký vliv. Podobně mé studium s Radkem Baborákem se hodně zaměřovalo na zpěvný styl hry, důležitost skutečně čistého a teplého zvuku a samozřejmě vysokou pozornost k detailu. Také rád začleňuju některé ze „starých“ prvků lesního rohu, například narážku na lov a volání. Myslím, že myšlenkou je mít nikdy nekončící, rostoucí paletu barev, ze které vaše představivost může čerpat ve správný moment.

Mnoho kritiků chválí lyrickou schopnost vaší hry – jak vědomě pracujete s vokální inspirací ve svém frázování?

Poměrně hodně! Ve skutečnosti jsem dokonce jeden rok studoval zpěv, když mi bylo osmnáct let. Až do chvíle, kdy je zvuk vytvořen, ať už hlasivkami nebo rty, je proces vytváření rezonance v těle, dýchání a důležitost vnitřního sluchu identický celek. Když učím, často říkám svým studentům, že pokud nejsou schopni zazpívat hudbu, kterou hrají, pak bude pravděpodobně obtížné ji i zahrát.

Jakou roli hraje historické povědomí ve vaší interpretaci klasického a raně moderního repertoáru pro lesní roh?

Myslím, že je zásadní vědět, jak by hudba zněla na nástrojích, pro které byla napsána. To jde nad rámec otevřených a zakrytých tónů přírodního rohu, ale také zahrnuje prvky jako dynamika a interpretační praxe.

Repertoár pro lesní roh je často vnímán jako omezený ve srovnání s jinými sólovými nástroji. Souhlasíte, nebo je to mylná představa?

Pokud to porovnáte s klavírem, houslemi nebo dokonce violoncellem, pak ano, předpokládám, že nemůžete skutečně porovnat množství hudby napsané skladateli z takového kánonu. Po těchto třech nástrojích je však lesní roh další na seznamu! Máme čtyři koncerty od Mozarta, dva od Strausse, dva od Haydna, skladatelé jako Telemann, Vivaldi, Bach, Beethoven, Schumann, Schubert, Britten, Ligeti a další. Všichni napsali důležitá díla pro tento nástroj.

Aktivně zadáváte nové skladby. Jaké mají současní skladatelé povědomí o tomto nástroji, možná v porovnání s dřívější dobou?

Je normální, že technické a fyzické limity jsou posouvány, jak čas plyne. Myšlenka třicetiminutového koncertu v 18. století by byla nepředstavitelná, nyní je to běžná praxe. Skladatelé jsou proto schopni myslet ve větším rozsahu. Nástroje jsou také hlasitější, než byly v minulosti, takže je možné použít větší orchestry a tím může být zvuková paleta rozšířena. Existují také rozšířené techniky, které jsou dnes běžnou praxí – žijeme tak trochu ve zlatém věku nové hudby pro tento nástroj.

Jsou nějací konkrétní skladatelé nebo skladby, o kterých cítíte, že zásadně formovaly vaši uměleckou identitu?

Koncertní etuda od Esa-Pekky Salonena byla první sólové soudobé dílo, které jsem veřejně provedl. Byl jsem fascinován tím, jak něco tak technického může být tak působivé. Zpětná vazba, kterou jsem od publika na tuto skladbu dostal, mi skutečně dodala povzbuzení, které jsem potřeboval k prozkoumání lesního rohu takovým specifickým způsobem a ukázat tuto jeho stránku co nejvíce lidem.

Jaké jsou největší interpretační výzvy při provádění klasických koncertů pro lesní roh oproti současným kompozicím?

Snažím se nedělat rozdíly, jinými slovy studuju partituru stejným způsobem – bez ohledu na éru, ze které pochází. Musíte zvážit strukturu, harmonie, atmosféru, kterou se skladatel snaží vytvořit, ať už je to Mozart nebo úplně nové dílo. Předpokládám, že existuje dvojsečná situace ohledně možnosti nahrávek jako reference pro již zavedená díla – na jednu stranu může být poučné slyšet, jak jiní velcí hudebníci zacházejí s určitým materiálem, ale na druhou stranu může existovat pokušení kopírovat a přestat myslet sám za sebe.

Komorní hudba se zdá být ústřední pro vaši práci. Co vám nabízí, co sólová hra nemůže?

Nevěřím, že je interpretace v komorním souboru odlišná z hlediska samotné hry. Předpokládám, že jednou z velkých výhod hraní komorní hudby je, že můžete hrát s přáteli, což je nakonec největší radost ze všeho.

Spolupracoval jste s širokou škálou vynikajících hudebníků. Co jste si z takové zkušenosti odnesl?

To, že existuje mnoho faktorů – hudební partnerství nemůže být úspěšné, pokud neexistuje důvěra, ideálně přátelství, ale také ochota zkoumat hudbu se stejnou energií jako ten druhý.

Jak přizpůsobujete svou hru při práci s hudebníky z různých hudebních prostředí nebo tradic?

Myslím, že jednou z mnoha úžasných věcí na hudbě je, že je to prostor, kde lidé z různých prostředí mohou koexistovat. Jinými slovy, pokud neexistují extrémní situace, přizpůsobení se se vlastně nemusí odehrávat, pokud se snažíte najít místo porozumění.

Myslíte si, že publikum dnes vnímá lesní roh jinak než předchozí generace?

To je velmi těžké posoudit. Snažím se ze všech sil dostat publikum „na svou stranu“ s lesním rohem jako sólovým nástrojem. Doufám, že jednoho dne položíte stejnou otázku jinému hornistovi a oni budou schopni reflektovat práci, kterou právě teď dělám já.

Studoval jste u hornisty Radka Baboráka. Jaké byly nejdůležitější lekce, které jste si od něj odnesl, jak technicky, tak umělecky?

Byl a zůstává pro mě obrovskou inspirací. Jeho celkový přístup k tvorbě je zdravý, skutečně miluje hudbu, miluje lesní roh a myslím, že to můžete slyšet, když hraje. Dát hudbu na první místo na rozdíl například od techniky nebo ještě hůře ega je něco, co jsem se od něj naučil a co považuju za velmi důležité.

A jak jeho vliv formoval váš zvukový koncept a hudební myšlení?

Poslouchám Radka od svých jedenácti let. Každá skladba, kterou hraju a kterou jsem slyšel, jak ji hrál někdy on, ať už živě nebo na nahrávce, zůstává v mé mysli. Jeho vliv je jistě největší, co se týče mé hry na lesní roh.

Brzy vystoupíte v České republice. Jaká jsou vaše očekávání od českého publika, které je často považováno za znalé a citlivé?

Mám štěstí, že české publikum dobře znám, jak jako hráč, tak jako posluchač. Opět se snažím nemít příliš mnoho očekávání, ale upřímně doufám, že si koncert užijí a pokud jde o současné dílo, doufám, že v nich vyvolá určitou zvědavost a že si o něm se mnou budou chtít popovídat!

Ovlivňuje vystupování v zemi s tak silnou tradicí lesního rohu váš přístup k repertoáru nebo vaši interpretaci nějakým způsobem?

Protože jsem napůl Čech a studoval jsem u Radka, myslím, že vliv této země je se mnou od narození. Hodně lituju, že jsem se nenaučil mluvit česky, ale chci říct, že se v České republice opravdu cítím jako doma. V tomto smyslu je to prostě koncert, kterého se nemohu dočkat!

Foto: Ben Goldscheider.com

Facebook X E-mail WhatsApp