Když před čtyřmi lety Pražské jaro oznámilo, že jeho soutěž bude v roce 2023 také v oboru viola, způsobilo to tak trochu poprask v hudebním světě. Nejen proto, že tento nástroj, jehož hráči jsou terčem nejšťavnatějších vtipů, se na jedné z nejprestižnějších světových soutěží objevil vůbec poprvé, ale rovněž pro hvězdnou porotu, jež o vítězích rozhodla. Setkaly se v ní osobnosti jako Antoine Tamestit, Tabea Zimmermann, Kristina Fialová, Garth Knox, Pavel Nikl, Cynthia Phelps nebo Lars Anders Tomter. O to více musí chutnat vítězství francouzsko-nizozemskému violistovi s portugalským jménem Sào Soulez Larivièrovi. Ten se do Česka vrací v neděli již poněkolikáté, tentokrát s Koncertem pro violu a orchestr Bély Bartóka.

Vaše vítězství na Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara v roce 2023 bylo bezpochyby velkým momentem (reflexi čtěte ZDE) Jak se váš život od té doby změnil?

Změnilo se mnoho věcí. Především, získat tuto cenu byla obrovská radost a samozřejmě také velká čest. Ve finále jsme s ostatními finalisty hráli Rapsodii-koncert pro violu a orchestr od Bohuslava Martinů, což je skladba, do které jsem se zamiloval. A možnost hrát ji právě v Česku pro mě byla velkým zážitkem. Mám upřímnou radost, že se mohu do Prahy vracet. Loni jsem zahrál s Prague Philharmonia v rámci Debutu Pražského jara s dirigentem Jiřím Habartem Koncert pro violu a orchestr Krzysztofa Pendereckého. Je to velmi náročná skladba, a to nejenom pro sólistu, ale vlastně i pro publikum. (smích) Není to hudba, kterou by člověk slyšel často. A teď se do Prahy vracím ke stejnému orchestru, již mimo festival, a budu hrát Bartókův Violový koncert, určitě jeden z mých nejoblíbenějších koncertů vůbec. Když se pak ohlédnu za posledními lety, byla velmi intenzivní. Hodně jsem koncertoval, především v recitálových programech po celé Evropě v rámci série ECHO Rising Stars. Byla to skvělá příležitost podělit se o hudbu, která mi je tak blízká, a představovat publiku jak známé, tak méně známé skladby pro violu. A zároveň jsem začal učit v Salcburku, což o je další obohacující zkušenost. Mohu předávat dál to, co jsem se naučil od tolika skvělých violistů, se kterými jsem měl možnost pracovat. A zároveň při tom člověk zjišťuje mnoho nového i o svém vlastním hraní.

K Salcburku se ještě vrátíme. Když hovoříte o Bohuslavu Martinů, co máte na jeho hudbě rád? 

Pro mě to byl vlastně velký objev. S Martinů jsem se poprvé setkal při přípravě na pražskou soutěž Oskara Nedbala, pro kterou jsem nastudoval jeho Sonátu pro violu. Bylo to během pandemie v roce 2020. Ta sonáta je ve srovnání s některými jinými violovými skladbami poměrně málo známá, ale je skutečně nádherná. A když jsem později pracoval na jeho Rapsodii-koncertu, uvědomil jsem si, že některé věci, které jsem objevil v sonátě, nacházím i v tomto díle. Každopádně je to způsob práce s rytmem, charakter melodických linek, a zároveň je v té hudbě velmi silně přítomná inspirace lidovou hudbou. Hrát tuto hudbu v orchestru, tedy v mnohem větších zvukových dimenzích než v sonátě s klavírem, byla pro mě fantastická zkušenost. Bohužel Martinů nenapsal pro violu tolik skladeb, kolik bychom si přáli. Existuje samozřejmě mnoho komorní hudby, kterou bych rád jednou hrál. Jsem si jist, že moje cesta s jeho hudbou bude pokračovat.

Vaší učitelkou byla Tabea Zimmermann, a to jak v Berlíně, tak na Kronberg Academy. Řekněte, jak probíhá její výuka?

