Nedělní koncert Prague Philharmonia v pražském Rudolfinu nabídl dramaturgii, která se zdánlivě opírala o jednoduchou hříčku – zněla díla skladatelů se stejným počátečním písmenem příjmení. Ve skutečnosti však šlo o pozoruhodnou historickou a estetickou trajektorii: od neoklasicistní hravosti mladého Benjamina Brittena přes existenciálně zabarvený pozdní styl Bély Bartóka až k pastorální kontemplaci Ludwiga van Beethovena. Dirigent Emmanuel Villaume vedl orchestr s přirozenou elegancí a dramaturgický oblouk večera vystavěl jako cestu od lehkosti k hlubší reflexi a nakonec k téměř meditativnímu rozjímání nad přírodou. Koncert byl 15. března věnován památce dirigenta Jiřího Bělohlávka, který by letos oslavil osmdesáté narozeniny.

Koncert otevřela Simple Symphony, dílo, které nese v názvu určitou ironii. Ve skutečnosti jde o mimořádně vynalézavou kompozici pro smyčcový orchestr, kterou Benjamin Britten napsal ve dvaceti letech. Zajímavostí je, že jednotlivé motivy čerpal ze skic, které si poznamenal už jako dítě a které zde přetavil do stylově sevřeného neoklasicistního celku. 

Prague Philharmonia se této hudby ujala s výraznou lehkostí. Dirigent Emmanuel Villaume zvolil spíše transparentní zvukovou koncepci, v níž vynikala artikulace jednotlivých smyčcových skupin. První věta Boisterous Bourrée zazněla s téměř taneční energií – rytmický pulz byl pevný, ale nikoli těžkopádný. Brittenova hudba zde působila jako jakýsi moderní odraz barokní stylizace, v níž se střetává ironie i hravost. Druhá věta Playful Pizzicato patřila k vrcholům provedení. Smyčce orchestru vytvořily z pizzicat jemně jiskřivou texturu, která připomínala drobné kapky deště dopadající na hladinu vody. Byla to hudba, která se téměř usmívala a zároveň prozrazovala Brittenovu mistrovskou schopnost vytvářet charakter z minimálních prostředků. Zvláště v této větě je naprostá technická přesnost více než nutností, což hráči předvedli s přehledem. Ve třetí větě Sentimental Saraband Villaume nechal orchestr výrazně zpomalit čas. Melodie se rozprostírala v dlouhých obloucích a orchestru se podařilo vytvořit zvuk, který měl v sobě cosi nostalgického. Finální Frolicsome Finale pak vyznělo jako energický epilog. Smyčce hrály s brilantní přesností a hudba se v závěru téměř rozběhla vpřed, jako mladý skladatel, který s radostí objevuje vlastní hudební jazyk.

Středem večera byl Koncert pro violu a orchestr Bély Bartóka, jedno z nejpozoruhodnějších děl pozdního 20. století. Bartók jej začal komponovat roku 1945 na objednávku slavného violisty Williama Primrose, avšak dílo zůstalo po skladatelově smrti nedokončené a muselo být rekonstruováno z náčrtků jeho žákem Tiborem Serlym. Právě tato historická okolnost dodává koncertu zvláštní nádech, je to jakýsi hudební epilog skladatelova života.

Sólista Sào Soulez Larivière (rozhovor čtěte ZDE) přistoupil k partu s mimořádnou koncentrací. Jeho tón byl temně sametový a velmi kultivovaný, což je pro violový repertoár klíčové. Viola zde nese značnou část hudebního vyprávění v poměrně exponovaných polohách nástroje, což klade vysoké nároky na intonační preciznost i na schopnost udržet zpěvnost tónu v hlubších registrech. První věta se rozvíjela v dramatických obloucích. Bartókova hudba zde osciluje mezi modernistickou harmonií a folklórní inspirací – skladatel totiž během života systematicky studoval lidovou hudbu východní Evropy a její rytmy i melodiku přenášel do svých kompozic. Larivière dokázal tyto kontrasty přesvědčivě vystihnout. Lyrické pasáže zněly téměř improvizačně, zatímco rytmické sekvence měly energii blízkou lidovému tanci. Ve druhé části se hudba proměnila v meditativní monolog. Viola během koncertu zpívala v hlubokých rejstřících s až melancholickým výrazem, jako by se skladatel v posledních měsících života obracel pohledem zpět. Finále pak přineslo zasloužené uvolnění. Orchestr i sólista se pustili do hudby s větší spontánností a taneční rytmy opět připomněly Bartókovu celoživotní fascinaci folklorem. Dirigent Emmanuel Villaume byl v tomto ohledu citlivým partnerem – orchestr vedl s klidným přehledem a sólovému partu poskytoval dostatek prostoru, aniž by však ztratil Bartókovu rytmickou energii.

Jako přídavek zvolil sólista první ze Tří madrigalů, H. 313 Bohuslava Martinů ve spolupráci s koncertní mistryní Pavlou Tesařovou. Komorní miniatura zazněla s jemnou stylovou lehkostí a přirozeným dialogem obou nástrojů, v němž se viola a housle střídaly v imitacích i drobných rytmických náznacích tanečního charakteru. Interpretace působila velmi soustředěně a připomněla, jak rafinovaně Martinů dokázal v těchto drobných skladbách propojit starší inspirační zdroje s moderním hudebním jazykem.

Druhá polovina koncertu patřila Beethovenově „Pastorální“ symfonii F dur, dílu, které stojí na pomezí klasicismu a romantismu. Beethoven ji dokončil roku 1808 a premiéra proběhla na proslulém koncertě ve vídeňském Theater an der Wien, kde zazněly mimo jiné i premiéry jeho Páté symfonie c moll a Klavírního koncertu č. 4 G dur. Tento historický večer trval téměř čtyři hodiny a patří k nejvýznamnějším koncertům hudebních dějin. Beethoven označil svou práci na Pastorální symfonii za „spíše vyjádření pocitů než malování obrazů“. Přesto jednotlivé věty evokují konkrétní situace – příchod na venkov, scénu u potoka, vesnický tanec, bouři a závěrečný dík pastýřů po bouři. 

Villaume zvolil skutečně lyrickou interpretaci. První věta plynula v širokém tempu a orchestr vytvořil jemně prosvětlený zvuk. Smyčce zněly jako měkký krajinný horizont, nad nímž se dřeva vznášela s lehkostí ptačího zpěvu. Druhá věta – slavná scéna u potoka – byla vrcholem interpretace. Dřeva zde kreslila drobné ornamenty a hudba působila téměř impresionisticky. Člověk měl pocit, že slyší proud vody a šumění listí. Třetí věta přinesla radostnou taneční energii, která však byla přerušena dramatickým vstupem bouře. Villaume tuto část vystavěl s velkou dynamickou gradací; tympány a žestě vytvořily skutečně bouřlivý moment, který však nikdy nepřerostl v hlučnost. Závěrečná věta pak zazněla s téměř duchovní pokorou. Orchestr vytvořil zvuk, který byl měkký a klidný, jako krajina po dešti.

Koncert Prague Philharmonia potvrdil, že dobře promyšlená dramaturgie ve spojení s vynikající interpretací můžou opsat působivý estetický oblouk. Od Brittenovy hravé mladistvosti přes Bartókovu existenciální hloubku až k Beethovenově pastorální kontemplaci se večer proměnil v cestu třemi stoletími hudební imaginace.

Foto: Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp