„U Donalda Weilersteina studuju už osm let a mám pocit, že bych mohl pokračovat klidně po zbytek života.“

„Jsme tři houslisté v rodině, kde žádný z rodičů není muzikant.“

„Hudba mi dává možnost vstoupit do psychiky osobností, které byly úplně jiné.“

Vyvrcholením právě probíhajícího 10. ročníku mezinárodního Lednicko-valtického hudebního festivalu s dramaturgickou linkou Nový svět – Amerika bude v sobotu 18. října hostování Slovenské filharmonie s dirigentem Tomášem Braunerem. Tím americkým naplněním programu bude také Koncert pro housle a orchestr D dur Ericha Wolfganga Korngolda, s kterým se představí americký houslista Joshua Brown. Než zazní dílo ve Valticích, po dva večery potěší také posluchače Slovenské filharmonie na domácí půdě. První z koncertů bude zároveň zahájením 77. sezony orchestru.

Vy jste zatím v České republice nebo na Slovensku nekoncertoval, viďte? 

Máte pravdu. Jezdím hodně do Belgie, Německa, Francie, také do Itálie. Ale v České republice ani na Slovensku jsem zatím nebyl.

Korngold a jeho hudba jsou s regionem střední Evropy hodně propojeny. Narodil se v Brně a poté se s rodiči přestěhoval do Vídně. Myslíte si, že posluchači v Bratislavě a ve Valticích mohou mít nějaká specifická očekávání od jeho hudby?

To si nejsem jistý. Možná kdybych hrál Dvořákův houslový koncert, to by určitě dávalo smysl. Nemyslím si, že Korngold byl nějak silně ovlivněn českou hudební kulturou. Co cítím určitě, je americká spojitost. V koncertu zúročil své působení v Hollywoodu a svůj přínos k filmové hudbě. To mělo určitě stejný, ne-li větší vliv než skutečnost, že vyrůstal ve střední Evropě. Každopádně je krásné, když američtí houslisté mohou přijet na Slovensko a do Česka s jeho houslovým koncertem. 

U houslového koncertu je patrné, že je ovlivněn Korngoldovou prací pro filmová studia. Všechny tři věty mají dokonce odkazovat na hudební motivy tří konkrétních filmů z let 1937 a 1939. Nejsou to nijak známé snímky. Neviděl jsem je, ale vy možná víte, které ty motivy v jednotlivých větách zaznějí. 

Ano, ty filmy jsou pro mě docela staré, neznal jsem je. Ale také jsme se snažil dohledat, odkud ta jednotlivá témata pocházejí, protože Korngold opravdu mnoho z nich převzal ze své dřívější tvorby. Přišlo mi zajímavé zjistit, pro jaké scény původně ta témata psal. Nakonec mi to hodně pomohlo při přípravě. 

Připravovaný koncert je věnován Almě Mahlerové, ale možná ještě důležitější je skutečnost, že premiéru provedl houslista Jascha Heifetz. Ten měl také vliv na konečnou podobu díla. Korngold s Heifetzem konzultoval, jak skladbu upravit, aby měla ten správný účinek na diváky. Třeba poslední věta je mimořádně náročná a virtuózní. Co si o tomto Heifetzově vlivu myslíte?

Ten vliv tam podle mě je, a to hned v několika ohledech. Zaprvé, Heifetz měl velmi specifický způsob hry. Vždy jako by byl o krok před rytmem, všechno měl nabité energií a naléhavostí. I v lyrických pasážích to působí, jako by něco pohánělo hudbu vpřed. Když se snažím hrát v podobném duchu, koncert zní podle mého názoru přesvědčivěji. Samozřejmě, možná to mám v hlavě i proto, že Heifetzovu nahrávku dobře znám. A zadruhé, co se týče technické obtížnosti, Heifetz prý Korngoldovi řekl: „Můžete to klidně udělat ještě těžší, je to málo náročné!“ A Korngold to podle toho upravil! (smích)

Chtěl bych se zeptat na hudební zázemí ve vaší rodině. Jak jste se vlastně dostal k hudbě a k houslím? 