Tabea pro mě znamená opravdu hodně. Je pro mě víc než jen pedagog, je to člověk, ke kterému vzhlížím v mnoha ohledech. Vlastně bych řekl, že je jedním z mých hrdinů. Když jsem ještě hrál na housle, byl pro mě svět violy jaksi skrytý. A když jsem ho začal objevovat, byla Tabea jednou z prvních, ke komu jsem se obracel. Poslouchal jsem její nahrávky a chodil na její koncerty. Úplně nejvíc pro mě znamená její hudební poctivost. Je to velmi upřímný a zároveň skromný člověk. Naučila mě zůstávat věrný sobě i hudbě, kterou hraji. A také říká jednu věc, která se mi velmi líbí, a to že bychom měli usilovat o minimum úsilí pro maximální výsledek. Myslím, že to platí nejen pro techniku hry, ale také pro život. A dodnes s ní pracuji; nedávno jsme spolu mluvili o Bartókově koncertu, který ona sama nedávno hrála v Madridu a v Berlíně.

Co jste si k němu řekli?

Bartókův Koncert pro violu patří k vrcholům repertoáru, ale zároveň je to neobvyklá skladba tím, že zůstala nedokončená. Ano, právě to je na ní velmi zajímavé. Bartók ji psal na konci života a zanechal po sobě jen rukopis s mnoha poznámkami a náčrty. Z něj později vzniklo několik verzí, třeba verze Tibora Serlyho nebo Petera Bartóka. Každá z nich představuje trochu jiný pohled na to, jak by skladba mohla vyznít. Proto je pro violistu velmi zajímavé studovat různé prameny a snažit se na základě studia vytvořit si vlastní názor. A s Tabeou jsme o tom hodně diskutovali, porovnávali jsme rukopis i jednotlivé verze. Díky tomu se moje interpretace během času docela proměnila. Nicméně bude to teprve podruhé, co tento koncert zahraji s orchestrem, takže jsem velmi zvědavý, co všechno během zkoušek objevíme.

Bartók byl mimo jiné vášnivý sběratel etnografických folklorních nápěvků, což měli společné s Leošem Janáčkem. Máte jeho hudbu rád?

Chtěl bych ho hrát častěji, to určitě. Je to hudba hluboce zakořeněná v lidových tradicích střední a východní Evropy. Bartók sbíral lidové písně z různých regionů a dokázal je proměnit v něco zcela nového. V jeho Violovém koncertu je to slyšet například ve třetí větě, která má téměř divokou energii lidového tance. A pak je tu druhá věta: nádherná, velmi čistá a duchovní hudba. Orchestr vytváří jemné harmonické pozadí a viola nad ním zpívá ve vysoké poloze. Je to jeden z nejkrásnějších momentů v celém violovém repertoáru. Neobvyklý je ostatně hned ten neklidný začátek, který otevírá právě viola, a ne orchestr. Celý koncert je vlastně velká hudební cesta a není divu, že patří k nejdůležitějším skladbám, které violisté hrají.

Pokračujete ve studiích na Kronberg Academy a zároveň jste pedagogem na salcburském Mozarteu. Učíte studenty, kteří nejsou o moc mladší než vy sám. Kdo rozpoznal váš talent pro pedagogickou činnost?

Myslím, že jsem vždycky dbal na to, abych dovedl poslouchat a zároveň měl schopnost podělit se o to, co už umím. Začalo to už během studia na Yehudi Menuhin School v Anglii. Byla to relativně malá komunita kolem šedesáti studentů ve věku od osmi do osmnácti let. Vedli nás k tomu, abychom spolupracovali, poslouchali a uměli si dát zpětnou vazbu, pokud o to někdo stál. Ta otevřená atmosféra byla inspirující. Tam někde se zrodil můj zájem o učení. Když se pak otevřela možnost v Salcburku, byla to tak trochu otázka náhody a správného načasování. Nevnímám rozdíly mezi rolí studenta a profesora. Důležité je přece lidské setkání a vzájemný respekt. Hudba je nakonec sdílení emocí a zkušeností a učení je vlastně jen jeho další forma.

Přitahuje viola pořád hodně mladých hudebníků?

Rozhodně! Každý rok je v Salcburku víc a víc uchazečů. Lidé pořád objevují krásu tohoto nástroje s jedinečným zvukem – oproti houslím a violoncellu. (smích) Každá viola je navíc trochu jiná, existují různé velikosti a charakter nástroje se velmi liší. Možná právě tato určitá nedokonalost je součástí jejího kouzla. A také máme oproti houslím nebo violoncellu menší repertoár, což můžeme vnímat i pozitivně. Můžeme hledat nové možnosti, přebírat hudbu napsanou pro jiné nástroje a zároveň inspirovat skladatele k psaní nových děl.