Moji rodiče nejsou hudebníci a nemají žádné hudební vzdělání. Maminka ale vždy milovala klasickou hudbu. Mám staršího bratra Nicholase, který už hrál na housle, když jsem se narodil, takže jsem ten nástroj slýchal odmalička. Já jsem držel housle poprvé ve dvou letech. Chtěl jsem být jako on. Později začala hrát i moje mladší sestra Isabella, která je dnes zástupkyní vedoucího skupiny druhých houslí u Los Angeles Philharmonic. Takže jsme tři houslisté v rodině, kde žádný z rodičů není muzikant. Museli jsme si tedy všechno objevovat sami, hledat si vlastní cestu. Ale bylo to moc hezké a řekl bych i zábavné období.

Na loňské Soutěži královny Alžběty v Bruselu jste byl jedním z laureátů. Povedlo se vám navázat přátelství, která pokračují? 

To rozhodně. Během týdne, který jsme strávili v izolaci v budově školy Chapel u Waterloo jsme se docela spřátelili. Některé soutěžící jsem znal už dříve. S Julianem Rheem, který získal páté místo, se známe už přes deset let. Hudební svět je opravdu malý, pořád se všichni někde potkáváme a soutěžíme proti sobě. S vítězem soutěže jsme pak dokonce absolvovali dlouhé turné po Asii, takže jsme se velmi dobře poznali. Ne vždy to na soutěžích bývá tak přátelské.

Jak soutěže pomáhají mladým sólistům? 

Největším přínosem je to zviditelnění. Zvlášť Soutěž královny Alžběty sleduje obrovské množství lidí, a to je pro mladého hudebníka právě to nejdůležitější: dostat se před publikum. Samotná příprava je samozřejmě stresující, muzikant se musí seznámit se spoustou děl a pod takovým tlakem! Ale je to skvělý trénink pro koncertní život. Když pak jdete hrát běžný koncert, připadá vám to skoro jako odpočinek. (smích)

Váš pedagog Donald Weilerstein se soutěže v 60. letech také účastnil. Dal vám nějakou osobní radu, jak se na soutěž připravit a uspět v ní? 

On má vždy skvělé rady ohledně vystupování. Ale tentokrát mi řekl jen jedno konkrétní doporučení: „Až budeš mít volný den, zajdi se podívat do Brugg. A odpočiň si.“ (úsměv)

Jste stále studentem bostonské New England Conservatory of Music?

Ano, právě dokončuji poslední rok programu Artist Diploma.

Jak vypadá studium na takové škole?

Když mi bylo kolem osmnácti, měl jsem většinu dopolední vyhrazenou orchestru. Dokonce i těsně před Soutěží královny Alžběty jsem hrál ve školním orchestru. K tomu byly hodiny hudební teorie, filozofie nebo cizích jazyků. Odpoledne jsem cvičil. Bylo docela obtížné to všechno skloubit. Teď už mám jen individuální lekce, takže většinu dne mohu věnovat cvičení – to je příjemnější.

Jste stále v kontaktu s Donaldem Weilersteinem?

Ano, jsem. Až domluvíme, mám s ním lekci. Studuju u něj už osm let a mám pocit, že bych mohl pokračovat klidně po zbytek života.

Jak taková lekce s ním vypadá?

Obvykle na začátku přehraju skladbu a on se mě nejdřív zeptá: „Co si o tom myslíš? Co by se podle tebe dalo zlepšit?“ Myslím, že je to skvělý přístup! Studenta vede k tomu, aby se stal vlastním učitelem. Teprve poté se podělí o svůj názor. Hodně se zaměřuje na propojení těla s nástrojem. Věnuje se správnému držení, práci s fyzickým nastavením, hledání přirozenosti pohybu. Každý týden přichází s nějakým nápadem nebo cvičením. Výuka je velmi dialogická. Není to ten typ pedagoga, který by řekl: „Uděláte to takhle a uvidíme se příště.“ Je to spíš společné hledání.