Říká se, viola má nejblíže k lidskému hlasu…

Ano, to lidé říkají. (smích) Jasně, já to nerozporuji. Ale pak bychom mohli říct, že stačí jen zpívat a nepotřebujeme k tomu nic dodávat. Ano, rozumím, jak to myslíte a já sám někdy pobízím studenty, aby si část partu zazpívali a sami díky tomu našli způsob, jak zahrát nějakou konkrétní frázi více organicky. Takže ano, vše začíná u přirozeného lidského hlasu.

Jak sám říkáte, repertoár pro sólovou violu není tak rozsáhlý, a i proto máte důvod spolupracovat se soudobými skladateli.  Jste na nějakou spolupráci zvlášť hrdý?

Měl jsem několik příležitostí pracovat s autory soudobé hudby a dvě skladby byly napsány přímo pro mě. Velmi silná byla spolupráce s americkou skladatelkou Julií Wolfe. Napsala pro mě skladbu Utkáno (Cloth) pro violu a elektroniku – respektive pro osm předem nahraných stop violy, které jsem sám zahrál, a živý part, který jsem odehrál před publikem. Bylo fascinující sledovat reakce diváků. Nikdy vlastně nevíte, jak lidé přijmou něco, co zatím ještě neznají. A přesto mi pak pár lidí řeklo, že právě tato skladba na ně z celého programu zapůsobila nejsilněji. To mi připomnělo, že publikum je ve skutečnosti velmi zvědavé. Lidé chtějí objevovat nové věci. I proto toužím hrát soudobou hudbu častěji.

Věnujete se sólové kariéře i komorní hudbě. Jak se u vás tyto dvě interpretační polohy prolínají?

Upřímně řečeno, nemám moc rád, když se hudebníci škatulkují jako „sólisté“ nebo „komorní hráči“. Já se prostě považuji za hudebníka. Ať už hraji sólový koncert, komorní hudbu nebo sólovou skladbu, vždy jde především o komunikaci. Hudba je dialog. Nejdříve dialog se sebou samým (smích), pak s kolegy na pódiu, s publikem, ale také s nástrojem. Možná právě viola mě naučila, jak důležité je naslouchat. V komorní hudbě často stojí uprostřed a propojuje ostatní hlasy. A myslím, že právě schopnost naslouchat je dnes ve světě velmi důležitá. Někdy můžeme mít pocit, že ji ztrácíme. Jsme svědky další války, války v Íránu. Tohle je vážně těžká doba. Hudba snad může být prostorem, kde se lidé znovu setkávají a navzájem si naslouchají.

Jste pořád členem Frielinghaus Ensemble?

Ano, nedávno jsme spolu znovu hráli a také jsme nahrávali program s hudbou Johannese Brahmse a Zjasněnou noc Arnolda Schönberga v původní verzi pro smyčcový sextet. Je to skupina dobrých přátel a každý rok v lednu se snažíme alespoň na nějakou dobu sejít a společně hrát. Vždy je to velká radost.

Spolupracujete také se svou sestrou Cosimou, houslistkou. Jaké to je?

Cosima pro mě pořád zůstává mou „starší sestrou“. Ona začala hrát na housle dřív a já ji následoval. Společně jsme studovali na Yehudi Menuhin School a hudba byla vždy součástí našeho života. Je super, že můžeme společně koncertovat v duu nebo v různých komorních sestavách. Hrát se sourozencem je specifické. Rozumíme si velmi přirozeně, ale zároveň jsme k sobě při zkouškách velmi přímí. Řekneme si věci, které bychom možná jiným kolegům neřekli. (smích) V lednu jsme spolu hráli komořinu, smyčcová tria a klavírní tria v Amsterdamu s cellistou Brunem Philippem a klavíristkou Martinou Consonni. Byl to velmi pestrý repertoár, zahrnující třeba Maxe Brucha, Roberta Schumanna ale i Györgye Kurtága, Zoltána Kodálye a Ernsta von Dohnányiho. Určitě chceme s Cosimou hrát společně i v budoucnu.

foto: archiv KlasikaPlus.cz, web interpreta / Clara Evens, Joerg Reichardt

Facebook X E-mail WhatsApp