Děkuji za toto přiblížení. Jeho dcera Alisa Weilerstein byla už několikrát v České republice, je zde docela známá, má přátele v Česká filharmonii. Měl jste příležitost s ní někdy hrát?

Známe se, už jsme se potkali, ale nikdy jsme spolu zatím nehráli. Doufám ale, že k tomu jednou dojde. Je to skvělá a milá osobnost.

Vy jste letos spolu s pianistou Paolem Giacomettim vydal u belgického labelu Evil Penguin Classic své debutové CD se skladbami Roberta Schumanna. Proč právě Schumann? 

Tyto sonáty (Sonáta pro housle a klavír č. 1 a moll a Sonáta pro housle a klavír č. 2 d moll – pozn. red.) hraju už docela dlouho. Měl jsem tedy dostatek času je poznat a cítím, že k nim mohu na nahrávce něco opravdu říct. Kromě toho mám Schumannovu hudbu nesmírně rád. Mám v repertoáru jeho houslový koncert a další díla. Obdivuju také jeho klavírní tvorbu. Chápu, že pro první nahrávku by se nabízelo spíše třeba něco od Bacha. Schumann je skladatel, ke kterému mám blízký vztah, a cítím, že právě teď nastal čas s jeho hudbou promluvit i tímto způsobem.

Je vám bližší nějaký konkrétní repertoár, nebo byste se naopak chtěl některým obdobím vyhýbat?

Z hlediska hudebních období mě zajímá všechno: baroko, klasicismus, romantismus i současná hudba. Vše, pro co existuje repertoár pro housle. Jediné, čemu se možná vyhýbám, jsou skladby, které jsou spíš cirkusácké, tedy velmi technicky náročné, ale bez výrazné hudební hodnoty. Mám rád virtuozitu, ale vždy jen tam, kde má hudební smysl.

Myslíte tím skladby plné technických efektů, které ale nejsou příliš hudebně obohacující?

Přesně tak. Často je píší houslisté-skladatelé, aby ukázali, co všechno se dá technicky zvládnout, ale mnohdy tomu chybí hloubka.

Když se člověk dívá na vaše fotografie, vidí jistý kontrast. Na snímcích ze soutěží působíte velmi radostně, s úsměvem, zatímco na portrétech, například i na obalu zmiňovaného CD, máte spíše melancholický, zasněný „wertherovský“ výraz. Jak byste vysvětlil tuto proměnlivost? 

Jako člověk jsem spíše veselý, klidný a optimistický. Ale samozřejmě každý má i hlubší, složitější vnitřní svět. Právě hudba mi ho umožňuje prozkoumávat. Například Schumannova hudba je ideální pro zkoumání těchto temnějších, zranitelnějších emocí. Hudba mi dává možnost vstoupit do psychiky osobností, které byly úplně jiné. Třeba Beethoven byl někdy téměř šílený. Je fascinující v sobě hledat ty črty, které s nimi nějak rezonují.

Co vás čeká po koncertech se Slovenskou filharmonií v Bratislavě a ve Valticích? 

Mám spoustu vysněných projektů. Jedním z nich jsou samozřejmě Bachovy sonáty a partity, to je pro mě snad nejmilovanější hudba vůbec. Už jsem je všechny hrál, ale myslím, že ještě potřebuju více času, než se odhodlám k jejich nahrávání. A co se týče koncertů, v této sezoně začínám více spolupracovat s orchestry, což je teď moje hlavní priorita.

Máte nějaké plány i v oblasti komorní hudby? 

Komorní hudbu miluju! Posledních pět nebo šest let jsem hrál ve smyčcovém kvartetu se třemi svými blízkými přáteli, a poznali jsme tak velkou část kvartetního repertoáru. Teď už to bohužel nejde časově skloubit, protože mám hodně závazků jako sólista. Ale komorní hra pro mě zůstává nezbytnou součástí hudebního života a určitě se k ní budu vracet.